V těchto dnech vychází dlouho očekávaný titul předního myslitele, který se zabývá ve své nejslavnější knize historií kultury a lidského vědomí. Jeho originální kniha Vášeň západní mysli se stala bestsellerem vysoce ceněným rovněž jeho slavnými kolegy či spolupracovníky – Stanislavem Grofem, Josephem Campbellem a dalšími osobnostmi z okruhu Kalifornského institutu integrálních studií a na jiných místech. Český čtenář se s Tarnasovými myšlenkami mohl setkat v souborné knize Kosmické rozhovory nebo Prométheus a Uran. Za slovenským a konečně i českým překladem stojí současně vydavatel Vladimír Lobotka – nadšený a skutečný šiřitel nových myšlenek. V této souvislosti zde uvádíme jeho osobní slova a níže i vybrané pasáže z knihy.
Drazí přátelé… kniha Richarda Tarnase Vášeň západní mysli je z kulturního hlediska jednou z nejdůležitějších knih naší doby a nepochybně je nejdůležitější knihou, kterou jsem přeložil do slovenštiny. Můj osobní vkus se samozřejmě odráží v tomto hodnocení – miluji podání kulturních a duchovních dějin, které jiskří pronikavé vhledy, které v duši čtenáře vrstva po vrstvě vytváří vědomí nově uznávané hloubky (civilizace i její vlastní). Jak moc tato kniha ovlivnila můj vlastní myšlenkový vývoj a formovala mnoho mých základních postojů ke světu a celému historickému procesu, který vede dnes, by samo o sobě bylo dostatečným důvodem pro její překlad a vydání. Ačkoliv perspektiva vývoje, kterou tato kniha přináší, se odrážela ve všech mých snahách pozitivně transformovat svět a představuje jednu z hlavních významných vláken odhalených v kurzech, které učím, její význam daleko přesahuje můj
Představte si, že se vaše paměť zmenšuje na kousek minulosti na jeden měsíc. Neovlivnilo by to základní funkce vaší řeči, kognitivních a emocionálních center, ale ztratili byste všechny hlubší vztahy a všechny složité pocity a myšlenky, které vznikají postupným vrstvením životních zkušeností v průběhu času. V důsledku toho by se identita, kterou zažíváte, zmenšila do žalostného stínu své skutečné hloubky a bohatství. No něco podobného se nám stalo ve vztahu k naší vlastní duchovní a kulturní historii.
Existenciální zmatek, ztráta celkového rozumu, vyhynutí hodnoty, paralýza vůle, zamotání v úzkém subjektivním životě a neschopnost spojit svůj osobní příběh s velkým příběhem našeho světa jsou projevy odloučení vlastní psychiky od jeho hlubokých vrstev. Velká krize identity, ve které se naše civilizace ocitla, je výsledkem. Ke změně tohoto stavu je zapotřebí skutečné duchovní probuzení – ke kráse našeho světa, ke vzácným darům, které jako lidské bytosti máme, ke křehkosti nenapodobitelné privilegium žít, tvořit a milovat v této jedinečné době. Jedině my můžeme udělat rozhodující krok k takovému probuzení. Žádná kniha to za nás nemůže udělat. Co ale kniha dokáže, je vykouzlit příběh, který uchvátí naši představivost natolik, že takový krok začneme považovat za možný a potom něco, po čem sami začneme toužit. A to je přesně efekt na člověka, příběh o cestě západní psychiky, který vyprávěl Richard Tarnas.
Jsem moc rád, že po několika letech, od rozebraní prvního slovenského vydání této knihy, ji mohu opět vydat, tentokrát v češtině, díky čemuž bude moci ještě více lidí, kteří hledají své vlastní kulturní a duchovní kořeny dosáhnout jejího vzácného obsahu náš společný česko-slovenský prostor. Živé spojení s našimi kořeny je kvalitním klíčem nejen k pochopení naší přítomnosti, ale také k vědomému vykročení do budoucnosti…
Ukázky z knihy
Řecko Athénská škola
“Myšlenky velkých řeckých filozofů byly intelektuálním vyvrcholením všech hlavních kulturních projevů helénské éry, ale především byly projevem snahy o poznání. Řekové byli pravděpodobně prvním národem, který se na svět díval jako na otázku, na kterou je třeba odpovědět. Byli neobyčejně poháněni touhou porozumět, proniknout do nejistého toku jevů a zachytit v něm hlubší pravdu. Aby tohoto úkolu dosáhli, vytvořili dynamickou tradici kritického myšlení a se zrodem této tradice se zrodila i západní mysl.
