Z různých stran nyní zaznamenáváme jasnější reflexe proměňující se doby. Více a naléhavěji se o ní hovoří jako o zlomové a pro lidské vědomí klíčové. Filozofka Tereza Matějčková se ve své nedávno oceněné knize dotýká rysů „doby ve které žijeme“. Václav Bělohradský označuje náš čas již jako transmodernu, Stanislav Grof svými aktivitami poukazuje na objevovaný transpersonální rozměr světa. V dnešní „trans“ době se k této konstelaci stále častěji vyjadřují špičkové osobnosti napříč různými obory – a jejich názory se sbližují. O tom svědčí třeba i společná kniha celé řady světových autorů nazvaná Kosmické rozhovory, která svým záběrem přesahuje dosavadní pouze „alternativní“ odvážné pozice ve vědě, kultuře či psychologii. „Povahu naši reality, vztahem mezi vědou a spiritualitou, významem evoluce a budoucností lidstva..“ zkoumají stále respektovanější osobnosti. Vědomí se stalo rovněž společným jmenovatelem zásadní kolektivní knihy Irreducible Mind: Toward a Psychology for the 21st Century z roku 2009.

Nyní se na knižních pultech objevila rovněž v mnohém pozoruhodná kniha Eseje o vědomí, do které přispěli významní čeští představitelé různých disciplín… také oni nahlížejí téma z pozic a výsledků svých rozličných pracovních zkušeností. Setkáváme se zde s texty z oblasti filozofie, fyziky, neurochirurgie, biologie nebo psychiatrie. Nechybí ani významný příspěvek na téma „spirituality a vědy“, jejichž blízkost by měla směřovat k novému postmaterialistickému paradigmatu. Autorkou této eseje je KAMILA NĚMEČKOVÁ, která poskytla ART REVUE rozhovor. (Kamila Němečková je kulturoložka a zaměřuje se na interdisciplinární studium spirituality v kontextu současné globální krize. Ve svých přednáškách, rozhovorech a článcích pro odbornou i laickou veřejnost se v rámci mezioborového dialogu dlouhodobě angažuje v opětovném zahrnutí spirituálního rozměru do mapy naší reality. Je autorkou knihy Kapitoly k nenáboženské spiritualitě).

REKLAMA

ROZHOVOR: Nedávno vyšla mimořádně komplexní kniha o stále aktuálnějším tématu… „Eseje o vědomí“ – a přináší různé pohledy profesně i názorově odlišných osobností. V jste do této publikace / sborníku přispěla dvěma kapitolami nazvanými: 1) Je člověk iPad, nebo rádio? Proměna paradigmatu a za 2) Postmaterialistické paradigma: nelokální teorie vědomí – člověk jako spojnice mezi věčností a časem. Jednà se tedy o témata velmi náročná… Jak se cítíte ve společnosti renomovaných vědců, kteří zpravidla zastávají spíše racionálnější pohled na svět?

Nebylo to pro mě, přiznám se, vůbec jednoduché. Křest knihy, kterou pokřtila předsedkyně AVČR prof. Eva Zažímalová byl vyústěním přesně tříletého procesu vznikání sborníku. V roce 2021 se konal společný seminář k tomuto tématu a každý z přítomných odborníků uchopoval téma vědomí z jiného místa. To by asi bylo v rámci různých oborů vcelku logické. Ale přestože se můžeme shodnout na skutečnosti, že v současné době neexistuje obecně uznávaná definice vědomí a ani nemáme ucelenou teorii, která by vysvětlovala vztah mozku a vědomí, tak problém náročnosti diskuzí byl zejména v nově nastoleném střetnutí vědy a spirituality. Profesoru Maříkovi se podařil velký úspěch, že dokázal spojit dosud nespojitelné přístupy k vědomí do jedné publikace. Chtěl mít sborník nejen interdisciplinární, ale zahrnující i současná stanoviska, která vycházejí z odlišných paradigmatických stanovisek. Tedy odlišných světonázorů. A musel si podle svých slov, která pronesl na křtu, nás, kteří jdeme z humanitních oborů a zabýváme se spiritualitou a alternativními přístupy, obhájit.

Čtěte také

Stanislav Grof a jeho Dobrodružství sebeobjevování

Před 2 roky

Richard Tarnas – Vášeň západní mysli /český překlad

Před 1 rokem

Po Nietzscheho „smrti Boha“ byli lidé od počátku 20. století stále více a bolestněji vystaveni existenciální svobodě. Ukazuje se však, že byli odděleni od čehosi pod/vědomě společného. Lidská duše – zkoumaná racionálním Freudem a duchovním Jungem – se jeví jako složitější fenomén. Jak moc je tedy člověku spiritualita vlastní?

Existencialismus, spolu s moderní racionálně a materialisticky nastavenou vědou nás skutečně drží v šachu, tedy v duchovní vyprahlosti. Nic nedává vyšší smysl, vlastně není jasné proč tu být, proč se snažit. Děti učíme, že nic, co není vidět a na co si nemůžeme sáhnout neexistuje, a parafrázuji-li slova sociologa Pitirima Sorokina ze čtyřicátých let minulého století, vše nadrozumové, hluboký vnitřní svět a duchovní prožitky jsme jako subjektivní a nepravdivé zdevalvovali. To se projevilo třeba tím, že jsme vše, co se týká spirituality dlouho nesměli ve vědě ani zkoumat a pokud tyto výzkumy probíhaly, nebyly vůbec uznávány a žádný odborný diskurz se neotevřel. Průlom přinesly pozitivní výsledky v případě přínosu spirituality na zdraví a pohodu, léčení závislostí, zejména alkoholismu, u zkoumání meditace a jógy, v paliativní péči atp. Spiritualita byla postupně zahrnuta do akademických struktur a vznikla centra pro náboženství a spiritualitu, avšak spiritualita zůstala nahlížená jako kvalita lidské zkušenosti, která může být vysvětlena jako produkt biologie, učení, socializace nebo psychické dynamiky.

Takže současné výzkumy týkající se samotné podstaty vědomí, které souvisí se subjektivními prožitky překračujícími současné vládnoucí paradigma a začínají být sice obtížně ale přeci jen diskutované, jsou záležitostí skutečně až posledních let.

S tím, že jsme „zabili Boha“ jsme ale zároveň vytěsnili duchovní princip jako takový a celou oblast spirituality. A regredovali jsme do pouze biologické existence. Došlo k tomu, co předznamenával právě Sorokin, a co nazval ponížením člověka. Stali jsme se biologickými stroji a cílem transhumanistického hnutí je dál propojit člověka s AI a prostě jen opravovat. Na to, co cítíme, a proč jsme nemocní, ať už fyzicky nebo čím dál víc duševně, se nás v medicíně nikdo neptá. Hledáme, jak to opravit. Jak vyrobit ještě lepší antidepresiva anebo jak voperovat do mozku senzory ve formě implantátů, které budou rovnou pomáhat stimulovat serotonin a odpovídající látky, a tím účinněji léčit depresi, jak zaznělo od profesorky psychiatrie a biochemie Anne M. Andrews z Kalifornské univerzity, která byla v Praze na jarní mezinárodní akci Týden mozku pořádanou Akademií věd. Poslouchala jsem ji v rozhovoru, protože mě zajímalo, jak se na léčbu depresí dívají současní odborníci, přizváni k této celosvětové popularizační akci, a když se redaktorka ptala na další možnost napomáhající léčení depresí, vzala v úvahu pozitivní vliv pohybu a sportu ale výzkumy, které prokazují prospěšnost spirituality na duševní zdraví byly úplně ignorovány. Přestože je jich dnes už mnoho a jsou prokazatelné. I z toho vidíme, jak přílišná specializace věd zamlžila celkový holistický pohled na člověka. A naše skutečné potenciály.

