Umělec Jiří David zveřejnil nedávno: 17. prosince v LN (kráceno) – a později na svém blogu – zamyšlení nad stavem a výhledy Národní galerie v Praze. Tento text se setkal s velkým zájmem, ale také nezvykle živou diskuzí. Snad také proto, že se trefil do citlivých témat, o kterých se moc v médiích nemluví. Úvahu vám zde nabízíme v plném znění:
Již poměrně dlouho se mi v souvislosti s českou uměleckou scénou honí hlavou otázky typu: „Jak nereagovat lacině populistickými floskulemi, a přitom na podstatné nerezignovat?! A lze nerezignovat a současně si nevytvářet nepřátele?!” Tyto souvislosti mě naposledy napadly při četbě či sledování dvou posledních rozhovorů budoucí generální ředitelky Národní galerie Praha Alicje Knastové v Lidovkách a v pořadu ArtZóna České televize. Mnozí mi jistě předem namítnou, nechme ji přece pracovat a až pak – za rok, za dva nebo třeba za pět let – uvidíme, jestli její veskrze politická volba do této významné funkce, byla smysluplnou a přínosnou pro zdejší vizuální kulturu. Ano. Takto se nechá snadno alibisticky omluvit či zamluvit mnohé. Jsem však již více než zdrženlivý (jemně povězeno) vůči takovýmto úhybným formulacím.
Zbytek tohoto článku je viditelný pouze pro přihlášené.
Pro přístup ke všem článkům se přihlaste, nebo se zdarma zaregistrujte
Diskuze k tomuto článku