Výjimečný talent a mimořádně zjitřená duše mohou nepříznivě vstoupit do nadějně se rozvíjejícího života. Snaha o výsostný tvůrčí výkon někdy bývá zahrnutý chválou odborné kritiky, ale zároveň vyvolává zášť a odsudek obdivovaných mistrů. Raněný umělec se pak uzavírá do sebe a postupně chřadne v dobrovolném ústraní.
Quido Kocián náleží k znovu objeveným umělcům, jejichž vrcholná díla se rodila na přelomu 19. a 20. století. Jeho sochy, podobně jako Bílkovy, vyrůstaly ze vzrušené psychiky, vnitřního neklidu a odrážely se v náboženských či existenciálních tématech. U Kociána sledujeme vypjatou expresi a drama živené osobními depresemi a deziluzemi – Bílek hledal spásu v metafyzickém přesahu. Kocián byl přitahován šílenstvím, pomatením smyslů – soubojem člověka s temnými silami, psychologií moderního jedince. Hořice se staly umělcovým osudným místem.
Na počátku své dráhy zde Kocián studoval sochařskou a kamenickou školu. Později se stal v Praze žákem J. V. Myslbeka a jako nadaný mladík mu pomáhal. Podílel se na profesorově sousoší Ctirad a Šárka pro výzdobu Palackého mostu (dnes jsou plastiky umístěny na Vyšehradě). Výsledek uchvátil odbornou kritiku, zmiňující v novinách jak „žák přerostl svého učitele.“ Tato Kociánova medvědí služba vzbudila Myslbekovu nelibost. Ješitný mistr se urazil. „Studený“ zasloužilý tradicionalista byl zastíněn mladým „citovým“ expresionistou. Kociána tento nechtěný střet zaskočil natolik, že na nějaký čas opouští Prahu. Cestuje po Evropě, poznává Rodinovu tvorbu a po návratu vytvoří své nejznámější dílo – Ábelovu smrt z roku 1901. To mu přineslo nakonec Myslbekovo uznání a odpuštění i Klárovu tzv. Římskou cenu spojenou s pobytem v Itálii.
Mimořádná socha realizována v bronzu je dnes umístěna před Hořickou sochařsko-kamenickou školou. Zde také v roce 1906 zhrzený Kocián přijal místo profesora a definitivně se loučí s Prahou. Oženil se a založil rodinu. Jeho zhoršující se zdraví jej však zradilo. Nedávné ponížení a křivda milovaného učitele i život na malém městě deptaly nadále jeho tvůrčí sílu i nezkrotnou psychiku. Stále častěji přicházely deprese. U nadřízených školských úřadů vyvolal jeho stav požadavek o předčasném odchodu do důchodu. Náhlé penzionování místo oddechu vyvolalo hluboký psychický otřes a následný záchvat srdeční mrtvice, kterému podlehl o tři dny později. Zemřel 3. ledna 1928. Mrtvý Ábel je mimořádná plastika, pro spěchající kolemjdoucí nepovšimnuta, českému sochařství je klenotem. Celé Kociánovo dílo bylo dlouho opomíjeno a zůstalo celý čas v depozitářích či školních odkladištích.
Teprve v posledních letech se mu dostalo pozornosti a ocenění. Zavítáte-li do Hořic, spatříte i řadu dalších soch od jiných umělců. K pozoruhodným patří jistě Husův pomník od Ladislava Šalouna na Husově náměstí, který byl odhalen roku 1914 krátce po sarajevském atentátu. Na rozdíl od známějšího a živelnějšího pražského pomníku (1915) se jedná o sousoší klidnější a harmonické. Šalouna také připomíná proslulá socha Krakonoše ve Smetanových sadech, která byla podle jeho modelu reprodukována v dílnách zdejší sochařské školy.
Quido Kocián (1874 – 1928) byl sochař, který vystudoval Uměleckoprůmyslovou školu v letech 1893 – 97 a Akademii výtvarného umění v Praze v letech 1897 – 99 u prof. J. V. Myslbeka. Roku 1906 je jmenován profesorem na Hořické sochařsko-kamenické škole. Jeho dílo patří k nejzajímavějším formulacím našeho symbolistního umění, které obohacuje o hluboce introspektivní polohy. Jeho volné či funerální plastiky expresivně modelované vyjadřují zpravidla pocity smutku, zmaru a deziluze. Vycházejí nejen z dobové atmosféry, ale i osobního prožitku a rozpoložení. Kociánův přínos spočívá v jeho etapě secesně symbolistní, která se uzavírá koncem prvního desetiletí 20. století. Postupně pak z tvorby vyprchává pesimistické ladění a vnitřní napětí.
-red-
Diskuze k tomuto článku