Začínalo 20. století a mnohé se měnilo; zvláště v umění – především hudbě a malířství se odráží revoluční duch nového věku. Byla to výjimečná doba pozitivního neklidu. Vasily Kandinskij si nad obrazem Monetových Kupek sena uvědomil, že na obraze může být námět zbytečný, že jej mohou nahradit tvary, linie a barvy. Takto přemítal v malém mnichovském bytě měšťáckého vzezření: se snítkami umělých květin a kýčovitými miskami – rozhlížel se mezi tmavými zdmi posetými křížky a ruským lidovým uměním. Také František Kupka prohlašoval, že malba musí být abstraktní jako hudba a hudebnost barevných kruhů byla rovněž v centru pozornosti Roberta Delaunye, který se v roce 1912 dopracoval ke svému orfismu. Samozřejmě, že toto oproštění od popisnosti se neslo s mimořádným úsilím o duchovní pojetí světa.
Kazimír Malevič vyhlásil roku 1913 svůj suprematismus (supréme – svrchovaný, nejvyšší) programově omezující výtvarný projev na základní geometrické prvky. (O dva roky později následoval legendární Černý čtverec). Stejně jako Piet Mondrian přikládal této tvorbě spasitelskou úlohu s cílem očistit dosavadního (nevědomého) člověka. Hnací silou těchto proměn nebyl sen – jako později u surrealistů – ale meditace bdělého vědomí. Slavná Malevičova definice: „Černý čtverec rovná se pocit, bílé pozadí rovná se nic… tři čtverce představují tři světové názory: černý jako symbol geometrické ekonomičnosti, červený značí revoluci, ale i pestrou barevnost vůbec, zatímco bílý je znakem sebepoznání čistě utilitární dokonalosti člověka… jindy čistého děje, filozofickým symbolem vlastní ontologie.“ Tedy rodil se řád, avšak nechyběly rozpory ve výkladu této složité ideje. Bílým čtvercem údajně končil malířský suprematismus, přecházeje nyní ve filozofický systém a je výchozí figurou všeho bytí a vědomí… neexistence v nicotě… vyšším kosmickým bytím člověka.“ Zkrátka: jedná se o „nulovou formu“ a univerzální energii. Je to konec i začátek, odmítnutí subjektivních pocitů a všech nároků kladených na pouhou osobitost umělce.
Malevičvo myšlení tedy časem opouštělo původní malířské (suprematistické) cíle a po roce 1919 je svým autorem považován za překonaný. Nyní se míří k mystické zkušenosti a utopickým vizím zhmotňovaným spíše v prostoru (respektive budoucím společném prostředí, jak o tom uvažoval El Lisickij).
V uměleckém revolučním roce 1913 se toho dělo hodně právě i v hudbě a celé kulturní či duchovní rovině. Až v této době de facto končí 19. století a začíná 20. století plné změn. Namátkou: Rudolf Steiner má v Berlíně jednu ze svých strhujících přednášek nazvanou „Leonardova duchovní velikost na prahu nové doby“, v které hledal analogii k zlomové současnosti. (V té době byla Mona Lisa již dva roky nezvěstná, někdo ji ukradl z Louvru a mezi podezřelými byl i vyslýchaný a vystrašený Pablo Picasso). Marcel Duchamp v prosinci tohoto roku roztáčí v Paříži svůj „cyklistický“ první ready made značícího začátek nového vnímání umění, Malevič (rovněž spoluautor opery Vítězství nad sluncem z roku 1915) maluje Černý čtverec ohlašující „začátek nové civilizace“- a balast předmětného (včetně kubistického) umění je některými zavrhován. V Praze Franz Kafka začíná psát slavnou Proměnu a v Mnichově Oswald Spengler se pouští do neméně významného spisu Zánik Západu.
A v hudbě? V dosavadním centru moderny – ve Vídni – vyděsil koncertní publikum Arnold Schönberg (hudební skladatel a příležitostný malíř), když se z někdejšího romantika vyklubal „tvůrce nové hudby“ čítající dvanáct tónů a šokující postupy. Také nové hudební pojetí Alana Berga (Mahlerova žáka) vyvolalo na památném koncertě pohoršení, avšak natrvalo ukázalo budoucí možné avantgardní směřování. Našli se však již tehdy obhájci. V Neue Freie Presse vyšla následujícího dne zpráva: „Fanatičtí stoupenci Schonbergovi a zarytí odpůrci jeho zvukových experimentů, často na nejvyšší míru odpuzujících, se několikrát tvrdě střetli. K takové scéně však, tak jak se udála na daném koncertu… podle naší paměti ještě nikdy nedošlo. V zájmu roztržení vzrušeně se hádajících skupin nezbylo nic jiného než zhasnout světla.“
V Paříži zase šokovalo Svěcení jara Igora Stravinského a také Ďagilevův balet a choreografie Nižinského. Již při generální zkoušce „panoval všeobecný názor, že zítra při premiéře vypukne skandál.“ A taky že jo. Další náraz modernity! V publiku sedí také novátoři svých oborů: Coco Chanel, Jean Cocteau, Marcel Duchamp, Rainer Marie Rilke, Marcel Proust či Pablo Picasso. A Le Figaro psalo: „Představte si lidi v pestrobarevných šatech, se špičatými čepicemi a župany, kožichy nebo purpurovými tunikami, kteří se chovají jako šílenci, stokrát opakují jedno a totéž gesto, šlapou a šlapou na jednom místě.“
Možná byla tato vlna modernity také (spíše) návratem k primitivní a přirozenější podobě – v hudbě, malbě, tanci, rituálnosti, archaismu. Ostatně v té době píše ve Vídni Signund Freud své klíčové dílo Totem a tabu. (ten však pro moderní umění pochopení vůbec neměl). Evropou se tedy šířila vlna revoluce v umění i vnímání. V Rusku však k tomuto vzedmutí patřily širší a v mnohém i hlubší proměny. Poslechněte si ZDE pozoruhodný pořad Českého rozhlasu.
-red-
foto: archiv
Diskuze k tomuto článku