Galerie Benedikta Rejta v Lounech / RESET / prostor – světlo – barva – zvuk
Galerie Benedikta Rejta v Lounech otevřela tento rok novou kapitolu své historie výstavou – symbolicky nazvanou RESET. V těchto dnech je z důvodu pandemie dočasně zavřena – a tak zde přijměte alespoň připomínku slovem i obrazem. Tato nová kapitola spočívá v zásadní proměně poetiky galerie, jejího výstavního a doprovodného programu, vstřícném přístupu k návštěvníkovi i v celkovém přenastavení fungování instituce, včetně nové vizuální podoby a loga. Z důvodu vládních opatření se její zahájení konalo za zavřenými dveřmi. Akce byla streamována a je zveřejněna na facebookovém profilu galerie https://www.facebook.com/Galerie BenediktaRejta Výstava by měla trvat do 18. dubna.
RESET představuje v historii výstav Galerie Benedikta Rejta netradiční formát. Legendární Přikrylova rekonstrukce budovy lounského pivovaru je prostor krásný sám o sobě, prostor, jenž sám je uměleckým dílem, takovou krásnou pannou uzavřenou do sebe. RESET pro nás znamená spíše událost nežli běžně chápanou výstavu autorů a jejich děl, událost rozmluvení dosud mlčenlivé bytosti a její otevření se ven. Budova galerie se stává místem pro setkání umělců a jejich děl: performancí, instalací, videí, objektů a obrazů, jejichž hlavními společnými jmenovateli jsou světlo, barva a zvuk v prostoru. Zároveň symbolicky necháváme nahlédnout do „útrob“ budovy, kde je umístěna nedokončená volná rekonstrukce v originále nedochovaného díla Zdeňka Pešánka z roku 1937, Fontány lázeňství pro československý pavilon na Mezinárodní výstavě v Paříži. Podkladem k rekonstrukci je autorský Pešánkův model k fontáně ze sbírek galerie. Pešánek (1896 – 1965), ve své době fascinován možnostmi a vlastnostmi elektrické energie, vnesl do tehdejšího současného umění zcela nové materiální postupy a přesahy podstaty díla do nemateriální sféry vln světla a zvuku. Nedokončený světelný a v původním záměru také kinetický objekt, jehož vznik iniciovala bývalá ředitelka galerie Alica Štefančíková, a na němž se podílela řada autorů, představuje symbolický svorník mezi tehdy a nyní, poukazující na avantgardní východiska Galerie Benedikta Rejta s vědomím, že avantgarda neznamená zakořenění ve formě, ale předvoj či anticipaci něčeho nového.
PETR NIKL (1960)
CAMERA OBSCURA, verze 2021; MEOTARY, verze 2021
Petr Nikl je umělec rozprostřený do všech stran. Malíř, grafik, hudebník, performer, improvizátor, divadelník, fotograf, tvůrce autorských knih a původce mnoha nápadů vychází ve své tvorbě z předpokladu dítěte v nás. Svojí osobitou poetikou otevírá oči k novým pohledům na skutečnost. Představuje ji jako do nekonečna dál a dál se otevírající, vrstvu po vrstvě, průzračnou i tajemnou, z každého úhlu pohledu novou, vyzývající k osobnímu průzkumu. Staré modely pohledu na svět se stávají obnošenými, vybízejí ke svému odložení. Změnu paradigmatu symbolizuje instalace Camery obscury, promítající obraz vrchu Oblíku za oknem galerie vzhůru nohama. Realita se stává hrou.
Spolu s Ondřejem Smeykalem v rámci RESETU provádějí hudebně vizuální improvizační představení – rituál Líheň, plnéalchymistické, tajuplné a tvůrčí poetiky zrodu.