V čem konkrétně se historický vývoj dostal do slepé uličky, jaké jsou jeho zásadní nedostatky či dokonce omyly?

V materialistickém Newtonovsko-karteziánském paradigmatu, ve kterém jsme vzděláváni neexistuje žádné hlubší propojení. A to ať je to mezi naším vnitřním a fyzickým světem, mluvím o psychosomatice a vlivu emocí a mysli na tělo, mezi námi lidmi vzájemně nebo mezi námi a jinou úrovní reality. Svět je nahlížený jako mechanický systém a my jsme v něm jako omezené kulečníkové koule, co se občas dotknou a vše, co prožíváme je jen duševní mix elektrických a chemických stavů našeho mozku a organismu. V nejkrajnější podobě tohoto nastavení je život především soutěživý boj o přežití, který kromě biologické reprodukce nemá žádný smysl. Dost smutné, což? A čelit této existenciální prázdnotě a vydržet to, jsme ve dvacátém století povýšili na hrdinství. Duchovní systémy nebo náboženství jsou v tomto pojetí pojímány různě, nejčastěji jako výraz lidské bezmoci při objasňování skutečnosti zrození a smrti. Jsou tedy jakousi berličkou, která nemá ve vědě žádný základ. Takže jsme zdevalvovali, co se dalo, co měly původní kultury v úctě a člověka zahanbili slabostí, pokud by tam hledal svůj pilíř a útočiště.

Zapomněli jsme ale, že jsme bytosti nejen biologické ale i duchovní. A mnoho vědců poukázalo na skutečnost, že jsme evolučně vybaveni tak, že můžeme poznávat svět a realitu ve dvou odlišných režimech mysli. Když to shrneme, tak první je tedy už zmíněné naše běžné, každodenní vnímání propojené s racionálním úsudkem, je logické a jeho úkolem je analyzovat rozlišovat a dávat do souvislostí. Druhý režim je intuitivní, poetický, spirituální uchopující realitu vcelku, můžeme si to představit jako vhled, nacítění, nebo uvědomění si emočních pocitů v těle a také umožňující transcendentní přímé zažití skutečnosti. Jsme schopni zažívat rozšířené stavy vědomí, což se dnes třeba používá při psychedelické léčbě duševních chorob nebo v některých neverbálních terapeutických technikách. Oba způsoby poznávání jsou komplementární, jeden od druhého nemůže být oddělen. Automaticky je vnímáme, aniž bychom si to uvědomili, když se řídíme třeba tím, že s někým nechceme být, protože nám v jeho přítomnosti prostě fyzicky není dobře, nebo máme nevysvětlitelnou intuici a dáme na ni.

Čím je spiritualita nenahraditelná, jaké je (nebo mělo být) její místo v lidském životě a jeho kultuře? Co nám konkrétně přináší transcendentní povznesení, o čem mluví v tomto směru studie?

Spiritualita patří do toho druhého režimu, protože je především prožitkem. A je to právě to, co nás odlišuje od zvířat. Od schopnosti cítit lásku, soucit, prožívat hluboké pocity v přírodě, když jsme uchváceni tancem, hudbou, když se zamilujeme. Nemůžeme to redukovat jen na měřitelnou chemii, ale je to také pohnutí někde uvnitř v nás, v tom, čemu se vždy říkalo duše. A se kterou odnepaměti hýbe kladení si otázek po smyslu. Z transpersonálních studií navíc vyplývá, že čím hlouběji a častěji se v sobě ponořujeme, tím víc cítíme i pocit sounáležitosti s druhými lidmi okolo nás i s přírodou a objevujeme v sobě cosi, co můžeme nazvat jakýmsi vnitřním centrem metahodnot. Často i navzdory vládnoucímu systému, třeba totalitě, pokud v ní žijeme, nebo ve společnosti, jako třeba v naší, kde se hodnoty rozpadají. Pokud jsme dostatečně hluboko v sobě, roste v nás touha být prostě lepším člověkem. Dřív se říkávalo, že je někdo oduševnělý a bylo tím vždy míněno, že je to laskavá bytost, která překračuje své egoistické požadavky směrem k druhým a ve společnosti tito lidé napříč kulturami požívali přirozený respekt. Pozitivně kultivovaná spiritualita je tedy něco, co nám dělá dobře. A i dnešní psychologie právě díky výsledkům výzkumů důležitosti spirituality na zdraví a pohodu začíná člověka vidět jako bytost bio-psycho-socio-spirituální.

Mluvíte o bytostech vyvolených nebo se tato charakteristika týká každého z nás – veškerých lidských bytostí?

Ano, tím se také dotýkám podstatné věci, která často lidem unikají, tedy že pokud je spiritualita naší vrozenou vlohou, tak jí máme všichni. Můžeme jí kultivovat, nebo naopak prožívat ve formě, která je vědomě nežitá, narcisticky pokleslá, nebo dokonce destruktivní, kdy ve jménu toho, co uctíváme, třeba zabíjíme. Ale stále se jedná o naši spiritualitu.

A protože je jednou z našich duchovních potřeb k něčemu vzhlížet a něco následovat, tak si na místo, které by mělo být obsazené z duchovních zdrojů kryptoreligiózně, tedy skrytě dosazujeme ledacos. Nejčastěji moc, peníze a zisk ale zbožšťujeme také politické vůdce, celebrity anebo náš sportovní tým, za který bojujeme. Ve světle současného chaosu je důležité si tyto dynamiky uvědomit.

Vystudovala jste práva i kulturologii, pobývala osm let v zahraničí, přednášíte o spiritualitě ve vztahu ke kultuře a vědě. Domníváte se tedy, že jistý „duchovní návrat“ je výsledkem zákonitého či dokonce evolučního procesu?

Ano, jsem o tom přesvědčená. Nicméně pokládáte mi jednu ze základních filozofických otázek a celá problematika, která v sobě nese i odpovídající proměnu aktuálně vládnoucího světonázoru ve vědě, je každopádně dost složitá.

V obecné a řekněme první rovině se různí teoretici západu, z nichž jedním z nich je i náš profesor Bárta s jeho teorií dlouhých časových řad, shodují na skutečnosti, že u všech velkých civilizací dochází v určitém bodě ke kolapsu, po němž se civilizace transformují a přichází nový vzestup. Vše, co přestane sloužit, se přežije a zaniká. Vždy se ale objeví potenciál tvořivé síly, který vynese pokračování v nově se rozvíjející formě.

A to už se dostávám k té druhé rovině a zpátky k vaší otázce. Filozofové dějin, kteří zkoumali dynamiky těchto procesů počínaje Hegelem, Husserlem, Toynbeem, Sorokinem a řadou dalších třeba i naším Zdeňkem Neubauerem shodně tvrdí, že role duchovních hodnot je v těchto procesech klíčová. Jinými slovy není sice pochyb, že žijeme v době vršících se krizí a celospolečenské transformace, a že výzvy a problémy, které se teď už vrší, zasahují mnoho oblastí života. Ale tou stále málo reflektovanou rovinou je, že krize, která nás postihla je především krizí duchovní. Zmínění filozofové shodně poukázali na skutečnost, že materialismus, jednostranná orientace na technický vývoj a ztráta duchovních hodnot vede k tomu, že se civilizace stává neplodnou a stagnující a jasně zmiňovali, že to vede rozpadu společenského a morálního řádu, k narůstajícímu chaosu a civilizace se začne hroutit.