Pokusme se nyní vyznačit některé hlavní prvky klasického řeckého pojetí skutečnosti, protože ty ovlivnily západní myšlení od antiky přes renesanci až po vědeckou revoluci. Za tímto účelem můžeme popsat dva nejzákladnější soubory předpokladů nebo principů, které Západ zdědil od Řeků. První soubor zásad představuje jedinečnou syntézu řeckého racionalismu s řeckým náboženstvím, která hrála významnou roli v helénistickém myšlení od pythagorejců po Aristotela a která se ve své nejvyšší plnosti ztělesnila v Platónově myšlení:
(1) Svět je uspořádaný celek, jehož struktura se podobá struktuře lidské mysli, což umožňuje racionální analýzu empirického světa.
(2) Kosmos jako celek je projevem všeprostupující inteligence, která dává přírodě účel a tvar, a tato inteligence je přímo přístupná lidskému vědomí, pokud je dostatečně rozvinuté a v nejvyšší míře koncentrované.
(3) Intelektuální zkoumání ve své nejpronikavější podobě odhaluje věčný řád, který transcenduje své časné, konkrétní projevy. Viditelný svět v sobě obsahuje hlubší smysl, racionální a mýtický zároveň, který se zrcadlí v empirickém řádu, ale vychází z oblasti věčnosti, jež je zdrojem a cílem veškerého bytí.
(4) Poznání hlubší struktury a smyslu světa vyžaduje uplatnění mnoha lidských poznávacích schopností – rozumu, empatie, intuice, estetické citlivosti, představivosti, paměti a morálky.
(5) Přímé pochopení hlubší skutečnosti světa nenaplňuje pouze mysl, ale také duši a je ve své podstatě spásnou vizí, hlubokým a pronikavým vhledem do pravé podstaty věcí, který je zároveň intelektuálně podmanivý a duchovně osvobozující.
Nelze přehlédnout obrovský vliv, který tato pozoruhodná přesvědčení – svou povahou idealistická a zároveň racionalistická – měla na další vývoj západního myšlení. Helénský odkaz byl však dvojí, neboť řecká mysl vytvořila také zcela odlišný, stejně vlivný systém intelektuálních předpokladů a tendencí, který se v některých bodech překrýval s prvním systémem, ale ve většině klíčových oblastí působil jako jeho vyvažující protipól. Tento druhý soubor zásad lze shrnout zhruba takto:
(1) Skutečné poznání lze získat pouze důsledným používáním lidského rozumu a empirického pozorování.
(2) Základ pravdy je třeba hledat ve světě lidské zkušenosti, nikoli v neprokazatelné realitě zahalené tajemstvím. Pravda, která je pro člověka dosažitelná a použitelná, je imanentní, nikoli transcendentní.
(3) Příčiny přírodních jevů jsou neosobní a fyzikální a je třeba je hledat v oblasti pozorovatelné přírody. Všechny mytologické a nadpřirozené prvky by měly být vyloučeny z kauzálních vysvětlení jako antropomorfní projekce.
(4) Jakékoli nároky na komplexní teoretické porozumění musí být podloženy smyslově ověřitelnou zkušeností konkrétních jedinců v celé jejich rozmanitosti, proměnlivosti a individuálnosti.
(5) Žádný myšlenkový systém není konečný a hledání pravdy musí být stejně kritické jako sebekritické. Lidské poznání je relativní a nepřesné a musí být neustále korigováno na základě nových důkazů a analýz.
Obecně lze o celém vývoji i odkazu řeckého myšlení říci, že jsou výsledkem složité souhry těchto dvou skupin předpokladů a podnětů. Zatímco první z nich se výrazně projevil v platónské syntéze, druhý se postupně vyvinul z výrazného vícerozměrného intelektuálního proudu, který tuto syntézu dialekticky poháněl – z předsokratovské filozofické tradice Thalésova přírodního empirismu, Parmenidova racionalismu, Démokritova mechanického materialismu a skepticismu, individualismu a laického humanismu sofistů. Oba tyto systémy měly hluboké nefilozofické kořeny v řeckých náboženských a literárních tradicích, od Homéra přes mystéria až po Sofokla a Eurípida, a každý z nich čerpal z různých aspektů těchto tradic. Oba tyto impulsy měly navíc společný základ v jedinečné řecké jistotě – často implicitní – že konečné kritérium pravdy nelze nalézt v posvátné tradici nebo v dobovém zvyku, ale pouze v emancipované individuální lidské mysli. Nejdůležitější však je, že oba tyto impulsy našly své paradigmatické ztělesnění v bohaté a mnohovrstevnaté postavě Sókrata, oba našly živé protichůdné vyjádření v Platónových dialozích a oba se spojily v brilantním kompromisu, který představuje Aristotelova filozofie.”
