Obrazové senzace tohoto belgického malíře jsou vesměs známy, jejich motivy možná vnímáme také ze světa reklamy (Apple) a jejích triků nebo coby nejoblíbenějšího malíře Paula McCartneyho, který vlastní umělcovu největší sbírku. René Magritte je dnes pojmem, ale… Život tohoto navenek konzervativního měšťáka s buřinkou nám zůstává poodhalen jen sporadicky. V těchto dnech však vychází ve světové premiéře Magrittova první hlubší monografie s fundovaným zacílením na tvorbu, ale i nezvyklý a jen zdánlivě konvenční život. Nadějí na bližší poznání je tato nová kniha a její schopný autor Alex Dančev. Ten má za sebou již Cézannovu monografii nebo skvělou knihu o Georges Braquesovi (česky vyšla v roce 2006).
Magrittova první životopisná monografie, existence jen těžko prostupného člověka, přináší řadu nových informací i překvapivých zajímavostí. Například malířovo pověstné manželství… Magritte se seznámil se svou životní láskou, když mu bylo 14 a jí 12 let, později se vzali a zůstali spolu po celý život. Měšťácká idylka? Ale kdeže. Nyní se totiž dočítáme, že jejich štěstí bylo provázeno neskrývanými úlety – ona si vydržovala své milence, on zas pravidelně navštěvoval prostitutky…
Magritte si zachoval svůj „děsný“ valonský přízvuk a svérázný smysl pro humor. Dodržoval své zvyky a miloval jídla bez kterých by to nešlo. Když se vracel po delší době domů, psal své manželce s předstihem recepty pokrmů, na jaké měl chuť. A od své lásky v tomto hledu vyžadoval celkem neměnnost:
4 natvrdo vařená vejce s ančovičkami a 200 gramů krevet tebou oloupaných, obložit kolem vajec s nakrájeným rajčetem, k tomu 50 gramů zelených oliv nakrájených na polovinu (pecky odstranit), půl strouhané mrkve, 2 nebo 3 listy salátu a majonéza
Magritte byl přes své středostavovské společenské způsoby spojován s pařížskými surrealisty. V letech 1927 – 30 dokonce v Paříži žil se svou ženou a ovlivnil současné umělecké dění (sám se v počátcích inspiroval Giorgiem de Chiricem).V bohémských čtvrtích však nikdy bydlet nechtěl. Breton a Aragon jej v prvních fázích moc nemuseli, pro ně byl přespolním nebo provinčním úkazem. Nejblíže měl k básníku Paulu Éluardovi, který se jej (marně) snažil odnaučit pověstnému přízvuku.
K definitivní roztržce s revolučními (levicově zaměřenými) surrealisty muselo dojít. Magritte měšťák měl rád peníze, tvrořil podle vkusu zadavatelů na zakázku (třeba i výzdobu kasina). Také jeho konzervativní křesťanské hodnoty se s radikálními avantgardisty neslučovalo. V knize se také dočteme více o tom, že prý Magritte kopíroval (falzifikoval) obrazy (snad i bankovky) svých kolegů – Paula Picassa, Paula Klee a dalších slavných autorů.
Sláva René Magritta překročila hranice a stala se světovou po roce 1965, kdy proběhla ve Spojených státech jeho rozsáhlá retrospektiva.
PŘÍBĚH / ESEJ
René Magritte (1898 – 1967) bývá zpravidla spojován se surrealistickým způsobem nahlížení a uchopování světa. Avšak jeho osobité obrazové vize či přeludy obývají svůj zvláštní prostor, snově pozastavený čas a otevřenou a zároveň pevně nastíněnou „skutečnost“.
Umělcův život tomuto pojetí také plně odpovídal. Po pařížských eskapádách se navrátil do svého bezpečného Bruselu – k existenci nenápadného měšťana bez vnějších výstředností a kolizí. Ke své práci totiž potřeboval jasný řád, jisté zázemí a klid na soustředěné přemítání, které je v jeho tvorbě tak určující. Ostatně Magritte prý nijak zvlášť nemiloval samotné malování; váben a zaujat byl především vnitřním vyjevováním, vymýšlením, konstruováním a vizuálními hříčkami, které si zakresloval jen na malé formáty papíru. S oblibou pak zmiňoval: „Malířství používám, abych učinil myšlení viditelným.“ (Dokonce nemaloval ani v klasickém ateliéru, nýbrž v běžném obývacím pokoji na rozprostřeném koberci. Dnes dokonce stojí Magrittovo muzeum v Bruselu ZDE nabízející celou řadu obrazů člověka, který ani nechtěl být malířem).