Dnes to můžeme jednoduše vidět i na skutečnosti, že kromě těch mnoha krizí čelíme i krizi ekologické, která je globální. Ukazuje se, že zvládnout už jen tuto hrozbu, je dost v protikladu s utilitárním nastavením korporací ale i některých států a celosvětového obchodu jako takového. Nejsme schopni se domluvit a adekvátně zareagovat. Vezměte jen poslední jednání o klimatu, o kterém se v tisku dočtete, že to byl spíš ráj lobbistů z průmyslu fosilních paliv, než nejvážnější summit na zemi. Ostrovní státy v tichosti opustili zasedání, protože jejich země byly v podstatě odsouzeny k postupnému zaplavení, protože snížení emisí na kterých se politici dohodli není dostatečné a vědci mluví o výsledku jako o tragédii pro budoucnost a planetu a … nic se neděje. Nezbývá než se ptát, kde je osobní zodpovědnost lidí, kteří se na tom podílejí?

A s tím souvisí i otázka, jaký druh kolapsu se nás jako civilizace, která je v krizi bude týkat? Je to opravdu vážná otázka.

Nejen z tohoto příkladu začíná být zřejmé, že Newtonovsko karteziánské paradigma se přežilo. Materialistické myšlenky významně limitovaly svět, ve kterém se jako lidé pohybujeme a tento způsob uvažování nás směřuje k sebezničení. Ale já jsem stále přesvědčená, že to není ztracené. V teoriích máme dál dva scénáře, buď zničení anebo regrese k předešlým stupňům vývoje, nebo pokud se objeví nová duchovní obnova, je tento proces v určitém smyslu vratný.

A já jsem ve shodě s těmi vědci, kteří tvrdí, že nás možná čeká nějaká katarze, ta nám ale zároveň umožní projít zásadní změnou v našem myšlení a jednání. Myslím, že jako lidé stojíme na křižovatce, která může také vést k vyšší formě vědomí a tím pádem i společenského uspořádání. A spiritualita tu bude hrát klíčovou roli. Pokud obnovíme duchovní principy, jsme schopni najít i nové cesty. Skutečný potenciál člověka je zatím zdaleka neobjevenou oblastí. Ale jak řekl Einstein, problém nemůžeme řešit na stejné úrovni vědomí na které vznikl.

Co by tedy měly duchovní filozofické směry nabízet, kam a proč ukazovat?

Funkcí náboženských a duchovních filozofických systémů v jednotlivých kulturách, a to ať už jsou jakékoliv, je, že v sobě v rámci kosmologie vždy nesou nějaký kosmogonický příběh a vyšší vizi. To vše je zároveň tmelem společnosti a s tím souvisí hodnoty, na kterých je společnost postavená, tedy nějaké uznávané desatero a na ně je samozřejmě navázaná i etika společnosti. To vše je vnímáno, že pramení z vyšší než lidské roviny. Z řádu věcí, řekněme a tvoří duchovní pilíř, a tedy bezpečné duchovní podmínky, ve kterých může člověk najít své místo.

Tím, kdo ovládá, jaký máme světonázor, a kdo převzal místo náboženství je dnes věda. Měla by tedy být tedy i garantem nějaké kosmologie a velkého příběhu a také nějaké etiky z toho plynoucí, ale tady začíná potíž, protože je bez kompetencí ducha.

Co tedy chybí naší, respektive západní civilizaci potýkající se zjevně v duchovní krizi?

Když se podíváme z vyššího pohledu na naši současnou západní civilizaci, vidíme, že nám chybí dlouhodobá smysluplná vize. Dlouho jsme jí měli v neustálém technickém pokroku, ve zlepšení životních podmínek: jak budeme mít všichni všeho dost, tak pak budeme všichni spokojení a šťastní. Tedy vize, která nejde dál jak dvacet let, a která je usazená v materiálních podmínkách a etika a morálka je tu smlouvou mezi námi lidmi a jde z humanistických hodnot. Ale ukazuje se, že to prostě nestačí. Kritériem dobrého politika dnes není osobní zralost a moudrost, ani to po nich nechceme. Jednání o klimatické změně, které jsem zmínila, je špička ledovce. Stačí se podívat, jak se proměnila v posledních desetiletích etika v politice a ekonomice směrem k utilitárnímu a prospěchářskému nastavení. Zmítáme se čím dál víc v rukou populisticky orientovaných politiků a společnost ovlivňují lidé jako je Musk, které nikdo nevolil, avšak koncentrovali do svých rukou tak neuvěřitelný kapitál, že se stávají silnými hráči ve společnosti. V situaci, ve které žijeme, zahrnováni strachem a chaosem s absencí nějaké hlubší naděje ve smysluplnost života, se divíme, že zaznamenáváme obrovsky vysoký nárůst úzkostí a depresí, a dokonce sebevražd zejména u teenagerů a mladých lidí. Ta čísla jsou alarmující ale do spojitosti s vytěsněnou spiritualitou si je nedáváme.

V duchovních systémech vždy najdeme duchovní jádro, tedy transcendentní přesah. Často jsou postavené na nějakém mystickém prožitku zakladatelů náboženství nebo jsou to učení o duchovních stavech a zkušenostech, kde, pokud praktikujete a dodržujete osobní kontemplativní praxi, tak můžete dojít ke stejnému výsledku jako po tisíciletí. Lidem těchto kultur dávají smysl, a i tohle uvědomění člověku umožňuje snášet utrpení, které je součástí dějin a lidského života.

Moderní věda je obecně uznávaná, fascinující a velebená… zároveň je zřejmé, že je zbavena některých hlubších dimenzí a nenabízí tedy hlubší vhled do lidského osudu a především smyslu… souhlasíte s touto diagnózou?

Ano, kosmologie moderní vědy je vyprázdněná a její kosmogonie, tedy velký příběh je jen příběhem nekonečného pokroku beze smyslu. Ve fyzice jsme sice prokázali existenci jiných úrovní reality, dematerializovali hmotu a připouštíme její vlno-částicový charakter, objevili jsme nelokalitu a v astrofyzice přesně nastavený vesmír, konečně začínáme zkoumat samotné vědomí a zjišťujeme, že naše subjektivní pociťování se stává klíčem k člověku a k dalším obrovským dosud nezkoumaným oblastem reality, ale my těmto událostem nepřidáváme žádný metafyzický význam a nehledáme k němu odpovídající výklad. Filozofie zploštěla a není schopná postavit na materialistické vědě smysluplný, život podporující příběh.

Jak to máme chápat?

Abychom se pokusili komplexněji porozumět aktuální situaci a důvodům proč se tak stalo, musíme se podívat do historie.

Osvícenecká věda, aby vůbec mohla ve světě přísného dohledu církve studovat přírodu, tak oddělila duši od těla a s podmínkou Boha, kdesi pod tím, začala zkoumat hmotu jako mrtvou. Soustředila se na měřitelné kvantifikovatelné věci a subjektivní prožívání a oblast Boha míněno ducha, kvality, tedy i otázky etiky nechala stranou. Postupně jsme se zbavili pověrčivosti a dogmat, rozvinula se demokracie, nastal velký technický pokrok a v jeho akceleraci jsme stále. A byla to zároveň věda, která nás následně osvobodila i od samotné moci náboženských institucí, které se nedokázaly přizpůsobit pokračujícím změnám.

Z tohoto pohledu je i Nietzeho smrt Boha součástí evolučního vývoje. Negativním aspektem, který společnost brzdí je, když náboženské systémy ztuhnou do norem a dogmat a mnohdy omezujících a moralizujících podmínek, stanou se víc institucí než duchovním pilířem a podílí se na moci a ovládání lidí.

Co konkrétně způsobila „smrt Boha“ ohlášená Nietzschem na přelomu 19. a 20. století?