Richard Tarnas, Vášeň západní mysli
Renesance
“Fenomén renesance spočíval jak v samotné rozmanitosti jejích projevů, tak v jejich nebývalé kvalitě. Během jedné generace vytvořili Leonardo, Michelangelo a Rafael svá mistrovská díla, Kolumbus objevil Nový svět, Luther se vzbouřil proti katolické církvi a zahájil reformaci a Koperník přišel se svou hypotézou heliocentrického vesmíru, čímž zahájil vědeckou revoluci. Ve srovnání s jeho středověkými předchůdci se zdálo, že renesanční člověk náhle vystoupal do nadlidských výšin. S nebývalou matematickou propracovaností, empirickou přesností a posvátnou estetickou silou byl člověk najednou schopen vnímat a pronikat do tajemství přírody v umění i ve vědě. Bezprecedentně rozšířil známý svět, objevil nové kontinenty a obeplul Zemi, dokázal popřít tradiční autority a hlásat pravdu na základě vlastního úsudku. Dokázal ocenit bohatství klasické kultury a zároveň překračovat její hranice a objevovat zcela nové oblasti. Polyfonní hudba, tragédie, komedie, poezie, malířství, architektura a sochařství dosáhly nových úrovní složitosti a krásy a na každém kroku byly patrné důkazy individuální geniality, takže se zdálo, že žádná oblast poznání, tvořivosti nebo zkoumání není mimo dosah lidských možností.
S renesancí získal lidský život v tomto světě přímou vnitřní hodnotu a existenciální význam, což vyvážilo nebo dokonce vytlačilo středověké zaměření na posmrtný duchovní osud, takže člověk se již ve srovnání s Bohem, církví nebo přírodou nezdál být bezvýznamný. Picův manifest důstojnosti člověka tak v mnoha oblastech, v různých sférách lidské činnosti došel svého naplnění. Od svých počátků v Petrarcovi, Boccacciovi, Brunim a Albertim přes Erasma, Mora, Machiavelliho a Montaigna až po poslední projevy v osobnostech Shakespeara, Cervantese, Bacona a Galilea nepřestala renesance klást nové cíle lidskému snažení, takže lze s jistotou říci, že tak fenomenální rozvoj lidského vědomí a kultury se zopakoval poprvé od starořeckého zázraku, kdy se zrodila západní civilizace. Západní člověk byl skutečně znovuzrozen.
…
Ačkoli renesance v mnoha ohledech přímo navazovala na bohatou a vzkvétající kulturu vrcholného středověku, v kulturním vývoji Západu došlo mezi 15. a 17. stoletím k nepřehlédnutelnému kvalitativnímu skoku. Při zpětném pohledu lze rozpoznat a vyjmenovat různé faktory, které k tomuto posunu přispěly – znovuobjevení antiky, obchodní moc, autonomní lidská osobnost typická pro městské státy, technické inovace a tak dále – ale když se všechny tyto „příčiny“ dají dohromady, máme stále pocit, že skutečnou příčinou renesance bylo něco většího než kterýkoli z těchto faktorů, ba než všechny dohromady. Historické záznamy naopak potvrzují, že se v mnoha oblastech lidské činnosti současně objevil nový druh vědomí, které bylo expanzivní, vzpurné, energické a tvůrčí, individualistické, ambiciózní a často bezohledné, zvídavé, sebevědomé, oddané tomuto životu a tomuto světu, vnímavé a skeptické, inspirované a oduševnělé, a že toto vědomí mělo svůj vlastní důvod existence a bylo poháněno nějakou větší a složitější silou než jakoukoli kombinací politických, sociálních, technologických, náboženských, filozofických nebo uměleckých faktorů. Nebylo bez spojitosti s povahou renesance (a zřejmě ani bez souvislosti s jejím novým smyslem pro perspektivu), že zatímco středověcí učenci viděli dějiny rozdělené na dvě období, před Kristem a po něm, přičemž jejich vlastní éra byla jen mlhavě oddělena od římské éry Kristova narození, renesanční historikové ve vztahu k dějinám dosáhli zcela nové perspektivy – dějiny byly poprvé vyjádřeny trojím dělením na klasickou, středověkou a novověkou epochu, čímž se antika a středověk ostře oddělily, zatímco renesance sama stála na počátku nového věku.
Události a osobnosti se na renesanční scéně sbíhaly s ohromující rychlostí, často dokonce současně. Kolumbus i Leonardo se narodili ve stejném půlstoletí (1450–1455), kdy zároveň došlo ke Gutenbergovu objevu knihtisku, pádu Konstantinopole a následnému přílivu řeckých učenců do Itálie a ke konci Stoleté války, v níž Francie i Anglie upevnily své národní vědomí. Ve stejných desetiletích (1468–1488), kdy vrcholilo obrození novoplatonismu ve florentské Akademii za Lorenza Nádherného, se narodili Koperník, Luther, Castiglione, Rafael, Dürer, Michelangelo, Giorgione, Machiavelli, Cesare Borgia, Zwingli, Pizarro, Magalhães a More. Ve stejné době se sňatkem Ferdinanda a Isabely spojily Aragonie a Kastilie a vznikl španělský stát, na anglický trůn nastoupili Tudorovci a Leonardo zahájil svou uměleckou kariéru obrazem anděla ve Verrocchiově Křtu Krista a následně svým vlastním Klaněním mudrců, Botticelli namaloval Primaveru a Zrození Venuše, Ficino napsal svou Platónskou teologii a vydal první kompletní překlad Platóna na Západě, Erasmus zahájil své humanistické vzdělávání v Holandsku a Pico della Mirandola napsal manifest renesančního humanismu Rozprava o důstojnosti člověka. V tomto případě šlo o něco víc než o „příčiny“. Došlo ke spontánnímu a nezaměnitelnému obratu ve vědomí, který ovlivnil prakticky všechny aspekty západní kultury. V renesanci, uprostřed vrcholného dramatu a bolestných porodních bolestí, se zrodil moderní člověk „kráčející po oblacích slávy“.”
