Výjimečný talent a mimořádně zjitřená duše mohou nepříznivě vstoupit do nadějně se rozvíjejícího života. Snaha o výsostný tvůrčí výkon někdy bývá zahrnutý chválou odborné kritiky, ale zároveň vyvolává zášť a odsudek obdivovaných mistrů. Raněný umělec se pak uzavírá do sebe a postupně chřadne v dobrovolném ústraní.
Quido Kocián náleží k znovu objeveným umělcům, jejichž vrcholná díla se rodila na přelomu 19. a 20. století. Jeho sochy, podobně jako Bílkovy, vyrůstaly ze vzrušené psychiky, vnitřního neklidu a odrážely se v náboženských či existenciálních tématech. U Kociána sledujeme vypjatou expresi a drama živené osobními depresemi a deziluzemi – Bílek hledal spásu v metafyzickém přesahu. Kocián byl přitahován šílenstvím, pomatením smyslů – soubojem člověka s temnými silami, psychologií moderního jedince. Hořice se staly umělcovým osudným místem.
Zbytek tohoto článku je viditelný pouze pro přihlášené.
Pro přístup ke všem článkům se přihlaste, nebo se zdarma zaregistrujte
Diskuze k tomuto článku