Desakralizace, tedy odnáboženštění připravilo podmínky, abychom poprvé v historii začali pracovat se spiritualitou, která není spojená s náboženstvím, jak to vždy bylo, ale jako s naší duchovní přirozeností a začali zkoumat i univerzální principy, které za naším prožíváním mohou stát Svoboda je tím velkým darem, který jsme s moderní vědou dostali. Heretismus tedy odklon od uznávaného náboženství byl vždy tvrdě trestaný, a tak je beztrestnost ve svobodném prožívání spirituality velkým výdobytkem naší doby. Má svá úskalí, ale jsme v bouřlivém procesu.

Spiritualita sama o sobě nezmizela, jen ji prožíváme více či méně vědomě. V tom vědomém prožívání se od šedesátých let minulého století spolu s hnutím osobnostního rozvoje objevuje cosi, co můžeme nazvat nenáboženskou spiritualitou. A z historie, jak už jsem zmínila víme, že v době úpadku civilizací často vznikají univerzální církve nebo duchovní hnutí, která slouží jako nástroj pro znovunalezení duchovní rovnováhy. Mohou přežít krizová období civilizace a stát se základem pro nové civilizační cykly.

Ale protože nám už nestačí věřit, ale potřebujeme vědět, cesta není vrátit se k nějakému příběhu víry. Abychom se dostali zpátky ke smysluplnost a k vizi, která naši civilizaci může vést dál, nezbývá než reformovat vědu, která je lidským poznáním skutečnosti, a která má být otevřená všem aspektům života. Potřebujeme zůstat ve vědě, ale ve vědě, která je otevřená.

A to je třetí už konkrétní rovina v současné historické etapě krize naší civilizace a ta se týká proměny paradigmatu ve vědě, jehož obecné dynamiky popsal ve svém slavném díle Thomas Kuhn.

To znamená překročit reduktivní materialistický pohled a vrátit do ní vytěsněný subjektivní rozměr a oblast spirituality. Materialistická věda se odlidštila člověku a specializovala se, ale na druhé straně se svým rozvojem dostala do bodu, že dnes máme nástroje, kterými je možné duchovní skutečnosti zkoumat.

Co je (nebo by mělo být) hlavním, respektive aktuálním tématem v té části méně konzervativní, avšak zjevně přínosné vědy s mezioborovými přesahy?

Klíčovým tématem ve vědě je dnes vědomí a psychofyzický problém. Tedy vztah mysli a mozku, a zkoumáme v něm, zda je platná neuronální teorie, ve které je vědomí vedlejším projevem mozku a je jím tedy generováno, nebo jestli se ukazuje, že vědomí je nelokální, nebo má nelokální aspekty a přesahuje fyzický mozek a tělo v čase a prostoru. Mozek je pak podmínkou, a nikoliv hlavní příčinou vědomí. A stále častěji se objevují výzkumy zpochybňující neuronální teorii, a to zejména v souvislosti s přesahujícími jevy nevysvětlitelnými materialistickým paradigmatem. Jedna se o výzkumy dlouho považované za kontroverzní a označované jako anomálie. Například zážitky blízkosti smrti, mimotělní zážitky opuštění těla, vizuální mimotělní zážitky u od narození slepých osob, přetrvávající komunikace s umírajícím po smrti, vzpomínky na minulý život u dětí, xenoglosie u dětí, testování mimosmyslového vnímáni, telepatie, jasnovidnosti, vidění na dálku, účinků záměru a vlivu mysli na biologické a nebiologické systémy, a další. Vědci sami ale upozorňují, že pro toho, kdo není obeznámený s postmaterialistickou vědou, může být přijetí důkazů velmi náročné.

Ve filozofii se psychofyzický problém týká problematiky principu oživujícího tělo a konceptů duše, těla a ducha, která je v náboženských tradicích značně rozsáhlá. Vrátíme-li se ale ke zmíněné transformaci ve vědě, pak se jedná nejen o to, že začínáme spiritualitu a duchovní prožitky zkoumat, ale že vůbec můžeme legitimně vznášet otázky po smyslu. Co je život? Jaký je rozdíl mezi živým a mrtvým tělem? Kdo nebo co ho oživuje? Kdo vnímá? Existuje soubor univerzálních metahodnot? Existuje univerzální vědomí? A pokud ano, je naše individuální vědomí v propojení s tímto univerzálním vědomím?

V souvislosti s těmito úvahami se mluví o univerzálním „poli vědomí“, ke kterému nám mozek coby filtr dává jen výjimečně příležitost. Mluvíme nejen o takzvaných fenoménech psí (jasnovidectví, telepatie atd.), ale také o změněných stavech vědomí, při kterých dochází k utlumení filtrační funkce mozku…

Ano, Aldous Huxley zformuloval teorii, která v kostce říká, že máme možnost si v jakémkoliv okamžiku vzpomenout nejen na vše, co se nám stalo, ale vnímat mnohé, co se děje v kolektivním poli v blízké i vzdálené realitě. Ale pokud bychom vnímali vše, tak se zblázníme a nepřežijeme. Takže informace, které dostáváme jsou nezbytné pro praktické přežití a funkce mozku je tedy primárně eliminační. Pokud se ale chceme napojit na širší realitu, jak to lidé odnepaměti dělávali, tak se lidé různými způsoby snaží tyto záklopky obejít.

A součást naší duchovní obnovy může být právě ve studiu těchto jevů. Podíváme-li se do historie, tak mystické náboženské proudy dospívají k intuici, že realita má kvalitu vědomí a že vědomí existuje ve dvou polohách. Vědomí jako univerzální všeprostupující tvůrčí princip a vědomí které je v člověku. Člověk má tedy v sobě obě kvality, ale univerzální princip je schopen vnímat jen při vrcholných zážitcích nebo při soustavné duchovní praxi, která umožňuje i trvalé splynutí vyššího a nižšího vědomí.

Mé texty v knize, o které si povídáme jsou kulturologické, a tedy z přirozenosti mé disciplíny i samy o sobě mezioborové, ostatně jako celý můj přístup ke spiritualitě. Týkají se zejména teorie proměny paradigmatu právě vznikající postmaterialistické vědy, která se zabývá metafyzickými důsledky výzkumů v exaktních vědách, a která začíná zkoumat vědomí a oblast spirituálních prožitků a transpersonálních jevů. Postmaterialističtí vědci se shodují, že k vysvětlení rozmanitosti lidských prožitků mohou být zapotřebí různé kategorie teorií a pochybují o schopnosti fyzikalistických teorií, vysvětlit vše, včetně povahy a původu vědomí. Vyzývají k testování nelokálních teorií, které se nově objevují.

V postmaterialistické vědě jsme na počátku ale zkoumání vesmíru a jeho fyzikálních a dalších zákonitostí a zároveň potenciálů člověka už může přinést velký příběh, který nebude berličkou pro slabé povahy, ale hypotézou, teorií, která je v souladu s moudrostí dávných tradic nově uchopená pro člověka 21.století.

Pozoruhodné je, že modernismus v umění se mnohdy váže k duchovnosti – transcendenci vedoucí k k hlubšímu hledění i vyššímu vzhlížení. Vedle levicových avantgard zde byli jedinci (Mondrian, Kupka, Kandinsky, af Klint atd.), kteří stáli u zrodu abstraktního malířství – vesměs vyznavači teosofie poukazující na „původní všem naukám společnou moudrost“. Vnímáte spiritualitu jako důležitý prvek i v dnešním umění nebo se již vyčerpala?

Nedá mi to, abych se ještě nejdřív nezastavila u našich dvou malířů této doby, kteří jsou pro mě silnými postavami, a to Jan Zrzavý a František Drtikol. Každý v jiném smyslu. Oba umělci byli solitéři, nezařaditelní do dobových uměleckých proudů. Zrzavého Meditace je pro mě jedním z nejsilnějších duchovních obrazů. František Drtikol byl významný český mystik a jeho malířská a zejména fotografická práce, kdy zachycuje v přesahu duši člověka má v naší umělecké historii své výjimečné místo.