ONDŘEJ SMEYKAL (1975)
HNÍZDO, 2021; RELIKVIÁŘ II., modifikovaná verze 2021
Ondřej Smeykal, původně vystudovaný grafik z AVU u Vladimíra Kokolii, je v současnosti spojován především s australským domorodým nástrojem didgeridoo. Vedle toho je hráčem na obří gongy a oba tyto impozantní rituální nástroje s úctou rozezvučuje v novém a osobitém pojetí hry, jejíž nedílnou součástí je vedle zvukové složky také složka vizuální. Ve své umělecké hudební i výtvarné tvorbě vychází z improvizace a na té se zakládá i jeho spolupráce s Petrem Niklem. V duchu svých slov „Nepoužívat fantazii a tvořivost znamená nežít“ připravil pro Galerii Benedikta Rejta site specific instalaci Hnízdo, inspirovaná místem a situací. V podzemí galerie vytvořil akusticko-elektronickou pracovnu, doslova hudební doupě, hnízdozvuků. Čas od času opouští své hnízdo a prochází s nástrojem galerií a archetypálními zvuky naplňuje její prostory.
Magický objekt Relikviář korespondující s pseudosakrálním prostorem Hvězdy vybízí k interakci a povýšení obyčejného předmětu na relikvii.
MARTIN JANÍČEK (1961)
ODRAZY A STÍNY (2010 – 2021)
Martin Janíček je umělec širokého spektra výrazů, performer, autor interaktivních a site specific projektů, zapojujících zvuk a obraz a vyvolávajících širokou škálu vjemů. Jeho zprostředkování poznávání skutečnosti skrze smysly tak mnohdy připomíná alchymické experimenty. Svojí tvorbou se dotýká problematiky synestezie a spojením barvy a zvuku navazuje na fenomén barevné hudby, kterou anticipoval Zdeněk Pešánek ve svém díle Barevný klavír. Martin Janíček se k Pešánkovi hlásí a jeho poslední varianta světelně kinetické proměnlivé instalace Odrazy a stíny proGalerii Benedikta Rejta vyvolává aluzi na Pešánkovu tvorbu stejně jako série světelných boxů s barevnými konstruktivistickými kompozicemi. Janíček v obou případech recykluje. Na kinetickém objektu používá automobilová skla, jejichž otáčivý pohyb spouští čidlo, reagující na pohyb v místnosti, a rozehrává pomalý meditativní tanec odrazů stínů a světla. Boxy původně sloužily jako školní osvětlení.
PETR PASTRŇÁK (1962)
BEZ NÁZVU, 1994
Petr Pastrňák zastupuje mezi autory RESETU klasický obraz. Jde o jedinou malbu na plátně, napnutou na rám a zcela obyčejně pověšenou na zeď. Malíř, v současnosti žijící v Indii, nemaluje to, co má přímo před očima, ale to, co má v sobě. Přesto jeho obrazy nejsou zanesené osobním balastem, ale reprezentují úsilí o čistou krásu a jakoby směřují k vyprázdnění. Vycházejí z hlubokého soustředění a vedle dokonalého estetického zážitku konfrontují diváka s myšlenkou pomíjivosti a přeludovosti tohoto světa. Vystavené plátno, představující jednu z Pastrňákových vrcholných velkoformátových kompozic, založených na hudebním a automatickém principu malby a řízené náhody, zde vchází do dialogu s Janíčkovými barevnými geometrickými světelnými boxy, a byť dvourozměrné, vyvolává zážitek dál a dál prostupujícího prostoru.
DOROTA SADOVSKÁ (1971)
ZRANĚNÁ PLÁTNA. SV. LUCIE, 2020; KOJÍCÍ, 2019; SV. AGÁTA, 2020
Dorota Sadovská, slovenská multimediální umělkyně, z podstaty však především malířka, dlouhodobě pracuje se širokou škálou výrazových prostředků od hyperrealistické malby po performanci a interakci s divákem. Významný aspekt pro ni zastává hra. Umělkyně si hraje s perspektivou a prostorem a často i divákem. Základním myšlenkovým úběžníkem její tvorby je tělesnost. V konturách RESETU Dorota Sadovská představuje svá prořezávaná plátna, jež pro užitou, svým způsobem agresivní techniku nazývá Zraněná plátna. Tentokrát jimi potáhla konstrukci a vytvořila objekty, uvnitř vybavené osvětlením. Vnitřní světlo proniká řezem a vykresluje působivě a zároveň symbolicky postavy pro autorku typických svatých bez atributů.