Richard Tarnas, Vášeň západní mysli
Hlubinná psychologie
“Úkolem hlubinné psychologie, kterou založili Freud a Jung, bylo poskytnout modernímu člověku přístup k archetypálním silám a skutečnostem, které v individuálním „já“ překračují dualistický pohled na svět a znovu ho spojují s celkem. Při zpětném pohledu se zdá, že hlubinná psychologie musela přijít, aby v moderním člověku zrodila vědomí těchto skutečností – pokud říše archetypů nenašla uznání ve filozofii, náboženství a vědě dnešní kultury, musela se vynořit z hlubin duše. Jak poznamenal L. L. Whyte, myšlenka nevědomí se v západních intelektuálních dějinách poprvé objevila téměř ihned po Descartovi, aby začala svůj pomalý výstup až k Freudovi. A když Freud na počátku 20. století představil světu své dílo Výklad snů, uvedl ho skvělým epigrafem z Vergilia, který to dokonale vyjadřuje: „Když nemohu ovlivnit bohy na nebesích, obrátím se k pekelným sférám.“ Vyrovnání bylo nevyhnutelné – pokud nemohlo přijít shora, přišlo zdola.
Moderní stav se tak začíná prométheovským pohybem směrem k lidské svobodě, k autonomii od všeobjímající matrice přírody, z kolektivního rozměru k individuaci, ale postupně a nevyhnutelně se karteziánsko-kantovská situace vyvíjí v kafkovsko-beckettovský stav existenciální izolace a absurdity – nesnesitelné dvojité sevření vedoucí k dekonstruktivistickému šílenství. Existenciální dvojité sevření opět zrcadlí situaci rodícího se dítěte: původně milovaný středobod celého okolního světa se po symbiotickém spojení s vyživujícím lůnem, v němž rostl a vyvíjel se, ocitá ve stavu existenciálního odcizení, vydán na pospas nevýslovně traumatické zkušenosti, kdy je nejprve lůnem omezován a poté drcen, škrcen a nakonec vyháněn ven, do stavu krajního zmatku a nejistoty.
Plné prožití tohoto dvojitého sevření, této dialektiky mezi prvotní jednotou na jedné straně a počátkem utrpení a dichotomií mezi subjektem a objektem na straně druhé, však nečekaně vede ke třetímu stavu: spásnému sjednocení individualizovaného já s celým kosmem. Dítě se tak narodí a matka ho obejme a osvobozený hrdina se vynoří z podsvětí, aby se vrátil domů ze své dlouhé odyseje. Jednotlivec se znovu spojí s univerzálním. Utrpení, odcizení a smrt jsou tak vnímány jako nezbytné pro zrození, pro vznik svobodného „já“: O Felix Culpa. Situace, která byla zpočátku zcela nepochopitelná, je nakonec rozpoznána jako nezbytný prvek v širším kontextu hluboké srozumitelnosti. Dialektika je završena, odcizení překonáno. Existenciální rozkol je zacelen. Svět je znovu objeven ve své původní kráse. Autonomní individuální „já“ bylo vytvořeno a spojeno se základem svého bytí.”
– Richard Tarnas, Vášeň západní mysli
“Z toho všeho vyplývá, že nevyhnutelně potřebujeme mnohem sofistikovanější a komplexnější epistemologickou perspektivu. Ačkoli karteziánsko-kantovská epistemologická pozice byla dominantním paradigmatem moderního myšlení, nebyla zdaleka jediným, neboť právě v době, kdy osvícenství dosáhlo svého filozofického vrcholu v Kantovi, se začala objevovat radikálně odlišná epistemologická perspektiva – nejprve viditelná u Goetheho v jeho studiu přírodních forem a pak rozpracovaná do nových podob Schillerem, Schellingem, Hegelem, Coleridgem a Emersonem, aby ji ve 20. století jasně formuloval Rudolf Steiner. Každý z těchto myslitelů vnesl do této rozvíjející se perspektivy své vlastní poznatky, ale všichni sdíleli hluboké přesvědčení, že vztah lidské mysli ke světu není v konečném důsledku dualistický, ale participativní.