Umění bylo odnepaměti také nosičem duchovnosti a tyto proudy bezesporu působily a působí na naši kulturu, ale je také nezbytné poznamenat, že duchovní poselství umělců nebyla brána nikterak vážně, co se vědy a kosmogonie, tedy velkého příběhu společnosti týká.

Současná postmoderní doba v sobě nese vše. Subjektivita a imaginace přežila ve všech formách umění a reflektuje pohyby nevědomí společnosti. Chodím občas po výstavách a vidím, nesrovnatelně jinak než dřív, jak rozdílné mohou být světy, ve kterých žijeme. Každý si může vybrat, co souzní s jeho nevědomím, a tedy i s jeho stavem mysli. Ale návrat k duchovnějšímu přístupu k životu, se samozřejmě odráží v umění i dnes. Nejsem odborníkem na umění a z pohledu spirituality vnímám dvě roviny. Tam, kde je duchovní aspekt díla autorem sám reflektovaný a je v jeho díle čitelný a tam, kde na mě dílo, nebo některé jeho části působí hluboce spirituálně, aniž bych věděla, jaký byl jeho záměr a jestli pracuje jen intuitivně, nebo si je archetypálních symbolů a přesahů ve svém díle vědomý. Ať už jsou to obrazy, fotografie, konceptuální instalace nebo obrazově, akusticky a prostorově propojené koncepty znovu a znovu mě dokážou zaplavit hlubokými pocity, které mě dostávají. Někde jsou to archetypální obsahy, které vnímám, že třeba tak, jako dřív ikony působí na lidi fascinujícím dojmem, někde je to cosi, co se protíná a zarezonuje s mým osobním příběhem a hladinou mé duše. To je pro mě osobně ta nejsilnější stránka umění.

Spiritualita v umění je už tématem, o kterém se začíná mluvit i na akademické půdě. V roce 2023 jsem oponovala na AVU už druhou studentskou práci na téma spirituality. A disertační práce Kateřiny Strach Tiché, která se myslím jako jedna z prvních zabývala spiritualitou v tvůrčím procesu byla pozoruhodná reflexí duchovního procesu přímo v její tvorbě. A sochy a věci, které dělá mě dost oslovily. Ze současných českých tvůrců se mnou třeba zarezonovaly některé práce Petra Hampla a jeho hluboce duchovní vnímání světa a tvorby.

Duchovní vědec Teilhard de Chardin, Pablo Picasso a čtvrtý rozměr, Jung a Pauli, později Fritjof Capra a jeho Tao fyziky a další… tušili monistickou (nedělitelnou) povahu světa, jejich názory a práce se začaly těšit většímu zájmu také širší kulturní veřejnosti. Dualistický materialismus však stále odolává… jaké argumenty v tomto boji snáší stále ještě oficiální věda se svým paradigmatem?

Zmínil jste některé z vizionářů nového paradigmatu. Myslím, že jejich díla budou v budoucnu znovu studována a zejména Teilhard de Chardin, přestože je ve Francii mnohem víc známý než třeba u nás, je zatím nedoceněný. Jung s fyzikem Volfgangem Paulim nebo kvantový fyzik David Bohm přicházeli s názory, že hmota a vědomí se mohou prolínat a vycházejí ze společného základu.

Jak už jsem nastínila, také aktuální postmaterialistické výzkumy týkající se vědomí přinášejí hypotézy, které představují vědomí, myšleno univerzální vědomí jako aspekt reality, který je stejně prvotní jako fyzický svět, nelze je odvodit z hmoty a redukovat na nic základnějšího a je ve vesmíru zásadní. To znamená, že se zdá, že ani naše jednotlivé lidské vědomí nemůžeme odvodit z mozku, a že není zcela jeho vedlejším produktem, tak jak je nahlíženo materialisticky zaměřenou vědou.

Dualistický materialismus je „strašákem“ nejen pro transpersonální hnutí a další stále ještě „alternativní“ vědecké či duchovní názory… jejich hlásání blížícího se nového paradigmatu někdy působí spíše jako zbožné přání (teoretický konstrukt), jindy zas velmi přesvědčivě (oborové podobnosti). Dnešní post- či už spíše trans- doba je v každém případě plná těchto úvah…

Dualistický materialismus je obecně nejvíc zastávaný ve vědách o životě, silný je v evoluční biologii a ukotvený je v neurovědách. Zasahuje tedy celou alopatickou medicínu, psychiatrii a další obory. Důležitý argument, kterým se zdálo, že se jednou provždy vyřešil psychofyzický problém, a který používali materialističtí vědci, přišel s objevením techniky skenováním mozku, kdy vědci zjistili, že stavy vědomí mají své koreláty ve stavech mozku a můžeme tedy vytvářet i jeho topografii. Byl to velký boom a vědci měli pocit, že je tím potvrzené, že vědomí vyvstává z mozku. Což by znamenalo, že naše chování je bezezbytku vysvětlitelné interakcemi nervových a dalších buněk v návaznosti na další systémy v těle. Postmaterialisticky orientovaní vědci ale nazývají tento přístup neformální logickou chybou. Máme sice doklady korelací vzájemných vztahů, ale nemáme důkaz, že vědomí vzniká v mozku. Nebylo nalezeno místo, kde by mělo sídlit centrum komplexního vědomí. A nedá se ani říct, že procesům, jak by vědomi mělo vyvstávat vůbec rozumíme. Nevíme, kde se to děje, kde je zóna, o které můžeme říct, že si člověk uvědomil všechny pocity, třeba, že je dojatý, nebo má strach a proč se to vůbec děje, že si člověk je schopen uvědomit sám sebe. Nebyl objeven jasný neuronální vzorec a je to objektem dlouhodobé sázky mezi filozofem Davidem Chalmersem a neurologem Christofem Kochem, který tvrdí, že věda tento neuronální vzorec jednou najde. Koch v roce 2023 po dvaceti pěti letech prohrál a znovu sázku na dalších 25 let obnovil. Můžeme použít časté přirovnání postmaterialistických vědců. To, o co se hraje je, jestli je mozek Ipad nebo rádio, či televize. I pad má vše nahrané uvnitř. Rádio nebo televize jsou naladěné na příjem. Když se součástky v televizi porouchají, můžeme mít najednou třeba černobílý příjem místo barevného, ale to neznamená, že barevný signál není obecně dostupný, Není dostupný jen pro ten daný televizor v důsledku poruchy, takže když máme po autonehodě zraněná mozková centra, a jsme jakkoliv hendikepováni, je hypotéza, že můžeme mít narušený příjem ale vědomí se neztrácí, jen není v tu chvíli dostupné. Tuto teorii mimochodem podporuje třeba tzv. terminální lucidita, fenomén pozorovaný v lékařství už dvě stě padesát let. Kdy se lidé na krátko proberou v řádu hodin před smrtí a přes prokázané poškození mozku jsou schopni komunikovat se svými blízkými, přestože z medicínského hlediska není kde brát. Když se nad tím zamyslíme, zdá se, jako by tam zapůsobily jiné podmínky, které se konstelovaly v důsledku blížící se smrti a vědomí se projevilo i přes poruchu svého média, čímž je tedy mozek. Terminální lucidita podporuje tedy hypotézu nelokálního vědomí.

Proto je potřeba zkoumat spirituální prožitky, zkušenosti blízkosti smrti a další, protože se ukazuje, že mohou být klíčem či soutěskou, kterou když se prosmýkneme, tak se před naším zrakem objeví úplně jiný a mnohem barevnější svět velkého lidského potenciálu a zároveň tajemství vesmíru a života vůbec.

