Richard Drury: "Pokud umění neřeší jádro lidského bytí, je zbytečné."

Kriticky přemýšlí o místním uměleckém provozu, těžce snáší hyperkorektnost, pokud má zakrýt myšlenkovou prázdnotu díla, v lecčems rozumí profesoru UMPRUM Jiřímu Černickému, jehož abdikační dopis považuje za memento především pro studenty samotné. Jeho slovo má váhu. Richard Drury, rodilý Brit a absolvent Cambridge University, žije v Praze více než třicet let, je neúnavným propagátorem toho nejlepšího z tuzemského výtvarného umění v zahraničí a z pozice vedoucího kurátora spoluvytvořil z kutnohorské Galerie Středočeského kraje nepřehlédnutelnou instituci.

Richard Drury: „Mnohé z toho, co se odehrává v dnešním výtvarném umění, je jen bublina, když do ní píchnete ‚tázavým špendlíkem‘, nezůstane nic.“

Jste rodilý Angličan, nicméně v Česku žijete už víc jak třicet let. Zasteskne se vám často?

Jsem kluk, který prošel klasickým internátem, byl jsem vychovaný tak, abych se o sebe uměl postarat. Vím, kde jsem, a vím, proč tady jsem. Mám to tu moc rád. Jediné, co mi opravdu chybí, je moře.

Od roku 2013 působíte jako hlavní kurátor GASK – Galerie Středočeského kraje v Kutné Hoře. Čím momentálně žijete?

Do 17. září je u nás k vidění velká průřezová výstava Necenzurováno – polské nezávislé umění 80. let . Premiéru měla v Centru pro současné umění – Zámek Ujazdowski ve Varšavě a ředitel Polského institutu v Praze se na mě na popud Institutu Adama Mickiewicze obrátil, jestli nemáme zájem udělat reprízu. Výstava mě velmi oslovila. Akcentuje totiž princip, že svoboda a demokracie nejsou žádnou samozřejmostí, že se za ně musí bojovat, a někdy doslova. Osobně si na polskou lekci z doby, která se nakonec ukázala jako „předsíň svobody“ pro všechny sovětské satelity, pamatuji jako student Univerzity Adama Mickiewicze v Poznani na konci 80. let, a mrzí mě, že ji Češi dosud příliš neznají a nedokážou ji docenit. V tehdejším Československu probíhala pozdní normalizace, pomalu praskaly ledy, systém se postupně hroutil, ale v Polsku 13. prosince 1981 vyjely tanky, byl vyhlášený výjimečný stav a docházelo ke krvavým represím. Katalyzátorem odporu vůči polskému režimu se stala brutální vražda kněze Jerzyho Popiełuszka, označeného jako „kaplana Solidarity“, v roce 1984, kdy na něj tajná policie počkala u silnice, zmláceného jej hodila do kufru auta a jeho tělo pak do přehrady řeky Visly. Doslova mafiánská vražda. Polský národ byl v šoku, když zjistil, že ani kněz není chráněný. Systém se choval brutálně, nebyly výjimečné příběhy zavřených vysokoškolských studentů. Právě v době, o které naše výstava vypráví, sehrála klíčovou úlohu církev v čele s Janem Pavlem II. Bojovala s komunismem promyšleně, programově a s nebývalou tolerancí dala zelenou biskupům, aby otevřeli prostor protirežimnímu umění. Umělci toho využili, a tím vznikla propojená sít nezávislé kultury. Na výstavě proto vidíme řadu děl s křesťanskou, tedy pašijovou či mučednickou symbolikou.

Z výstavy Necenzurováno - polské nezávislé umění 80. let

Napadlo vás při přípravě této výstavy, zda dnešní generace výtvarníků vůbec může empatizovat s lidmi, kteří tvořili pod pohrůžkou likvidace? Anebo se prostě jen mění kulisy a umělec vždy bojuje sám se sebou.

