Letos je tomu devadesát let od úmrtí duchovní a dosud vlivné osobnosti první poloviny 20. století. Rudolf Steiner (1861 – 1925) byl rakouský filozof, literární kritik, pedagog, umělec, dramatik, sociální myslitel a esoterik, jehož význam je nejen u nás jen pozvolna připomínán. U nejširší veřejnosti je známo (jeho!) waldorfské školství, v odborných kruzích – například v zemědělství jeho vizionářská biodynamika, ve výrazovém tanci eurytmie, v lékařství celostní medicína, v hudbě čtvrttónové partitury, ve výtvarném umění nové prostupy a souvislosti. Obecně ale vždy zdůrazňoval duchovní jednotu veškerého lidstva a individuální zření nad rasovými, etnickými, národními a náboženskými předsudky.
O Steinerových stopách vyprávěla dosud spíše ojedinělá výstava Rudolf Steiner a současné umění v DOXu pořádaná u příležitosti jeho nedožitých stopadesátých narozenin v roce 2010. Původní expozice před tím proběhla ve Wolsburgu a Suttgartu, v Praze byla rozšířena o české vazby. Joseph Beuys, Anish Kapoor, Jan Albers či Tony Cragg a vedle nich Karel Malich, Květa Válová, Josef Váchal, Karel Novák nebo Alois Bílek, ti všichni mají ve Steinerovi nějaké východisko. K nim by se však samozřejmě měl připočíst i Piet Mondrian, který pod jistým vlivem Steinerovy přednášky o spirituální theosofii, ale i o Goethově teorii barev, formuloval své revoluční malířské dílo. Také Vasily Kandinsky navštívil v Berlíně jednu z četných Steinerových přednášek, které měly odezvu v jeho malířském „kosmickém znění“. U Mondriana, Kandinského, ale i Maleviče se jejich kosmologické systémy, umocněné navíc Schopenhauerovým směřováním („cílem umění je být jako hudba“) staly světovými. Ostatně Kandinsky svou názorovou platformu zájemcům jasně přiblížil ve své slavné publikaci „O duchovnosti v umění“ z roku 1909.
Steiner, guru, který byl stále vnímán spíše coby „médium seslané odkudsi shůry“, přešel od dosavadního přejatého „božství“ (theosofie) k vlastní teorii „lidství“(anthroposofie) během let 1912 – 13; tedy k osobitě pojaté nauce, která však přes systematickou „vědeckost“ nepostrádá prvky duchovních přesahů. Základy jím založené Anthroposofické společnosti se šířily do světa – a Praha této vlně byla nezvykle otevřená. V letech 1907 – 24 navštívil Steiner město, kterému rozuměl jako „spojující západ (materialismus) a východ (duchovnost)“ celkem dvanáctkrát. Některé zdejší jevy vnímal dokonce jako astrálně mimořádné (pražský Orloj či Kapli Sv. Kříže na Karlštejně). V Praze mnohokrát přednášel za značného zájmu veřejnosti – poprvé v kavárně Louvre roku 1907; o dalších podrobnostech se lze dočíst v precizně dokumentující publikaci Tomáše Zdražila: Rudolf Steiner a Praha (osobnosti, instituce, impulzy), Fabula, Hranice 2015.
V Čechách se Steinerovu učení (a vlastně i prozíravé osvětě) dostalo přijetí či alespoň z řad dosud neznámých osobností, ale jinak doložených případů je také celá – a skvostná – řada: Max Brod, Albert Einstein, Gustav Meyrink, Pavla Moudrá, Franz Kafka, ale například i František Drtikol, jemuž je připisován slavný fotografický Steinerův pražský portrét. Na něm se před objektivem svého dlouholetého přítele dokonce výjimečně, byť nepatrně, usmívá.
-red-
Diskuze k tomuto článku