Toto alternativní pojetí neodporuje kantovské epistemologii, ale spíše ji překračuje a začleňuje do širšího a subtilnějšího chápání lidského poznání. Nová koncepce plně uznávala platnost Kantova kritického pohledu, podle něhož je veškeré poznání světa do jisté míry podmíněno subjektivními principy, ale namísto toho, aby tyto principy považovala za vrozené výlučně oddělenému lidskému subjektu, a tedy za ontologicky nezakotvené ve světě nezávislém na lidském poznání, zastávala tato participativní koncepce názor, že tyto subjektivní principy jsou ve skutečnosti výrazem bytí světa samotného a že lidská mysl je orgánem procesu sebeodhalování tohoto světa. Základní povaha reality v takovém pojetí není oddělená, uzavřená, samostatná, navenek „objektivně“ pozorovatelná lidskou myslí. Spíše jde o to, že pravda skrytá v přírodě může být odhalena pouze za aktivní účasti lidské mysli. Přirozená realita není výlučně fenomenální a není oddělená a zároveň objektivní, naopak je něčím, co vstupuje do reality pouze prostřednictvím samotného poznávacího aktu člověka. Příroda se stává srozumitelnou sama sobě prostřednictvím lidského myšlení.
Příroda chápaná z tohoto pohledu prostupuje vším a sama lidská mysl je v celé své plnosti jen jedním z projevů esenciálního bytí přírody. Hlubší realita světa se objeví pouze tehdy, pokud lidská mysl kultivuje síly své vlastní představivosti, aby je rozvinula v plném rozsahu, a pouze tehdy, pokud svá empirická pozorování pronikne archetypálním vhledem. Plně rozvinutý vnitřní život je tedy pro poznávání nezbytný. Myšlenky, které intelektuální představivost ve svém nejhlubším a nejautentičtějším projevu vkládá do přírody, nejsou pouhými projekcemi příslušné části mozku. Představivost se spíše ve svých vlastních hlubinách přímo setkává s tvůrčím procesem, který probíhá v přírodě, a pak jej v sobě uskutečňuje, čímž přírodní realitu přivádí k vědomému vyjádření. Intuice nesená představivostí tedy není subjektivní poruchou – je spíše naplněním hluboké vnitřní celistvosti reality, která byla uměle rozdělena dualistickým vnímáním. Lidská představivost je sama o sobě součástí vnitřní pravdy světa a bez ní je svět v jistém smyslu neúplný. Obě hlavní formy epistemologického dualismu – konvenční předkritické a postkantovské kritické pojetí lidského poznání – jsou zde překonány ve vyšší syntéze. Lidská mysl tak vytváří představy, které „odpovídají“ vnější realitě, ale zároveň těmito představami jednoduše „nevkládá“ do světa svůj vlastní řád – je to spíše pravda světa, která projevuje sebe samu v lidské mysli a jejím prostřednictvím.
Tuto participativní epistemologii, různě rozvinutou u Goetha, Hegela, Steinera a dalších, lze chápat nikoli jako regresi do naivní participation mystique, ale jako dialektickou syntézu dlouhého vývoje od prvotního nediferencovaného vědomí, ústícího do dualistické oddělenosti. Zahrnuje postmoderní chápání poznání a zároveň ho dalece přesahuje. Interpretační a tvůrčí charakter lidského poznání je zde plně uznán, ale intimní, všeprostupující vztah přírody k člověku a jeho mysli umožňuje zcela překonat důsledky kantovského epistemologického odcizení. Lidský duch jednoduše neurčuje fenomenální řád přírody. Je to spíše duch přírody, který skrze lidskou mysl rodí svůj vlastní řád a plně využívá všech jejích možností – intelektuálních, volních, emocionálních, smyslových, imaginativních, estetických – jejichž harmonická souhra člověka uschopňuje k přijetí zjevení. Tímto poznáním se lidská mysl „vžívá“ do tvůrčí činnosti přírody. Svět pak vyjadřuje svůj smysl prostřednictvím lidského vědomí. Samotný lidský jazyk je tak vnímán jako projev hlubší reality, která zrcadlí a rozvíjí smysl celého kosmu. Prostřednictvím lidského intelektu v celé jeho osobité individualitě dosahuje vyvíjející se myšlenkový obsah světa svého vědomého vyjádření. Je pravda, že poznání světa se konstituuje prostřednictvím tvůrčího vkladu subjektivního myšlení, ale tento vstup je teleologickým projevem, který zároveň umožňuje sebezjevení samotného kosmu. Lidské myšlení neodráží již hotovou, objektivní realitu světa. Světová realita spíše vstupuje do existence v okamžiku, kdy se zrodí v lidské mysli. Stejně jako rostlina v určitém čase rozkvete a přinese plody, tak i vesmír přináší – a v jistém smyslu rodí – stále nové stupně lidského poznání. Jak zdůraznil Hegel, vývoj lidského poznání je zároveň vývojem sebeprojevování světa.”
