Jedna z nejrozsáhlejších výstav Paula Cézanna probíhá v Chicagu, odkud se v říjnu přesune do Tate Modern v Londýně. O tohoto malíře je stálý zájem… Jeho tvorbu zpočátku zpětně uznávali snad jen o generaci mladší kolegové: Henri Matisse obdivoval nové nakládání s barvou a Pablo Picasso rozvinul jeho plošné kompoziční struktury dále do kubismu. Po většinu Cézannova života (1839−1906) však byla jeho tvorba buď ignorována, nebo znevažována a umělec tvořil v izolaci. „Byl to život plachého, snadno zranitelného, vášnivě citlivého, a přitom tvrdošíjného a neústupného muže, který se s úspěchem pokusil svou křehkou člověčinu obrnit a vzepřít pevností tvaru, přesáhnout ji uměleckým činem vzpínajícím se k absolutnu,“ napsal o Paulu Cézannovi jeden z jeho českých monografistů Miroslav Míčko. Dnes je Cézanne považován za zakladatele moderního malířství. V čem spočívá tato výjimečnost a jaké paradoxy samotářský umělec skrýval?
Málo se ví, že Cézannův život, ale zřejmě i tvorba byly ovlivňovány jeho nemocí. V 52 letech, tedy již v době jisté proslulosti, mu byla diagnostikována cukrovka. Ve své malbě byl moderní, v běžném životě měl některé překvapivě zpátečnické postoje. Nemoc mu způsobovala komplikace fyzické, ale dotýkala se rovněž jeho emocí i malování. Dlouhodobě měl velké problémy se zrakem, trpěl krátkozrakostí, kterou však odmítal jakkoliv korigovat. Brýle považoval za „vulgární věc“ a podle toho, co víme, se u něj zřejmě rozvinula i diabetická retinopatie. A možná ta značně promítala do způsobu jeho tvorby či dokonce koloristického projevu. Řada malířů obdivovala jeho práci s barvou, přitom Cézanne pravděpodobně (podle lékařských předpokladů) nebyl schopný rozlišit mezi modrým a zeleným odstínem. Vědci se domnívají, že spouštěcím faktorem Cézannova diabetu byla otrava barvami, konkrétně zelenou, která v jeho době obsahovala škodlivý acetoarsentian měďnatý (malíř často maloval přímo svými prsty, které si do barvy namáčel).
Jeho obrazy se dnes prodávají za astronomické ceny (jednu z verzí Hráčů karet koupila v dubnu 2011 rodina katarského emíra za více než 250 milionů dolarů), on sám se však dočkal uznání až v posledních letech života. Vystavoval sporadicky, více možností prezentovat své dílo měl až od 90. let 19. století. Rodina ho považovala za podivína, měl málo přátel a nedůvěřoval kritikům umění. Celý život se rád vracel do rodného Aix-en-Provence, kde také 22. října 1906 zemřel a kde byl také pochován.
Nedávno zveřejnila Kelly Richman-Abbou zajímavý text pod názvem Proč je postimpresionistický malíř Paul Cézanne znám jako „otec moderního umění, v němž osvětluje malířovu výjimečnost:
Koncem 19. století se ve Francii objevil postimpresionismus. Sjednocen subjektivním přístupem k malbě, toto hlavní umělecké hnutí bylo průkopníkem Vincenta van Gogha a Paula Cézanna, francouzského malíře, jehož práce se vyznačuje stavebními malířskými tahy štětce, avantgardním přístupem k perspektivě a živou barevnou paletou.
Kromě své role významného postimpresionisty je Cézanne oslavován jako praotec fauvismu a předchůdce kubismu. Vzhledem k jeho významu v těchto průkopnických žánrech je Cézanne považován za jednu z nejvlivnějších postav v historii moderního umění.
Kdo je Cézanne?
Paul Cézanne se narodil v Aix-en-Provence, obci na jihu Francie, v roce 1839. Zatímco žil a pracoval především v tomto regionu, strávil také čas v Paříži, kde vystavoval s impresionistickými umělci jako Claude Monet a Mary Casatt.
I když s těmito postavami úzce spolupracoval, nepovažoval se za impresionistu. Na rozdíl od impresionistů Cézanne upřednostňoval malbu v ateliéru před prací v plenéru. Odmítal jejich zdánlivě spontánní štětec a upřednostňoval organizované, uspořádané skladby. Také se nezajímal o zachycení prchavých dojmů svých subjektů – klíčové charakteristiky impresionismu – a soustředil se na symboliku a podstatu nad stylem. “Chtěl jsem z impresionismu udělat něco pevného a trvalého, jako je umění muzeí,” vysvětloval Cézanne.