Nezávislý umělec svádí za totality zápas s jasně nastavenými pravidly. Kriticky reflektuje fenomén, který všem neblaze určuje život, a je tudíž univerzálně srozumitelný. Problém dnešní, roztěkané doby je jiný – jsme zahlceni možností sdílet nepřeberné množství výstupů a výsledkem je zpravidla bezradná mělkost. Lidé dnes mohou teoreticky vědět o všem – a právě proto tolikrát nevědí pořádně nic. Nemají čas soustředit se a prozkoumat věci dopodrobna, do hloubky. Dokonce bych řekl, že nabídka sociálních sítí a internetu vede k tomu, že pokud ještě nemáme poruchu pozornosti, je v nás těmito médií přímo pěstována. Po zániku mnoha totalitních režimů v roce 1989 existují hrozby i dnes. Jsou to útoky na vaše soukromí, identitu, jsou to tlaky sociálních sítí na to, jak má člověk myslet, co je v kurzu, a rozsévat v něm nejistotu. Je to tím zákeřnější, že ty tlaky nepřicházejí ze vzdáleného světa, ale z mobilu, našeho důvěrného společníka, a ten nevinně působící portál našeptává do duše všelijaké věci. To moje generace v osmdesátých letech vůbec neznala.

Z výstavy Necenzurováno - polské nezávislé umění 80. let

Jak se to projevuje v současném umění?

Podle mého názoru, aby bylo umění autentické a pravdivé, musí být výsledkem boje člověka se sebou samým, během něhož ze sebe vydoluje autentický postoj. Možná jsem staromilec, ale ztotožňuji se s Josefem Čapkem, respektive s jeho generací první poloviny 20. století prodchnuté humanismem. Zažila válku, věděla, jak křehká, ale vzácná je naše lidskost. Dnes jako kdyby šlo především o to, co nemá s uměním pranic společného – o strategii. Pod mediálním tlakem na úspěch je umělec donucen stát se svým vlastním mediálním manažerem, anebo skončí v rukou galeristů a teoretiků, kteří sami vypracovali podmínky uměleckého úspěchu, včetně slovníku, jaký má být používán. Tito lidé pěstují vlastní „ideologii umění“ a umělec se stává jejím nástrojem. Asi je to moje hloupá nostalgie, která nepatří do dnešní doby, ale mám za to, že jakmile je umění o tom, o čem „by mělo být“, tak není o ničem. Mně osobně v současném umění chybí ve větší míře odvaha dávat najevo svůj vlastní, nekompromisní postoj i s rizikem nepochopení. Když mluvím o Čapkovi, nemohu nemluvit o životních a tvůrčích souputnících Pavlu Brázdovi a Věře Novákové, k nimž mám blízko v umělecké i lidské rovině. Dostali za totality tvrdé rány, při nástupu stalinismu je v roce 1949 vyhodili z pražské Akademie výtvarných umění, ale nepřestali si razit vlastní cestu a hlavně, nebáli se neúspěchu. Byli věrní sami sobě, žili velmi skromně a stranou jak oficiální, tak i neoficiální scény. Což je velmi těžké v dnešní době, kdy umělec nemá záchrannou síť a musí se něčím živit. Ovšem, není to omluva pro to, aby byl kompromisní, pragmatický, aby byl tvárný vůči požadavkům teoretiků. A to je značný problém dnešní umělecké scény.

Na webových stránkách vaší galerie jsem si všiml, že v ní pracují jen dva muži a asi dvacet žen. Ten nepoměr je opravdu frapantní. Nebývá u vás občas pracovní atmosféra generačně a genderově poněkud křehká?

Myslím si, že pohlaví jako takové není v mezilidském počínání nutně určující. Jde především o povahu, o inteligenci, o citlivost. V galerijní práci, kde se řeší odborná dramaturgie, zákonitě nastanou názorové, a v druhém plánu i generační třenice. V dané situaci jsem založením liberální čili mám ve zvyku prosazovat především zásady plurality, otevřenosti a vzájemné tolerance.

Čili asi u vás nedochází k situacím jako na UMPRUM, kde měl pedagog říci studentce nad její kresbou, jakože „na holku dobrý“…

(Smích) To určitě ne! Jsem rád už ve světle právě zmíněného, že se u nás nepraktikují předsudkové postoje. Rád bych si myslel, že jsme v GASK otevřeni otázkám komplexity ženskosti a myslím, že na naší výstavní koncepci je to vidět. Jediná věc, se kterou mám veliký problém, je to, když se jakákoli doktrína plíživě převleče do podoby něčeho „žádoucího“ až „povinného“. To už zbystřím a řeknu si, že takto ne. Když jsme v GASK připravovali výstavu Jitky a Květy Válových, byla možnost uvažovat nad jejich životem a tvorbou dnešní feministickou optikou. Vždyť jde o dvě ženy, které se prosadily ideologickým a šovinistickým nátlakům navzdory. Dospěl jsem však k závěru, že sestry Válovy by si to ani nepřály. Plně si uvědomovaly, jakého jsou pohlaví, přitom oponovaly komunistické totalitě kvalitou svého výtvarného projevu, svými skvělými lidskými vlastnostmi a nikdy nevyžadovaly žádný formální názorový systém, který by je propagoval. Byly rády za naši kurátorskou spolupráci, ale věděly, že tu skutečnou sílu mají v sobě samy. Kdybych k nim domýšlel příběh o silných ženách, dopustil bych se toho, co sám nemám rád – rouboval bych na jejich dílo spekulativní témata. Pokud je umění silné a oslovuje, proč vymýšlet umělé škatulky a kategorie?