Richard Tarnas, Vášeň západní mysli
Postmodernismus
“Přestože postmoderní mysl má někdy sklony k dogmatickému relativismu a násilně fragmentující skepsi a kulturní étos, který ji provází, se někdy zvrhává v cynickou nevšímavost a bezduché napodobování, je zřejmé, že nejvýznamnější charakteristiky postmoderní intelektuální situace – její pluralita, komplexnost a mnohoznačnost – jsou právě ty, které jsou nezbytné pro potenciální vznik zcela nové formy intelektuálního vnímání, jež by mohla zachovat a zároveň překonat současný stav mimořádné diferenciace. Podle přesvědčení současného chápání světa nemá žádná perspektiva – náboženská, vědecká nebo filozofická – přednostní nárok na pravdu, což však zároveň podporuje téměř bezprecedentní intelektuální flexibilitu a vzájemné obohacování, které se odráží především v globálním volání (a jeho realizaci) po otevřeném „rozhovoru“ mezi různými způsoby chápání, různými slovníky, různými kulturními paradigmaty.
Extrémní proměnlivost a mnohotvárnost současné intelektuální scény lze z hlediska perspektivy jen stěží zveličit. Nejen že už jenom samotné postmoderní myšlení je jedním obrovským vírem neurčité rozmanitosti. V té či oné podobě je přítomen prakticky každý důležitý prvek západní intelektuální minulosti a přispívá k živosti a chaotičnosti naší doby. Vzhledem k tomu, že mnoho původně potvrzených předpokladů bylo zásadně zpochybněno, zůstává jen málo (pokud vůbec nějaká) apriorních omezení toho, co lze považovat za skutečné, takže mnohé perspektivy z minulosti se mohly znovu objevit s novou závažností. Jakákoli zobecnění týkající se postmoderní mysli by proto měla být zvažována ve světle přetrvávající přítomnosti nebo nového oživení většiny jejích hlavních předchůdců, kterými jsme se zabývali v předchozích kapitolách této knihy. Různé stále životaschopné formy moderní vnímavosti, vědeckého myšlení, romantismu a osvícenství, renesančního synkretismu, protestantismu, katolicismu a judaismu, stojící v různých fázích vývoje a ekumenické interpretace, nepřestaly působit jako vlivné faktory spoluurčující charakter naší doby. Dokonce se znovu objevily a na soudobé intelektuální scéně hrají svou roli i některé prvky západní kulturní tradice s kořeny v helénistické éře a v klasickém Řecku – platónská a předsokratovská filozofie, hermetismus, mytologie, mysterijní náboženství. Tyto prvky byly navíc kombinovány a ovlivňovány velkým množstvím kulturních perspektiv mimo Západ, jako jsou buddhistická a hinduistická tradice, a postranními kulturními proudy samotné západní tradice, jako je gnosticismus a velké ezoterní tradice, a domorodými archaickými perspektivami z dob, které předcházely západní civilizaci, ať už jde o duchovní tradice neolitické Evropy nebo indiánských národů Ameriky – to vše se shromáždilo na intelektuální scéně jakoby v očekávání nějaké globální syntézy.
…
Postmoderní důraz na pluralitu pravd a překonávání starých struktur a základů tak začal v mnoha oblastech otevírat netušené možnosti přístupu k intelektuálním a duchovním problémům, které dlouho zaměstnávaly a mátly moderní mysl. Postmoderní doba je dobou bez konsenzu o povaze reality, ale oplývá nebývalým množstvím perspektiv, s nimiž lze přistupovat k jejím ústředním problémům.
Dnešní intelektuální prostředí je právě proto plné napětí, výkyvů a zmatků. Praktická užitečnost postmoderního pluralismu je opakovaně podkopávána jeho tvrdohlavou konceptuální roztříštěností. Navzdory časté shodě v záměrech můžeme v postmoderně najít jen málo skutečně účinné soudržnosti – žádné zřejmé prostředky, které by umožnily dospět k všeobecně přijatelné kulturní vizi, žádné sjednocující perspektivy, které by byly dostatečně komplexní, aby uspokojily rostoucí rozmanitost intelektuálních potřeb a aspirací. „Ve 20. století není nic v souladu s čímkoliv ostatním“ (Gertrude Steinová). Převládá chaos hodnotných, ale zdánlivě zcela neslučitelných výkladů, přičemž konečné řešení je v nedohlednu. Takový kontext nepochybně vytváří méně překážek pro svobodnou hru intelektuální kreativity, než by bylo možné v případě homogenního kulturního paradigmatu. Roztříštěnost a inkoherence však s sebou přinášejí vlastní zničující důsledky. Kultura psychologicky a pragmaticky trpí filozofickou anomií, která ji prostupuje skrz naskrz. Při absenci plodné, všezahrnující kulturní vize si nikým nezpochybňované staré předsudky udržují svou pozici a vytvářejí podmínky umožňující přetrvávání kontextu, jenž je pro lidské myšlení a jednání stále méně použitelný a bezpečný.