JOHANA STŘÍŽKOVÁ (1981)
MANUÁL K TRUBCE Č. 8, 2019; 7,7 MILIARD LIDÍ, 2020; INSTALACE PRO GBR, 2021
Finalistka Ceny Jindřicha Chalupeckého z roku 2018 je představitelkou současné intermediální mladé generace. Prostupuje svojí tvorbou plynule mezi performancí, videoartem a objektem. Zajímá se o pohyblivý obraz, její zájem o pohyb vychází z osobního zaujetí tancem a choreografií. Jako Dorotě Sadovské i této autorce je jedním z hlavních východisek lidské tělo a sama sebe příležitostně představuje jako objekt. Představená velkoplošně promítaná videa Manuál k trubce č. 8 a 7,7 miliard lidí v sobě snoubí estetický požitek s filosofujícím tázáním a skepsi i naději současného člověka.
Vedle videí z loňského a předloňského roku oslovena prostorem Johana Střížková připravila prostorovou instalaci fotokoláží, vycházejících z autorčiných snímků, pořízených bezprostředně během přípravy výstavy v lednu 2021.
MICHAELA VÉLOVÁ MAUPICOVÁ (1982 – 2018)
MISTAKE, 2008
Multimediální umělkyně Michaela Vélová – Maupicová, autorka videí, sochařka a v závěru své tvorby především kreslířka a malířka postupně stále více rozvíjela abstraktní geometrickou polohu, založenou na struktuře. Od počáteční živelnosti a určité robustnosti se dobrala k odhmotnělé a světlem prostoupené geometrické síti. Síť představuje metaforu růstu i rozpadu. Jak byla Michaela Maupicová životními okolnostmi přinucena připustit si postupně vlastní odcházení z fyzického bytí, její malba se stávala stále subtilnější. Tuto skutečnost ale jako by anticipoval již videozáznam Mistake z roku 2008. Minimalistická, abstraktně geometrická smyčka s existenciálním podtextem získala druhou cenu v mezinárodní soutěži berlínské nadace Leinemann-Stiftung für Bildung und Kunst. Do nekonečna se odvíjející, meditativní pohyb jezdících schodů lze číst jako silné, a přesto uklidňující podobenství cykličnosti času i se zachyceným zadrhnutím, onou chybou. A jede se dál.
MATĚJ PLACHÝ (1997)
SILENCIO. AUDIOKNIHA.
Matěj Plachý zastupuje na výstavě nejmladší uměleckou generaci. V současné době studuje v Ateliéru přírodních materiálů Katedry užitého umění na Fakultě umění a designu UJEP v Ústí nad Labem. Používá, v souladu se zaměřením domovského ateliéru, různorodé materiály a ve své vlastní tvorbě se zaměřuje na interaktivní objekt a práci se světlem a zvukem. Jeho audiokniha pro své stránky využívá staré magnetofonové pásky a umožňuje hru s přenosem záznamu pohybu improvizované snímací hlavice, ve tvaru jakéhosi pisátka, do audioreproduktorů. Příchozí se může v tichosti usadit ke stolku a uzavřít se do autistické bubliny pokusů o okamžité zvukové kompozice.
RESET
PROSTOR SVĚTLO BARVA ZVUK
21. 1. – 18. 4. 2021
Galerie Benedikta Rejta
Koncepce Kateřina Melenová, Lucie Šiklová
Kurátorka Lucie Šiklová
Světelný design Lukáš Zahradník
Fotografie Barbora Kovářová
Grafická úprava Helena Šantavá
Doprovodný program lektorský tým GBR
Diskuze k tomuto článku