Jaké vůbec existují pro platnost těchto úvah, teorií či (subjektivních) zkušeností argumenty?

Ano, tady se dostáváme zpátky k vaší otázce, jaké jsou argumenty. Vzhledem k orientaci vědy jen na kvantifikovatelné věci byl jedním z předpokladů, na kterých věda stála teze o objektivitě vědy, a spiritualita, jako subjektivní aspekt nahraný v našem mozku, byla opomíjená. Přestože byla tato teze vyvrácena Heisenbergem, protože jakékoliv zkoumání je vždy vázané na vědomí pozorovatele, které nemůžeme pominout, tak se i v dnešní době těmto výzkumům otevírá jen velmi zdrženlivě. Často nešlo ani o argumentaci ale o zákaz nebo, bylo odmítáno vše, co vypadá „nehmotné“ nebo má příchuť transcendence.

Řada vědců popisuje velký odpor, kterému museli čelit, místa, ze kterých byli odejiti, granty, které dostali, a přesto nemohli čerpat, protože je jejich instituce zablokovala. Zároveň když už výzkumy probíhají, tak jsou vědci běžně napadáni, že interpretace experimentů s pozitivními výsledky může být jen chybou, nedostatkem a podvodem, nebo že to není podložené analýzou dat. Tohle je obecně jev, na který si stěžují téměř všichni badatelé v této oblasti. Částečně za to mohou kontroverzní parapsychologické výzkumy v minulém století, ale dnes se všichni vymezují proti kritice z řad fyzikalistických vědců a argumentují dlouhodobě probíhajícími výzkumy, přísnými protokoly, které používají a řadou provedených metaanalýz. Zdůrazňují, že tvrzení, že jediným možným vysvětlením, jak interpretovat experimenty s pozitivními výsledky jsou chyby, nedostatky nebo podvod, není podloženo analýzou dat. A důrazně upozorňují, že odmítání empirických pozorování založené pouze na zaujatosti nebo stávajících teoretických předpokladech je v podstatě nedůvěra v samotný vědecký proces.

Objevuje se stále více úkazů a důkazů, že nové paradigma je na spadnutí… Proč to řada vědců stále ignoruje?

To je myslím hodně nadnesené tvrzení. Nám, co se tím zabýváme, se to může zdát a možná to tak nakonec i bude, ale stále je to skutečně velmi malá skupina vědců, kteří se zmíněnými výzkumy zabývají. Řekla bych spíš, že se v tomto smyslu aktivuje povědomí společnosti…

Nemůžeme zapomenout na další čistě lidský faktor. Vědci, kteří brzdí výzkumy jsou často ti, kteří v minulém paradigmatu vystudovali, získali tituly a jejich práce byly vydávány, citovány a my po nich vlastně chceme, aby se posunuli nejen k otevřenosti k jinému úhlu ve vidění světa ale vlastně proměnu v jejich vlastním individuačním procesu. Takže už nejsme jen v jejich oboru, ale jsme v psychologii a v tlaku na pružnost a otevřenost, a tedy i na duchovní zrání jednotlivých osobností. A to není jednoduché a často prostě v životě daného jedince v podstatě nemožné. Vědecká revoluce je skutečně nová radikální teorie, mění základní pravidla a vyžaduje hlubokou změnu, přehodnocení existujících faktů a přeformulování některých předpokladů. Tedy zdá se, že musíme počkat až bude tlak z veřejné sféry tak velký, že dostatečný počet mladých vědců zabývajících se novými přístupy zaujme významná místa. A do budoucna ve výuce učit v celém systému vzdělávání, že poznání se vždy váže k určitému rámci a že předpoklady, ze kterých vycházíme jsou mapy, a pokud tyto mapy zaměníme za jedinou pravdu, můžeme přehlédnout jiné oblasti a další nástroje našeho možného poznávání.

Připomeňme ještě v této souvislosti česko-amerického Stanislava Grofa, který ukazuje na transpersonální svět nahlížený zatím jen ve změněném stavu vědomí (holotropie, meditace). Jakou pozici má jeho nauka (úsilí), kterou vytváří spolu s Richardem Tarnasem, Christopherem Bachem či Peterem Russellem? Nebo jaký je váš názor na toto „hnutí“?

Posun v lidském myšlení stojí na jednotlivcích, kteří nesou a rozpracovávají v kontrastu k dobovému vidění, nový radikálně jiný pohled na svět. Překračují svoji dobu. A na ně pak navazují další. Tak jak byl jedním z inspirativních zdrojů pro transpersonální psychologii Carl Gustav Jung, tak je transpersonální hnutí a zejména Stanislav Grof a dodejme i méně známé parapsychologické výzkumy, víceméně nevyřčeným zdrojem pro současnou postmaterialistickou vědu.

Transpersonální psychologie v čele se Stanislavem Grofem spustila v minulém století výzkumy s psychedeliky a obecně výzkumy s vědomím a orientovala se přímo na subjektivní prožitky a na duchovní stránku života. Už v transpersonálním hnutí najdeme rozvíjení tématu univerzální spirituality. Vynáší duchovní rozměr bytí, který je jak hlubokou pravdou v člověku, tak i jádrem všech náboženství. A v této souvislosti mluví i o vnitřním růstu člověka, ke kterému dochází při cílené a dlouhodobé práci. Stanislav Grof na základě svých výzkumů vytvořil mapu vědomí a nabídl nový pohled na lidskou psychiku a její vývoj, který zahrnuje nejen osobní, ale i kolektivní a kosmické dimenze. A na tomto základu navrhl i revizi a reformu psychologie a psychiatrie a jiné perspektivy v léčení.

V čem, zjednodušeně řečeno, tkví zásadní, inspirativní a stále více se rozvíjející přínos transpersonálního hnutí?

Transpersonání hnutí aktivovalo dialog vědy a spirituality. Vneslo do společenské diskuze otázky a poznatky, které byly dlouho opomíjené a tabuizované a jejich snahou už byla integrace těchto dvou oblastí do celostního pohledu na realitu. Jenže se ve vědě v podstatě neprosadilo. A důvodů, proč se třeba postmaterialistická věda nehlásí k odkazu transpersonálního hnutí je víc. Jednak za to může řada kontroverzí, která je s nimi spojována, jednak se transpersonální hnutí v 80-90 letech rozpadlo do několika sekcí a směrů a jeho odkaz se oslabil. Oddělil se třeba filozof a psycholog Ken Wilber, který pak vytvořil poměrně významnou integrální teorii, ale jednotlivé sekce k sobě měly výhrady. Přestali táhnout za jeden provaz. A také, a to je asi nejdůležitější, byl mu vyčítaný nedostatek vědeckého rigorózního přístupu, nedostatečné propojení s empirickým výzkumem a chybějící metodika, která by umožnila v rámci exaktní vědy zkoumat fenomény jako jsou změněné stavy vědomí nebo mystické zážitky. Což jde samozřejmě těžko, když dodnes chybí uznání proměny paradigmatu ve fyzice ve vědách o životě, a když nebyla vůle spirituální prožitky vůbec zkoumat, a k jejich vysvětlení se v té době používal dlouho pouze slovník patologií. Bludy, halucinace, projevy schizofrenie atd. A dodejme, že také v té době nebyly ještě dostatečně rozvinuté technologie, které máme dnes.