Hloubaví jednotlivci se tváří v tvář této diferencované a problematické intelektuální situaci pustili do úkolu vytvořit flexibilní soustavu premis a perspektiv, které by komplexnost a početnost lidských skutečností nesnižovaly a které by zároveň mohly plnit funkci prostředníka při jejich integraci. Dialektická výzva, kterou mnozí pociťovali, měla vést ke vzniku kulturní vize oplývající univerzalitou, aniž by apriorně omezovala možné hranice legitimní interpretace, která by nějakým způsobem vnesla do současné roztříštěnosti autentickou a plodnou koherenci a zároveň by v budoucnosti vytvořila úrodnou půdu pro vznik nových a nepředvídatelných perspektiv a možností. Takový intelektuální úkol se však vzhledem ke komplikované povaze situace zdál být mimořádně obtížný – podobal se napnutí velkého odysseovského luku plného protikladů a následnému zasažení zdánlivě nemožného množství cílů jediným šípem.
Intelektuální otázkou, která se vznáší nad naší dobou, je, zda současný stav naprostého metafyzického a epistemologického zmatku je něčím, co bude neomezeně pokračovat, přičemž je možné, že v průběhu desetiletí nabude buď nějaké životaschopnější, nebo ještě více dezorientující podoby; zda jde ve skutečnosti o entropickou předehru k apokalyptickému završení dějin, nebo zda toto kvašení představuje epochální přechod do zcela jiné éry, která přinese novou formu civilizace a nový světonázor s principy a ideály zcela odlišnými od těch, které poháněly moderní svět na jeho dramatické dráze.”
Richard Tarnas, Vášeň západní mysli
“Nesmírně objevný a podnětný intelektuální postoj, který se vynořil jako výsledek moderního a postmoderního myšlení, uznávajícího základní autonomii lidské bytosti a radikální flexibilitu povahy reality, se dokonale projevil v tvrzení, že realita sama má tendenci nabývat podoby odpovídající konkrétnímu symbolickému rámci a souboru předpokladů, které používá každý jednotlivec a každá společnost. Množství údajů, které má lidská mysl k dispozici, je natolik komplexní a rozmanité, že poskytuje dostatečnou oporu pro velké množství zcela odlišných představ o konečné povaze reality. Člověk si tedy musí vybrat z velkého množství potenciálně životaschopných možností a kterákoli z nich zpětně ovlivní konečnou povahu reality i volící subjekt. V takovém pojetí, i když ve světě a v samotné mysli existuje řada určujících struktur, které se vytrvale vzpírají lidskému chápání, na hlubší úrovni platí, že svět má tendenci potvrzovat a zrcadlit povahu vidění, které k němu z pozice subjektu přichází. Svět, který se snažíme poznat a proměnit, je v jistém smyslu projekčně vyvolán referenčním rámcem, skrze který k němu přistupujeme.
Taková pozice zdůrazňuje obrovský potenciál a odpovědnost, která spočívá na jednotlivci. Protože lze předložit důkazy potvrzující prakticky neomezený počet světonázorů, je úkolem jednotlivce vybrat si takový světonázor nebo soubor perspektiv, které ve svých důsledcích přináší do života ty nejcennější vlastnosti. Nejistá lidská situace je zde chápána jako jistý druh dobrodružství, jako výzva představovaná bytím, jako neustálá potencialita a radikální možnost sebeurčení – nikoli v kontextu slepé uličky myšlení sekulárních existencialistů, v níž jsou mlčky přítomna konkrétní apriorní omezení, ale jako vesmír, který je nekonečně otevřený možnostem. Jelikož lidské chápání není nuceno tlakem dat upřednostňovat jednu metafyzickou pozici před druhou, vystupuje před námi nepřehlédnutelný prvek svobodné volby. Do epistemologické rovnice zde vedle intelektuální důslednosti a sociokulturního kontextu vstupují další faktory, jako jsou vůle, představivost, víra, naděje a empatie. Čím komplexnější a ideologicky nezatížené je vědomí jednotlivce nebo společnosti, tím svobodnější je výběr světů a tím hlubší je jejich účast na vytváření reality.”
Richard Tarnas, Vášeň západní mysli
Závěr
“Jsem přesvědčen, že právě toto bylo hlubším smyslem celých intelektuálních a duchovních dějin Západu. Protože tou nejhlubší touhou západní mysli je snaha o sjednocení se základem svého vlastního bytí. Hlavním impulsem, který poháněl západní mužskou mysl, byla nejen její dialektická snaha o vlastní sebeuvědomění a autonomii, ale nakonec také o sblížení s velkým ženským principem života, a tedy o znovuobjevení jednoty s celkem, s tajemstvím života, s přírodou, s duší. K tomuto sjednocení může dnes dojít na zcela nové úrovni, která se zásadně liší od prvotní nevědomé jednoty, protože dlouhý vývoj lidského vědomí připravil člověka na to, aby byl konečně schopen vědomě a svobodně obsáhnout celou svou bytost. Vnitřním směřováním a konečným cílem (telos) západní mysli bylo sjednocení s kosmem ve zralé participation mystique, ve svobodném a vědomém odevzdání se větší jednotě, zachovávající lidskou autonomii a zároveň překonávající lidské bytostné odcizení.