Magritttovy obrazy nenesou jednoznačné a vědomé poselství a stejně tak jejich obestírající atmosféra je pečlivě utkána z různých pramenů. Vzpomínky, sny, představy, úvahy, co kdyby… skutečnost a iluze se zde prolínají či zaměňují… A tázání po pravé podobě světa (pakliže vůbec existuje) není plně rozsouzeno a konečně zodpovězeno. Magrittův přístup připomíná spíše osvobozené pojmy levitujících na obrazivých plochách ilustrujících popření vžitých konvencí, předpokládané kauzality i běžnou zemskou přitažlivost. Avšak nejedná se zde jen o bezbřehé blouznění. Vše se před námi odehrává v jistém, byť ztajeném kontaktu s až archetypálním ukotvením, v dotýkání probouzejícím v divákovi zasuté vrstvy jakési tušené paměti. Hravé „nápady“ představují tedy most mezi vědomým a nevědomým, individuálním a společným, minulým, přítomným a možná budoucím plynutím. Jedná se tedy spíše o proces vnímání namísto vytčeného sdělení.
Konkrétní vsazení Magrittovy poetiky počíná kdesi u Giorgia de Chirica, E. A. Poea, R. L. Stevensona, André Bretona i Mana Raye. K vrozené umělcově nátuře, dobovému úkolu a tvůrčí sympatii se řadí také osobní zážitky z dětství. Figury na Magrittově plátnech s buřinkou či dobře střiženými obleky jistě upomínají na rodinné prostředí. Otec krejčí a matka modistka vytvářeli uprostřed domácí – jinak nevzhledné – krajiny hnědouhelné pánve smysl pro řád a eleganci – jakousi konvenční uniformu, kterou však nosí lidé bez bližší identity. A tak asi nepřekvapí, že Magrittovým oblíbeným hrdinou byl záhadný Fantomas (stejně jako tomu bylo například u Jindřicha Štýrského), jenž přicházel jakoby ze světa skrytého za oponou a pronikal k nám do všedních dní, porušujíc zavedený a mnohdy vyprázdněný pořádek.
Malířova mytologie je významně formována ještě dalším aspektem, respektive neodbytně tragickou až metafyzicky působivou vzpomínkou. Psal se rok 1912, když malířova matka spáchala sebevraždu – vstoupila do vod řeky Sambre a na čas beze stopy zmizela. Až po několika týdnech se nalezlo a bylo vytaženo její tělo… obličej však byl zahalen, skrytý pohledům pod přetaženou košilí… A mladý Magritte se této scény stal očitým svědkem (jeho pozdější obrazy zahalených milenců i jiná díla na to upomínají). Člověk bez tváře a identity na nich bloudí prostorem a časem, pluje Magrittovým světem a hledá svou totožnost.
Náruživý čtenář, pravidelný návštěvník kina a nadšený šachista vše zúročuje obzvláště roku 1926, kdy namaluje více než 60 obrazů. Na čas se usazuje v Paříži společně se svou ženou a sdílí společenský a kulturní život i účastní se legendárních schůzek surrealistů v Café Cyrano na Place Blanche. Avšak již roku 1930, po společných výstavách tohoto avantgardního hnutí, se vrací domů. Jako hloubavému, serióznímu a v provincii vyrostlému člověku, navíc s nejistým ekonomickým zázemím, mu nákladný život s bohémsky založenými přáteli přestává vyhovovat. Také vztahy s vůdčím a dogmatickým Bretonem se začaly kalit. Magrittovi se podařilo plně a samostatně prosadit na mezinárodní scéně během 60. let celkem záhy a roku 1956 obdržel dokonce Guggenheimovu cenu.
Tento nenápadný Belgičan se stal osobitým představitelem surrealismu, avšak jeho dílo je také příkladnou předzvěstí pozdějšího umění konceptuálního, které odkazovalo svými projekty více k myšlenému (kódovanému) než viděnému (zobrazovanému). Zvláště pozoruhodná je Magrittova blízkost s filozofem a iniciátorem neopozitivismu – s Ludwigem Wittgensteinem (1889 – 1951), zabývajícím se studiem matematiky, logiky a filozofií jazyka. Třebaže neexistují doklady o tom, že by umělec znal filozofovy myšlenky, kladl svými obrazy obdobné či zcela totožné otázky po povaze lidského vizuálního, respektive jazykového chápání. Minimálně se zde jedná o těsný souběh koncentrovaného uvažování o relativizaci, problémech i pastech sdílení a komunikace obecně.
V malbě pak jde o téma, kdy je (ne)dohodnutá „hra“ vystavena šířeji (ne)porozumění danému konvenčnímu jazyku. Právě při tomto vědním či sociologicko-kulturním tématu bývá nejčastěji uváděn již pověstný Magrittův obraz s názvem: Toto není dýmka (z roku 1929). A jistě není také náhoda, že filozof Michael Foucault napsal o Magrittovi slavnou knižní esej pod stejným názvem.
A závěrem základní Wittgensteinova teze, která by mohla ovšem být i hlavním mottem René Magritta: „Nemyslitelné je zde (v knize) vymezeno zevnitř myslitelným… smysl mé knihy je etický… Chtěl jsem totiž napsat, že mé dílo se skládá ze dvou částí: té, kterou máte před sebou, a všeho toho, co jsem nenapsal. A právě tato druhá část je svrchovaně důležitá. Etično je totiž mou knihou vymezeno jakoby zevnitř.“
Radan Wagner
Diskuze k tomuto článku