To je smutné, ale zároveň lze sledovat značný posun v pohledu na mimosmyslové poznávání…

Když si přečtete knihy a rozhovory Grofa a vědců a myslitelů z transpersonálního okruhu, nacházíte úplně jiný a podstatně zajímavější a etičtější svět, než ve kterém žijeme. Svět, který zase začíná dávat smysl a kde se pokládají skutečně důležité otázky. Tato skupina vědců a myslitelů byla a je pro společenskou diskuzi nesmírně důležitá. Přináší a podporuje rozvoj teorií, které integrují duchovní a transpersonální zkušenosti do širšího chápání lidské psychiky, což je v této fázi také klíčový aspekt postmaterialistického myšlení. Ale obecně nezůstávejme jen u transpersonálního hnutí, dnes zaznamenáváme řadu lidí a badatelů kteří působí z různých alternativních oblastí vědy, nebo filozofie, nebo dnes nově vznikajících nezávislých vzdělávacích institucí, a ti všichni jsou také součástí tlaku na proměnu paradigmatu, který přichází odspodu. Je tu sféra obecného povědomí, která se zvětšuje. Hledáme společně další cestu. Pořádají se eventy, přednášky, zaznamenáváme i velký rozvoj na prožitky a spiritualitu orientovaných akcí a díky sociálním sítím, knihám a textům se vzděláváme i v této oblasti, kterou nás zatím ve škole nikdo neučí.

Ve svém příspěvku v Esejích o vědomí zevrubněji zmiňujete jinou klíčovou osobnost… Nezávislý badatel Jeane Staune ve spolupráci s řadou „nobelistů“ hlásá návrat k platónským idejím, tedy jakémusi archetypálnímu světu, připomíná také kvantovou fyziku, potřebu nového paradigmatu, který vyhovuje dosaženým poznáním… V čem je pro vás Staune tak důležitý?

Domnívám se, že Staune je jedním ze současných vizionářů a géniů. A stejně tak zatím nepochopený a nedoceněný, jako jsou ti, kteří předběhli svoji dobu. Sleduji ho už víc než deset let, v roce 2019 jsem byla na konferenci „Zdraví, meditace, vědomí“ v Paříži a potkala jsem se s ním osobně. Jeho knihy jsou velmi inspirativní…

Abychom mohli pochopit v čem konkrétně tkví zásadní celková proměna stávajícího pohledu na svět a abychom mohli vytvořit novou ontologii, tedy nové vědění o bytí, které se zabývá strukturou reality a vychází z přírodních věd, potřebujeme velká syntetická odborná díla. Ta představí výzkumy v jednotlivých vědách, vysvětlí metafyzické důsledky, které z nich pramení a jednotlivé oblasti vědy propojí a poukážou na obdobný charakter výsledků mezi doménami. Takže v kostce představí nové paradigma neboli nový světonázor, chcete-li. Gigantická práce. Vědců, kteří jsou schopní takového transdisciplinárního záběru a jsou zároveň filozofy vědy, je, troufám si tvrdit velmi málo. Jean Staune je jeden z nich. Podrobně rozpracoval nové koncepty měnící pohled na člověka a svět, a to zejména z oborů astrofyziky, kvantové fyziky, teorie evoluce, neurověd a filozofie vědy.

Staune ale není přijímán všemi a bezvýhradně… v čem vidí jeho odpůrci takový problém?

Staunovi jsou vytýkány zejména metodologické nesrovnalostí, pak nedostatečná hloubka ve všech oblastech a problematické zobecňování. Avšak zároveň je oceňován pokus o vytvoření interdisciplinárního dialogu a snaha nabídnout celostní pohled na realitu s tím, že jeho přínosy by neměly být přehlíženy. Nicméně seriózní diskurz o postmaterialistickém paradigmatu v šíři, kterou Staune představil zatím neprobíhá. Jean Staune publikuje knihy a pořádá konference, ale nepublikuje v odborných časopisech. Když jsem s ním mluvila, bylo vidět, že je vyčerpaný z útoků, kterým musel čelit, dost náročný byl boj na wikipedii, kde byl označený za pseudovědce a teprve po dlouhém boji, který vyhrál, museli wikipedisté tento dehonestující a zavádějící název stáhnout.

Dnes není viditelně činný ani v postmaterialistickém manifestu a dalších aktivitách, ale můžeme ho nicméně najít např. jako autora předmluvy knihy o postmaterialistických výzkumech vědomí kanadského kognitivního neurovědce Mario Beauregarda, který je současnou nejvýznamnější postavou postmaterialistické vědy.

Stauneho závěry v jednotlivých vědách bude třeba podrobit dalším analýzám, doplnit o probíhající výzkumy a kriticky vyhodnotit. Nicméně z mého pohledu jeho práce odstartovává komplexní odborný přístup k novému paradigmatu. A čeká na další vědce, kteří budou schopni uchopit jeho práci a dál jí rozpracovávat.

Sledovaná linie hlásá monismus, tedy komplexivitu těla (hmoty) a ducha (duše). Dnešní stav poznání (svět je „pravdivý“ jen díky jeho pozorovateli) je však charakterizován neúplností a náhodností. Není tato nejistota právě ten důvod odmítání poznatků. Které tu už jsou poměrně dlouho? Vždyť sám Einstein, jeden ze základních strůjců nových objevů, byl zděšen touto kvantovou nahodilostí… jeho „Bůh nehraje v kostky“ je pověstné…

Je to pro mě jako pro humanitního vědce dost obtížná otázka. Staune odhalil zásadní skutečnost, že velká část nového paradigmatu stojí na neúplnosti, nejistotě, nepředpověditelnosti. A vnímá to jako posunující a nikoliv destabilizující, jak tuto nahodilost nahlédl Einstein. Naše znalosti dosáhly takového bodu, že už s určitostí víme, že v jednotlivých vědách vždy dojdeme do bodu, kde nebudeme schopni nikdy získat úplné vědění.

Zjistili jsme dál, že samotný akt pozorování, tedy pozorovatel neoddělitelně tvoří zkoumanou realitu. A v postmaterialistických výzkumech také zjišťujeme, že hmota a vědomí se vzájemně ovlivňují, a zdá se, že naše vědomí může být nelokální anebo mít nelokální aspekty. Takže je možné, že existují fenomény, které jsou, zdá se, propojené s jinou hlubší úrovní reality. Pak se tedy do hry dostává mnohem víc. To podporuje skutečnost, že realitu, v níž žijeme nelze plně vysvětlit pomocí stávajících fyzikálních zákonů

Pro mě to znamená, že se z mechanického vesmíru vracíme k živoucí podstatě našeho bytí a souzním s tvrzením významné filozofky náboženství Evelyn Underhill, že lidské bytosti sdílejí osud tvora povolaného k tomu, aby byl spojovacím článkem mezi věčností a časem. Takže to, že jsme pravděpodobně rozkročeni mezi dvěma světy je pro mě nově otevřeným polem bádání, kde se budeme teprve postupně znovu zabývat vědomím jako možným rozměrem reality.

Takže bych si asi kladla otázku, jestli jsou nějaké další proměnné, které mohou stát za onou kvantovou nahodilostí.

Zatím tedy přihlížíme střetu dvou základních konceptů mezi oficiální a alternativní vědou, řekněme; jejich síly či pozice a důvěryhodnost se začínají vyrovnávat… Vidíte nějakou cestu z této stále spíše slepé uličky?

Já bych vůbec neřekla slepá ulička, to vůbec. Snad jen bych upřesnila, že přes působení všech vizionářů, které jsem zmínila a přes spiritualizaci společnosti, která jde spíš odspodu, asi zatím nemůžeme říct, že by se jejich síly či pozice začínaly vyrovnávat. Jsme spíš na začátku, který může mít ale velmi svižný průběh v budoucích letech. Šíření informací, jde dnes neuvěřitelně rychle. Zabývám se spiritualitou celý život a věci, které jsem si neuměla naprosto představit se za pár let staly možnými nebo dokonce běžnými.