Richard Drury: "Pokud umění neřeší jádro lidského bytí, je zbytečné."

Jedna věc je umělecké dílo a druhá je vytváření PR příběhu uměleckého díla, který mi často hodně překáží.

Uměleckým prostředkem, který je v dnešní době nejexponovanější, jsou digitální média, což je v pořádku, protože svou podstatou dobře odpovídají situaci, v níž žijeme. Problém toho, čemu se říká konceptuální či postkonceptuání umění, začíná ve chvíli, kdy dílo absolutně nedokáže mluvit samo za sebe. Pokud bez výkladu či dovysvětlení neumí existovat, ocitáme se na tenkém ledě, protože je to živná půda pro teoretika a pro jeho někdy až manipulativní potřebu vložit do díla vlastní agendu. V prostoru mezi uměleckým dílem a veřejností vzniká nebezpečná zóna, v níž se umělci mohou stát součástí strategie kurátorů. Veřejnost je z toho pak rozladěná, protože přichází k hotovému doktrinářskému sdělení, kde už není prostor pro vlastní myšlení či představivost. Jakmile umělecké dílo ztratí vrstvy možných výkladů, tedy svoji vizuální a symbolickou polyfonii, pokud zbude jen jedna struna, o čem to potom je? Pak je to pouze nástroj něčí politiky. Mám za to, že v jednom úseku současného umění se už před časem vytvořila vyhraněná hierarchie, která generuje „vstupenky“ jen pro ty, kteří hlásí její doktrínu. Naopak jsou z ní vyloučení ti, kteří se jí vědomě nepodřizují…

Nedávno rozpoutal diskusi abdikační dopis profesora UMPRUM Jiřího Černického, který konstatuje, že si se současnou generací studentů nerozumí, cítí se jí dozorován a těžce nese „celospolečenskou až pedantskou kontrolu údajného korektního pojmenovávání věcí…“ Strhla se polemika mladí versus staří, mně ale přijde bezpředmětná, vždyť výsledek je daný. Mládí musí vyhrát, i kdyby nemělo pravdu, protože tu bude déle.

Ano – a ne. Říkám tomu „darwinovský princip“ – starší generaci zákonitě vystřídá mladší, jde však o to, jestli antitéze mladších má na to, stát se vývojově vyspělejším systémem nežli ta právě překonaná teze. A když se dívám kolem sebe na současný umělecký vzdělávací systém, tak si opravdu nejsem jistý, jestli tomu tak je…

Studentky a umělec - pedagog Jiří Černický

Jak dopis zapůsobil na vás?

Černický má v jedné věci pravdu. Není to jen generační pohled, je to pohled z jistého odstupu. Kdybych byl student a ten text si přečetl, nemusím s ním souhlasit, ale rozhodně stojí za to, přemýšlet o atmosféře školy. Černický dobře píše o vypjatosti. Proč? Nejde jenom o vypjatost doby, kdy v mezinárodním měřítku řešíme válku, ale i o vypjatost, kterou si společnost samovolně vytváří. Navrch má sociopat-populista, kdo řekne věci nejhlasitěji, mediálně nejvděčněji. Ten, který chvíli „havlovsky“ přemýšlí anebo raději počká, než něco řekne, už nemá šanci, protože mediální cirkus putuje dál. Na zohledňování všech stran není čas, a tak dotyčný zůstane stát na opuštěném místě. Společnost přestala být pravolevá, už nejde o spor mezi progresivními, sociálními tendencemi a tradicionalistickými postoji establishmentu. Navrch se staronově dostávají diskontinuitní tendence, jejichž cílem je společnost roztříštit, rozsekávat občanské celky, aby člověk byl jen osamělou buňkou. Lidé jsou pak snadněji manipulovatelní na základě intuitivní (a lehce vyburcovatelné) nespokojenosti. Politiku, společnost a kulturu od sebe nelze oddělit. Kultura je, či by měla být, v jednom svém rozměru kritickým odrazem toho, co ve společnosti nefunguje.

