Výstava Rembrandt: Portrét člověka patří k vrcholným událostem letošní kulturní sezóny. Národní galerie v Praze připravovala tuto rozsáhlou přehlídku více něž 5 let. Její průběh je však komplikovaný. Ani konečné fáze příprav nebyly jednoduché. Díky pandemickým opatřením byla celá akce, která měla propuknout v květnu s mezinárodní účastí, posunuta a nastaly jisté problémy. Ani nyní neměla možnost být trvale otevřena – a zájemci využívají každého dočasného zpřístupnění. Přibližme si nyní alespoň Rembrandtův příběh; co víme o jeho slavném obrazu z Národní galerie, setkal se s Komenským a portrétoval jej, jaké byly jeho vzestupy, pády a závěry života?

Obraz Učence ve studovně z roku 1634 pochází z vrcholného a šťastného období třicetiletého Rembrandta. Je krásný i záhadný. Neví se kdo je na něm zobrazen ani jaké byly jeho další osudy. „Dnes bohužel nevíme, o koho se jednalo, nebo jaká byla mužova profese. Výjimečný obraz je tak pro nás stále spíše hádankou a Rembrandt nás možná záměrně staví před nerozluštitelnou otázku, na co se vlastně díváme… Rembrandt zde zachytil důstojného starce, představitele světa poznání, kterého jsme vyrušili v intimním okamžiku četby,“ dodává Lucie Němečková z Národní galerie v Praze.

Ale jisté pokusy rozluštit tuto hádanku zde byly. Tento obraz, který znázorňuje historickou postavu ranného amsterdamského období, byl v minulosti označován jako Rabín, patrně také pro svou pokrývku hlavy. Obraz byl získán v roce 1819 do nostické sbírky a později přešel do majetku Národní galerie v Praze. Autoři jedné z teorií poukazují na téměř neviditelné globy v pozadí a domnívají se, že by mohlo jít o astronoma klasického starověku. Druhá snaha upřesnit interpretaci obrazu se kloní k jiné verzi opírající se o archivní doklady prodejů z roku 1676 a 1751. A zde je uvedeno: „Paracelsus, poloviční postava, od Rembrandta 200 guilders“. Pak by se tedy jednalo o portrét slavného Paracelsa van Hohenheim (1493 – 1541), který byl v 17. století znám jako astrolog a kontroverzní postava. Ale i toto tvrzení má prý řadu trhlin. Ze Španělska se dokonce ozvala domněnka, že by tímto učencem mohl být antický filozof Platón. Ale na žádné z verzí se odborníci na Rembrandta dosud neshodli.

Obrazy nejen kvalitní, ale navíc záhadné se mnohdy stávají nadčasovými pro svou volnou interpretaci. V jisté míře přinášejí dobová svědectví a zajímavé reálie, avšak i umělcovo rozpoložení. Víme tedy, že obraz pochází z Rembrandtova šťastného období, ale bylo tomu tak v jeho životě vždy? Co víme o jeho cestě k světové slávě, kterou poznal již ve své době?

Rembrandtovo životní drama

Píše se rok 1656, Amsterdam se jen pomalu vzpamatovává z morové epidemie, která teprve před pár měsíci zahubila každého devátého obyvatele. Kousek od kanálu, v ulici Breestraat číslo 4 dokončuje zchudlý a zřejmě podnapilý Rembrandt svůj obraz Jákob žehnající Josefovým synům. Pak sestupuje po schodech dolů, aby se stal svědkem vlastní potupy. Hemží se to zde zájemci čekajícími na dražbu veškerého umělcova majetku. Zadlužený malíř odchází zapít tento bol. Ano, tak to mohlo být. Dům se o tři století později stane Rembrandtovým muzeem, před kterým se opět tlačí lidé, tentokrát však umělcovy obdivovatelé z celého světa.

Ale pojďme ještě dále proti proudu času. Rembrandt Hermensoon van Rijn, syn mlynáře a pekařky, se v holandském Leidenu ve svých 18 letech rozhodl z města odejít (1624). Šel se učit vysněnému malířskému řemeslu do Amsterdamu. Netrvalo však dlouho a vrátil se nespokojen s tamní výukou do svého rodného města. S dvěma mladými vrstevníky si zařídil vetešnictví, ale malování se nevzdal. Byl fascinován tokem času, opotřebovanými věcmi, ale i moudrostí vážených kmetů. Hledal sebe a smysl života. Traduje se, že si chodil vybírat své modely do místního starobince. Maloval starce, zabavené knihy, letité Židy modlící se v synagogách. Vnímal, jak se s ubíhajícími fyzickými silami prohlubuje duševní život. A ten se také zračí v lidské tváři.

Vetešnictví a starobinec

V leidenském ateliéru se odehrávalo drama – na obraze vznikalo vyobrazení mladíka a smrti. Brzy se na tuto kompozici chodili dívat zvědavci a stále četnější obdivovatelé, kteří si od mladého umělce pořizovali grafické reprodukce maleb. Rembrandtova sláva tak rostla po celém Nizozemí. Zvláště jeho vlastní podobizny představující mladíka plného vzdoru byly vyhledávány. Rembrandt už v této době začal pátrat ve své tváři. Zobrazoval se jako úspěšný, jindy zas coby zkrachovalý nebo jako účastník křížové výpravy.