Avšak na to, aby mužské mohlo dosáhnout reintegrace s ženským, musí podstoupit nejvyšší oběť, smrt ega. Západní člověk musí být ochoten otevřít se základní povaze reality, která může zničit jeho nejpevnější přesvědčení o sobě samém a o světě. Teprve to bude skutečným hrdinstvím. Je třeba překročit důležitý práh, který vyžaduje odvážný akt víry, představivosti a důvěry ve větší a komplexnější realitu, a především akt skálopevného sebepoznání. Právě to je velká výzva, před níž stojí celá naše doba, evoluční imperativ principu mužství – přehlédnout a překonat vlastní pýchu a jednostrannost, proniknout do vlastního nevědomého stínu a rozhodnout se vstoupit do zcela nového vztahu vzájemnosti s ženskostí ve všech jejích podobách. Ženské se pak nestává něčím, co je třeba kontrolovat, popírat nebo využívat, ale spíše něčím, co je třeba plně respektovat, uznávat nikoli jako objektivizované „jiné“, ale jako zdroj, cíl a imanentní blízkost.
Toto je ta velká výzva, ale věřím, že západní mysl se na ni pomalu připravuje od svých prvních dnů. Věřím, že neklidná vnitřní evoluce Západu a jeho neustálé inovativní mužské přetváření reality v jeho mimořádně dlouhém dialektickém úsilí postupně vedlo ke shledání se se ztracenou ženskostí, k hluboké a mnohoúrovňové svatbě mužského a ženského, k triumfálnímu a uzdravujícímu spojení. Domnívám se, že většina konfliktů a zmatků naší doby odráží skutečnost, že toto evoluční drama nyní dosahuje svého vrcholu.10 Náš věk skutečně usiluje o zrození něčeho, co je v lidských dějinách zcela nové: zdá se, že jsme svědky a účastníky zrodu nové reality, nové formy lidské existence, „dítěte“, které bude plodem této velké archetypální svatby a které v sobě ponese všechny své předchůdce v nové podobě a na vyšší úrovni. Proto bych se rád přihlásil k ideálům, které vyjadřují zastánci feministické, ekologické, archaické a transkulturní perspektivy. Zároveň bych však chtěl vyjádřit vděčnost všem, kteří udržují ústřední západní tradici, protože tato tradice – celá trajektorie, počínaje řeckými epickými básníky a hebrejskými proroky, dlouhé intelektuální úsilí od Sókrata, Platóna, Pavla a Augustina, Galilea, Descarta, Kanta a Freuda – toto úžasné úsilí Západu by mělo být vnímáno jako nezbytná a ušlechtilá součást velké dialektiky, a ne jen odmítáno jako imperialisticko-šovinistické spiknutí. Tato tradice nejenže dosáhla zásadní diferenciace a autonomie člověka, která tuto větší syntézu umožňuje, ale také si v sobě bolestně připravila cestu k vlastnímu překonání. Tato tradice navíc oplývá možnostmi, které byly v průběhu jejího prométheovského vývoje odříznuty a zavrženy, možnostmi, které jsme ještě ani nezačali integrovat, možnostmi, které nám umožní si osvojit pouze naše otevření se tomu ženskému. Každá perspektiva, mužská i ženská, je zde uznána i překonána, oceněna jako součást většího celku, neboť každá polarita totiž k svému doplnění vyžaduje svůj protějšek. A jejich vzájemná syntéza vede k něčemu vyššímu: přináší nečekané otevření se větší realitě, kterou před jejím příchodem není možné vůbec uchopit, protože tato realita sama o sobě je tvůrčím činem.
A proč se nám tato všudypřítomná mužskost západní intelektuální a duchovní tradice stala zjevnou až dnes, zatímco téměř všem předchozím generacím byla skryta? Domnívám se, že k tomu dochází až nyní, protože, jak naznačil již Hegel, civilizace si nemůže uvědomit sama sebe, nemůže rozpoznat svůj vlastní význam, dokud nedospěje natolik, aby se přiblížila své vlastní smrti.
Dnes prožíváme něco velmi podobného smrti moderního člověka, něco velmi podobného smrti západního člověka. Je možné, že nastal konec samotného „člověka“. Ale člověk není cílem. Člověk je něčím, co je třeba překonat – a naplnit v přijetí ženského.”
Knihu: Richard Tarnas, Vášeň západní mysli – můžete koupit / objednat ZDE
-red-
foto: archiv
Diskuze k tomuto článku