Měla by tohle studentům připomínat umělecká škola?

Rozhodně by měla připomínat smysl umění. Bohužel, nyní jsme, jak píše Černický, „v zajetí celospolečenské pedantské kontroly údajného korektního pojmenovávání věcí“. To je právě jedním z kardinálních dnešních problémů. Jakmile se způsob uvažování o čemkoli odkloní od zdravého rozumu, tak je to průšvih – sklouzáváme pak do šroubovaných, umělých obratů, do jisté podoby „orwellovštiny“, přes kterou se dnes kantor podle mého nemůže ke studentům dostat. Vlastně oceňuji Černického odvahu, protože musel vědět, že ať napíše cokoli, bude ukřižovaný, bude řečeno, že je stárnoucí, nevrlý, nešťastný muž. Ale o tom to není. Je to snaha – byť na poslední chvíli – rozkrýt vážný problém, který ve finále nepostihne Černického, ale především jeho studenty a jejich generaci.

Co se týče uměleckých škol, tak například na AVU se začal zpochybňovat jakýsi „hardware školy“ totiž výuka figurální kresby a malby. Studenti tvrdí, že jakákoli pravidla zasahují do jejich individuální tvorby. Režisér Tomáš Bojar, který natočil observační dokument o přijímačkách na AVU Zkouška umění, během rozhovoru, který jsem s ním vedl, připomněl filozofa Jana Sokola, který říkal, že svobodnější jsme při existenci pravidel, protože chaos svoboda není. Pravidla je dobré porušovat, až když si je osvojíte.

Pod to se klidně podepíši. Vím, že žijeme v době, která je přesahová, mezioborová, řekněme „fluidní“, a to může být pozitivní věc. Sleduji však u názvů současných ateliérů, že jim stále více předchází předpona „super-“, „inter-“ či „multi-“. Pak už není nic, protože všechno může být vším, a mladý člověk se noří do bezbřehé omáčky. Nic proti volnosti, ale souhlasím s tím, že alespoň „učňovská“ část výchovy musí mít pevné mantinely a vycházet z nich. Udivuje mě v této souvislosti, že umělec, který se soustavně věnuje „tradičně“ pojaté figuře, tedy zásadní umělecké dovednosti a prazákladní rovině tvůrčích reflexí, dnes není považován za plnohodnotného. To je bohužel tolikrát uvažování těch, kteří udávají tón, jak by mělo současné umění vypadat.

Kdo to tedy je?

Odpovím na to takto. Za studenty, ještě nehotovými umělci, chodí ještě před absolutoriem sběratelé a kurátoři, a mnohdy je dostanou pod tlak, protože z nich udělají součást tržních či jiných mechanismů, které ovládají nikoli z pozice odpovědnosti, ale moci. Ten mocenský moment je zde určující.

Vytáhnout někoho na světlo, dát mu onu vstupenku.

V rovině projektové dramaturgie bych tomu spíše říkal šablonovité „třídění“ na základě zvoleného rejstříku dobře myšlených, ale ve výsledku nešťastně omílaných termínů, jakými jsou například gender, diverzita, inkluzivita… Věnovat se problematice ženské identity je úplně v pořádku, vědomě pracovat s postavením ženy umělkyně je rovněž v pořádku. Ale jakmile je to celé nadepsané „genderová otázka“, vždycky si říkám, zda se skutečně bavíme o fundamentu, anebo zda je to jen zaštiťující termín, jako kdyby platilo, že pokud dílo obohatíme o jistá slova, bude v něčem závažnější. Tyhle floskule nepomáhají cokoli ozřejmovat, v nejlepším případě obalují, vytlačují ryzí podstatu. Umění, které neřeší jádro lidského bytí, je zbytečné.

Jako kdyby všechny ty módní výrazy nahradily Aristotela a jeho výrazy jako je drama, konflikt, katarze, které míří do podstaty samotného díla.

Protože to je riskantní. Jakmile umělec začne naslouchat společnosti, jaký by měl být, zákonitě zůstane na povrchu, k podstatě se nikdy nedostane. Studenti jako by se báli zapojovat svou vlastní citovost, a proto mnoho z toho, co se odehrává v dnešním výtvarném umění, považuji za citově podvyživené. Je to řídká polévka, bublina, když do ní píchnete „tázavým špendlíkem“, nezůstane nic. Říkám tomu císařovy nové šaty: Proboha, jen nezpochybňovat nic, o čem se všeobecně tvrdí, že je to pravda. Současné umění je v mnoha ohledech vedené tak, že bazíruje na každodennosti, všednosti, banalitě, a to je v pořádku, pokud je banalita bránou k myšlenkovému či duševnímu přesahu. Pokud ne, je to samoúčelná banalita, tečka.