Rembrandt v umění nevyhledával stále vlivnější italské módní vzory. Nejvíce na něj zapůsobil barokní Peter Paul Rubens se smyslem pro pohyb a okázalost, kterou s ním sdílel v plné míře. K psychologii výjevu se propracovával sám se svou zkušeností a říkal, že vlastní styl přijde nečekaně a sám od sebe. Maloval bez zábran a každý jeho obraz se stal po technické stránce jedinečnou a živou improvizací. Po 6ti letech se jeho obchodní i malířské společenství přátel rozpadlo a mladý umělec neměl o své budoucnosti jasnou představu. V tu dobu se však objevil movitý amsterdamský obchodník a o dalším osudu hledajícího mladíka bylo rozhodnuto.

Vysněný Amsterdam a nové zakázky

Nadějný a celkem již uznávaný mladý malíř se usadil v zámožné rodině obchodníka s obrazy, pomáhal mu, ale také si založil vlastní dílnu. Měl své žáky, lepší zakázky a narůstající majetek. V této době prý zvládl vytvořit za jediný rok až dvacet měšťanských podobizen na zakázku. A měla záhy přijít ještě velkolepější nabídka. Anatomie doktora Tulpa se stala první Rembrandtovou velkou kompozicí, kterou vytvořil po svém příchodu do Amsterdamu. Zadavatel dnes slavného obrazu Nicolas Tupl, starosta města a lékař zde přednáší o fyziologii paže, konanou 16. ledna 1632. Anatom doprovázel svůj veřejný výklad pitvou paže popraveného zločince. Anatomické demonstrace tohoto rázu byly ve své době velmi populární a staly se společenskou událostí, kde se i pilo a hodovalo. Zápach z rozkladu z mrtvol byl překrýván vonnými bylinami a kadidlem.

Rembrandt tedy zažíval ve 30. letech 17. století úspěšné období. Také v osobním životě byl spokojený. Když si bral krásnou Saskii s bohatým věnem, platil za respektovaného a zámožného malíře. V roce 1639 si koupili pověstný dům a vše vypadalo i do budoucna bez problémů, potíže však nastaly. Svou přirozenou moudrostí, svobodou a neochotou přizpůsobit se všednímu vkusu si malíř proti sobě měl poštvat „vážené“ občany Amsterdamu. Postupně byl Rembrandt perzekuován, následovala nenávist a bída. Příbuzní manželky Saskie dokonce zažalovali umělce, že promrhal její věno. Ale nepředbíhejme.

Portrétoval Rembrandt Komenského?

V počátečním amsterdamském období byl Rembrandt na vrcholu své slávy. Žil ve velkém době v Židovské čtvrti mezi nejbohatšími lidmi, stýkal se s významnými filozofy a učenci. Možná potkával mladšího Barucha Spinozu a s největší pravděpodobností později také Jana Amose Komenského, který v tomto městě bydlel v letech 1656 – 70. Ostatně dodnes se vedou spory o autorství jednoho obrazu, který zřejmě pochází z Rembrandtovy dílny. Také totožnost portrétovaného není jasná. Je na  obraze z roku 1665 (1660?), jak se někdy tvrdí, opravdu náš exulant? Tento Portrét starého muže z florentské Galerie Uffizzi je tedy rovněž záhadou. Pro teorii, že se jedná o Rembrandtův portrét Komenského hraje několik skutečností. Například to, že Komenský byl v Amsterdamu pod ochranou rodiny Tripů/ De Geerů, jejichž příslušníky stárnoucí Rembrandt portrétoval.

Završením zlaté Rembrandtovy éry je rozměrné plátno nazvané nepřesně Noční hlídka z roku 1642. Během práce na této prestižní zakázce zemřela, vyčerpána častými porody, malířova milovaná žena Saskia. Osm let manželského života bylo pryč a další Rembrandtovy vztahy už tak idylické nebyly. Saskiina smrt v malíři cosi zlomila. V obrazech usiloval o intenzivnější zvnitřnění, maloval také holandské teskné krajiny, portrétních zakázek ubylo.

Závěr Rembrandtova života

Rembrandt neměl žádného bohatého mecenáše, který by od něj pravidelně kupoval obrazy. Byl slavný i za hranicemi, ale sám se stával uzavřenějším. Zavrhl velkou kariéru, kterou zahájil po boku manželky ve šťastné konstelaci různých okolností. Také vkus se začal měnit, a vzhlíželo se více k hladké malbě klasicistního italského ražení. Rembrandt šel naopak opačným nervně pastózním směrem k lidskému dramatu. Finanční krize, špatné investice a hospodaření táhly malíře zatíženého nesplacenými půjčkami ke dnu. Roku 1657 musel prodat své obrovské sbírky obrazů a dalších cenností, aby pád alespoň trochu zastavil. Rembrandt zestárl jako zchudlý – s jistým ale nevelkým majetkem – obdivován menším okruhem svých příznivců. Až do konce života maloval. V březnu roku 1669 se narodí Titia, potomek malířova syna Tita, který v září zemřel na morovou nákazu šířící se Amsterdamem. Rembrandt van Rijn, zesláblý a zoufalý po tolika neštěstích, umírá 4. října téhož roku. Byl pochován ve Westerkerku vedle svého syna, ale je pravděpodobné, že jeho ostatky nakonec skončily ve společném hrobě.

Malířův odkaz: Gauguin a van Gogh

Rembrandtova velikost časem stoupala. Stal se příkladem i mnoha moderním malířům. „Rembrandt všechny věci uchopil mocným rozmachem a vložil do nich mysticismus, který sahá na nejvyšší hranici lidské fantazie,“ pravil s obdivem Paul Gauguin. A Vincent van Gogh dodává: „O obrazech Franse Halse se může mluvit, ale Rembrandt zasahuje tak hluboko do mysteriózního, že říká věci, pro které nejsou v žádném jazyce lidstva slova.“

Radan Wagner

Foto: Národní galerie Praha, Lukáš Havlena a archiv