Ve výjimečných prostorách nově vzniklé pražské JSP Art Gallery na Malé Straně je k vidění dílo česko-kanadského sochaře Richarda Štipla. Výstava nazvaná Cognitive Dissonance zahrnuje umělcovy plastiky a obrazy – a to jak z poslední doby, tak i časově vzdálenější; některá díla jsou zde veřejnosti představena poprvé. Richard Štipl se původně věnoval malířství a následně hyperrealistickým kolorovaným sochám, aby se později opět vrátil k malířskému plátnu. Ve svém díle se věnuje introspekci a revizi vnitřních procesů formujících vnější podobu lidského těla, zejména tváře. Pracuje především se svou podobou v určité archetypální transfiguraci psychologického zrcadlení tváře jakožto brány do vnitřních psychických i duchovních sfér.
„Richard Štipl ve snaze porozumět existenciálnímu tajemství sahá po historicky tradičních formách a obsah jeho díla bohatě těží z velikánů minulosti: Danta Alighieriho, Hieronyma Bosche, Franze Xavera Messerschmidta či Williama Blakea. Nejsou mu cizí ani texty kabaly, křesťanských mystiků či patristické spisy. Svým dílem nenastavuje zrcadlo pouze sobě, nastavuje je celé společnosti, a dokonce celé civilizaci. Štiplova cesta ke znovunalezení člověka vede skrze nalezení sebe sama. Cesta očistění vede skrze obnažení se, odhalení nejskrytějších poloh vlastní psyché. Na sebe nastavené zrcadlo obrací pak směrem k divákovi a stává se zneklidňujícím prorokem lidské kondice,“ sděluje k výstavě její kurátor Jaroslaw Sebastian Pastuszak.
Richard Štipl (1968) se narodil v moravském městě Šternberk. V roce 1979 emigroval s rodiči do Kanady. V letech 1988–1993 studoval malbu na Ontario Colledge of Art v Torontu a získal prestižní kanadskou cenu Governor General’s Award (1992). Na začátku devadesátých let se vrátil do České republiky, do rodného Šternberka, kde se podílel na organizaci sympozií světového umění. Přednášel na VŠUP v Praze (2010) a New York Academy of Art (2011). Richard Štipl vystavuje po celém světě a je součástí mnoha významných veřejných i soukromých sbírek.
Výstava: Richard Štipl – Cognitive Dissonance, JSP Art Gallery, Praha, kurátoři: Lucia Rossi a Jaroslaw Sebastian Pastuszak, do 12. dubna 2024
Kurátorka výstavy Lucia Rossi: Existuje jemná nit spojující starověké a současné umění v dílech Richarda Štipla, setkání Svatého a Prostého – v šikovné kombinaci klasického ideálu krásy a experimentování –, která předává silný dojem síly a dynamismu, připraveného osvobodit se ve vyvýšení lidského těla. Je to odraz nejvnitřnějších vášní současné společnosti a jejích protichůdných vlastností.
S použitím jazyka, který čerpá ze sochařství Franze Xavera Messerschmidta a dalších, akcentuje Štipl výrazy a vnitřně po celý život obnovuje neustálou transformaci sebe sama. Často používaje vlastní tělo jako předmět prací, trvá na neustálé mutaci svého vlastního obrazu. Ovšem nejde o myšlenku autoportrétu jako oslavy sebe sama – spíše je jeho tělo prototypem, který má zvýraznit pestrý přírodní základ. Podobně je tomu u Nietzscheho, který vyznal, že „je všemi velkými jmény v dějinách“ – a těžko obelhával sebe samého, když převzal životy ostatních.
Štiplovy sochy a obrazy nám ukazují složité situace, v nichž se střetávají určité víry. Jsou to kognitivní disonance. Erotické, kruté, tragické, posměšné. V množství, které by postavu přivedlo pod velký tlak, rozložilo ji a odsoudilo k šílenství.
Ale je to nakonec pirandellovský šílenec, který se narodí, jenž se – bez dalších „masek“ – osvobodí od mnoha forem, které mu nařizuje společnost. A pak se šílenství stává nástrojem odporu proti falešným formám života, zbraní, která rozpoutává konvence a rituály, redukuje je na absurdnost a odhaluje jejich nevědomost.
Jsme konfrontováni s narativními scénami, bohatými na gesta a symboliku, jež se spojují s náboženskou ikonografií, ale nejen s ní: je to celkový vztah k dějinám umění, který je ve Štiplově díle zcela zásadní.
V odhalení zrušené, resp. odstraněné reality se sochy a obrazy stávají odrazem neklidného a záhadného vztahu, který Štipl ustanovuje s ikonami mediální reprezentace: skrze zkoumání hlubšího významu obrazů současné sféry.
Jedná se o násilný dopad: umělec přepracovává dědictví antiky a prostřednictvím tohoto traumatického procesu jsou originály dekódovány a oživeny ve zcela novém světle.
A pokud jsme před obrazem vždy konfrontováni s časem, u Štiplových prací je tento časově krátký okruh dokonale vytvořen mezi „zde a teď“ a nesmrtelným, nebo řečeno slovy Benjamina – „Nyní se stává intimním obrazem toho, co bylo.“
Zde, s jakýmkoli nástrojem schopným produkovat znamení, se Štipl stává tvůrcem přivlastňujícím si minulost, aby ji transformoval, asimiloval a vytvořil jejím prostřednictvím další výsledek, ústící v pohled „novýma očima“.
Možná má pak pravdu Didi-Huberman, který prohlašuje, že „orgie starých bohů vždy zanechávají zbytky viditelné pro potomstvo […]. Lidská forma se vzdaluje, ale zůstává viset jako poslední možná forma lidské touhy.“
-red-
foto: JSP Art Gallery
Diskuze k tomuto článku