V důsledku tohoto uměleckého přístupu Cézanne vyvinul jedinečnou estetiku, která se odlišuje od pojetí jeho současníků.
Konstruktivní práce se štětcem
Na počátku své kariéry Cézanne používal paletové nože k výrobě silně texturovaných obrazů. Po spolupráci s impresionisty byl však inspirován k přijetí nových metod nanášení barev.
Stejně jako impresionisté přijal techniku “rozbitého kartáče”. Na rozdíl od rychlých, skicovitých tahů štětcem charakteristických pro impresionismus však Cézanne používal “konstruktivní tahy” – pečlivě uspořádané značky, které spolupracovaly na vytvoření geometrických tvarů. Když se Cézanne vyhnul použití tmavých čar, spoléhal se na tento kontrastní stopy štětce, aby “definoval obrysy objektů, když jsou jejich styčné body slabé a jemné”.
Jasná barva
Kromě malířských tahů štětcem se Cézannovy obrazy vyznačují také rozpoznatelnou barevnou paletou. Zatímco mnoho z jeho raných děl je vyvedeno v pochmurných tónech, nakonec přijal barvou nasycené odstíny.
Toto tónové zpracování je zvláště výrazné v jeho krajinách, stejně jako jeho zářivé pohledy na Mont Sainte-Victoire. V této sluncem zalité sérii Cézanne redukuje hory, stromy a středomořské domovy provensálské krajiny na roztříštěné, ale harmonické barevné bloky. Tyto polychromatické roviny dodávají každému panoramatickému zobrazení pocit hloubky a předvádějí Cézannův avantgardní přístup k reprezentaci přírody. “Byl jsem spokojen sám se sebou, když jsem zjistil, že sluneční světlo nelze reprodukovat… To musí být reprezentováno něčím jiným… užitím barvy.”
Zkosená perspektiva
Ve svých obrazech Cézanne často odmítal realistické zobrazení prostoru ve prospěch kreativnějších kompozic. To je zvláště patrné v jeho zátiších, které často zobrazují ovoce, lahve a další předměty každodenní potřeby vyvážené na nakloněných, převrácených stolech.
V těchto obrazech si Cézanne pohrával s perspektivou a zploštělými plochami, aby ukázal stejné uspořádání z více úhlů najednou. Dosáhl toho tím, že zdůraznil každý jednotlivý objekt spíše než scénu jako celek, což vyvrcholilo poutavými, nekonvenčními kompozicemi. Tento princip zkreslení později hrál hlavní roli v kubismu, jak v roce 1957 poznamenal umělec Georges Braque: “Tvrdá a rychlá pravidla perspektivy, která se mu podařilo vnutit umění, byla strašlivou chybou, kterou trvalo čtyři století, než ji napravil; Paul Cézanne a po něm Picasso a já si za to můžeme připsat velkou zásluhu.”
Významná díla:
Hráči karet
Během časných 90. let 19. století Cézanne produkoval sérii pěti obrazů nazvaný Hráči karet. Přestože se tyto práce zaměřují na podobná témata, mírně se liší počtem postav a stylistickými přístupy.
Například obraz Hráči karet z let 1894–1895 je jedním ze tří pláten, která zobrazují dva karetní hráče u stolu. Díky svému pozdějšímu dokončení obsahuje zejména toto dílo “konstruktivnější” rukopis – předzvěst typického stylu Cézannových pozdějších let.
Koupající se
Cézannovo magnum opus, které je také obecně považováno za jedno z mistrovských děl celého moderního umění, se nazývá The Bathers. Tato velká olejomalba zobrazuje skupinu nahých žen odpočívajících u jezera. Cézanne během své kariéry namaloval několik verzí tohoto tématu a strávil sedm let prací na nejslavnějším ztvárnění, které zůstalo nedokončeno v době jeho smrti v roce 1906.
Tento velkolepý obraz připomíná ve svém obsahu díla klasických mistrů, jako jsou Tizian a Rubens. Stejně jako oni, i Cézanne zachytil atmosféru romantického volného času. Aby však zůstal věrný svému vlastnímu uměleckému pohledu, postimpresionista abstrahoval postavy a pozadí v silných, geometrických tvarech.
Diskuze k tomuto článku