Malíř a publicista Petr Pavlík

Existují umělci, kteří touto nesnadnou cestou projdou se vztyčenou hlavou?

Petr Pavlík, umělec z generace 70. let, v knížce Umění a život v Čechách aneb Umění žít v Čechách píše o tom, že pokud je něco, čím se české umění může chlubit, jsou to zapadlí vlastenci, blouznivci, vizionáři, outsideři, kteří nevnímají českou kotlinu jako něco, co by je omezovalo, ba naopak. Je to ráj jejich hloubavé osamělosti. Neřeší světové souvislosti, ani co je aktuální, vstupují do sebe, do své vlastní půdy, a v tom je podle mě opravdová (leč stále nedoceněná!) genialita českého umění. Josef Váchal, Josef Čapek, Bohuslav Reynek, Vladimír Boudník, Jiří Stach, Jiří Beránek, František Skála mladší. Například Lenka Falušiová studovala na AVU Ateliér grafiky u Jiřího Lindovského a Dalibora Smutného, a jejím duševním prostorem je les v Jeseníkách, kde vyrůstala, kde to důvěrně zná. Člověk nemusí být znalec, aby byl uhranutý, protože ten lesní výjev je pohled do našeho nitra, a to je mimořádně silné. Je to ta šťastná chvíle, kdy obraz dokáže mluvit za sebe a má v sobě takovou energii, že dlouhé odstavce textu ve smyslu toho, „o čem to je“, jsou náhle zbytečné. Tak by to mělo být. Lenka žije v ústraní v jedné vesničce ve středních Čechách, a teď jsme koupili do sbírek GASK větší konvolut jejích děl, protože jsem přesvědčený, že její tvorba zapadá do nejlepší linie toho, co je zakořeněně české, a přitom má světový přesah.

Richard Drury (55) je výtvarný kritik, kurátor a historik umění. Vystudoval rusistiku a bohemistiku na Corpus Christi College v Cambridge, na počátku 90. let se přestěhoval do Prahy. Učil angličtinu, od roku 1992 pracoval v Českém muzeu výtvarných umění, v letech 2008–2009 zde zastával funkci odborného náměstka ředitele. Jako kurátor představil v zahraničí díla Jiřího Koláře, Vladimíra Boudníka, Jiřího Anderleho, Josefa Čapka nebo okruh výtvarníků Volného seskupení 12/15 Pozdě, ale přece. V roce 2013 se stal hlavním kurátorem kutnohorské GASK, pro kterou vytvořil novou koncepci stálé expozice s názvem Stavy mysli / Za obrazem (2014). Ta za neotřelý přístup získala v roce 2015 prestižní ocenění v národní soutěži Gloria musealis jako Muzejní výstava roku.

Milan Tesař

Text vyšel 13.7. 2023 v Týdeníku FORUM (zveřejňujeme zde celý text se svolením obou protagonistů rozhovoru)

Foto: Kateřina Simerová a GASK

Richard Drury: „Pokud umění neřeší jádro lidského bytí, je zbytečné.“

Magdalena Juříková o sochách a veřejném prostoru

Kurátorka Christelle Havranek o umění a jeho vnímání

Relevantní články

Dopis umělce a pedagoga Jiřího Černického VŠUP…

Vzpomínka na malířku Jitku Válovou / rozhovor

Diskuze k tomuto článku

Nejčtenější ...

Vladimír Kokolia je zoufalec

Ateliér Věry a Vladimíra Janouškových je již otevřen

Vzácný obraz Františka Kupky se vrátil ze zámoří…

Michelangelo a jeho následovníci / Albertina Vídeň

Malířka Jitka Válová: Osud člověka

Sledujte nás

Spolupráce

Vítejte zpět!

Vytvořit nový účet!

Vložte heslo

Are you sure want to unlock this post?

Are you sure want to cancel subscription?

Richard Drury: „Pokud umění neřeší jádro lidského bytí, je zbytečné.“

Čtěte také

Zbytek tohoto článku je viditelný pouze pro přihlášené.

Subscribe