Čeká se snad až na objevenou „teorii všeho“?

Jak už jsem řekla, jsem humanitní vědec a popravdě v tomhle z hlediska fyziky dost plavu. Ale domnívám se, že právě kvůli limitům našeho vědění se k této teorii, která má shrnout vše v jednom fyzikálním vzorci prostě dostat ani nemůžeme. Právě proto, že jsou věci, které nikdy vědět nebudeme, protože za horizont nevidíme. Tuším, že Gödelovy věty o neúplnosti mluví vlastně o tom samém. Myslím, že stojíme před tajemstvím života jako takového a úplný popis vesmíru není možný.

Možná by si „odkouzlená“ věda měla uvědomit své kořeny a navrátit se k duchovnějším rozměrům… nakonec zmiňujete ve své eseji třeba i Zdeňka Neubauera – vědce a myslitele obdařeného vírou… který praví, že „věda vyrostla z magie, kabaly a alchymie“ a podobně jako Jung tento fakt považuje za důležitou spojnici mezi minulostí a současností. Souhlasíte?

Nemyslím si, že vývoj ve vědě půjde touto cestou návratu ke kořenům. Nejdřív, jak už jsem zmiňovala, bude potřeba vytvořit propracovanou syntézu z exaktních věd a pokud dojde k prolomení paradigmatu v neurovědách, předpokládám, že se následně dominovým efektem začne hýbat evoluční biologie a další oblasti věd o životě. Pak teprve si myslím, že přijde čas návratu ke kořenům a ke studiu paralel a dalších souvislostí. Byť jsou samozřejmě jedinci, kteří tato témata studují v návaznosti už dnes. K čemu se ale vracíme, jsou v oblasti spirituality tradiční náboženské a filozofické systémy, které řeší téma vztahu vědomí člověka a univerzálního vědomí. Tam nacházíme pozoruhodnou konvergenci, tedy souběh.

Vývoj se, zdá se, přeci jen posouvá – a vědomí v „postmateriálním“ pojetí, které zastáváte se opět dostává do centra dění. Nakonec úspěch knihy Biocentrismus Roberta Lanzy či spisy Amita Goswami (Vesmír vědomý si sám sebe / jak vědomí vytváří hmotný svět) jsou toho příkladem. Futuroložka Barbara Marx Hubbardová, blízká těmto směrům, napsala: „Chápu vesmír jako vývojový proces a Zemi jako subsystém tohoto procesu, jehož nejhlubším kódem je vytvářet vědomější život… autority minulosti ztrácejí na významu a autorita vědomě se vyvíjejících lidí se právě teď rodí.“ Vnímáte tedy také současnost jako zrychlenou evoluci v současném čase?

Nejen souzním, ale je to patrné i na psychologizaci společnosti a zájem osobnostní růst. Lidé začínají víc a víc vyhledávat psychoterapeutickou a terapeutickou pomoc a sami se zajímají o to, proč se něco děje v jejich životě, proč ten druhý reaguje, tak, jak reaguje a proč je trápí úzkosti a strachy. Začínáme si uvědomovat, že aby nám bylo líp, je potřeba se podívat do sebe, a tak zaznamenáváme velký nárůst zájmu o psychologii. Ve společnosti je široce diskutované téma traumatu, dětství, výchovy, partnerského spolužití. Nechceme, aby naše děti zažívaly věci, které ještě pro nás byly bohužel třeba normální a abychom žili ve vztazích, které jsou pro nás nepřátelské a destruktivní. Víc než ekonomické přežití, které je samozřejmě důležité, nás dnes zajímá kvalita vztahu a spolubytí. Vidím to osobně i ve své práci, protože moje druhá pracovní židle je terapeutická a provázím lidi jejich individuačním procesem. Jako člověk, který se celý život zabývá spiritualitou je mé téma i psychologický a duchovní růst. Když začínáme rozumět sami sobě, svému příběhu a transgeneračním vzorcům a dynamikám, ve kterých jsme vyrůstali, a které na nás měly nevědomý vliv, probouzíme se do vědomého bytí ve světě. Je to za mě dnes nedílná součást duchovního zrání. Cestě k autenticitě, vnitřní svobodě a moudrosti člověka. Celý život jsem ponořená v psychologii, v religionistických a antropologických studiích a vytvořila jsem systém, který zahrnuje jak psychoterapeutický rozhovor, tak terapeutickou práci v druhém režimu vědomí. Tedy v určitém stavu hlubokého ponoření se do vnitřního světa, kde můžeme zase jiným způsobem pracovat se svými pocity a emocemi a zažívat hlubší rozměr reality, ke kterému se nedostaneme v prvním modu vědomí, ve kterém probíhá klasická psychoterapie. Jsou to hluboce transformativní a léčivé prožitkovky, jak já jim říkám.

Ostatně také i na toto téma budu mluvit v příštích měsících na dvou konferencích, které se zabývají jednotou mysli, těla a emocí a dalšími nově se tvořícími psychoterapeutickými a terapeutickými přístupy. Tohle je dnes bouřlivě se rozvíjející oblast a léčbě traumatu novými metodami, psychosomatickými, neverbálními a orientovanými na tělo a dalšími se věnuje řada významných osobností.

V knize, do které jste tak pozoruhodně přispěla, se také řeší z pohledu vědců dávná hádanka… vypadá to, že ani oni si nejsou jistí – a nekloní se už tak jednoznačně k mozku jako místu vědomí… Co z toho vyplývá pro nadcházející čas?

Budu teď úplně pragmatická a vrátím se tím také k předešlé otázce. Víte, tak, jak to vnímám, žijeme v podivné schizofrenii dvou světů. Je to forma přetrvávajícího dualismu. V jednom z nich vystupují lidé, kteří už velmi do hloubky mluví o duchovních otázkách a skutečnostech a vycházejí nesmírně zajímavé knihy. Co se vědy týká, můžeme si poslechnout ve veřejném prostoru vědce, kteří přinášejí nové koncepty a teorie a mají za sebou spoustu výzkumů a protokolů a přednášejí a popularizují holistický pohled v rámci svých oborů, které v sobě zahrnuje i propojení vědy a spirituality. Jako třeba skvělý biolog a vizionář Rupert Sheldrake, který byl letos v létě na Colours v Ostravě, nebo Dean Radin anebo v současné době neurovědec Mario Beuregard, který je nejvýznamnější postavou současné postmaterialistické vědy. Ale povětšinou ti, kteří jsou tímto způsobem činní, nepracují na prestižních mainstreamových univerzitách. Protože pokud jsou činní příliš, pak je komise těchto univerzit z ideologických důvodů střetu dvou paradigmat, nebo jako pseudovědce nebo aktivisty vytlačí z tohoto typu akademického prostředí.

Takže jsou světy, ve kterých se o spiritualitě, která překračuje reduktivní materialistické nastavení, téměř nemluví.

Ale zároveň je pravda, že v neurovědách je to přesně tak, jak píšete: nekloní se už tak jednoznačně k mozku jako místu vědomí – to je skvělý posun zejména vzhledem k poslednímu století, občas se objevují zajímavé výzkumy, ale je to v podstatě víceméně jen tohle, co je vidět. V psychologii, je situace trochu jiná, ne že bychom se nezabývali spiritualitou, naopak stále více, ale v otázce spirituality, jak už jsem zmínila, která překračuje reduktivní materialistické nastavení je to složitější.

Stejné je to ve zprávách a v dalších médiích, orientovaných zejména na politiku a ekonomii, které se zabývají tím, co je vnímáno jako důležité. Poslouchám často podcasty o současné politické situaci, jak ve světě, tak u nás. Politici, komentátoři, filozofové se tu zabývají přicházejícími proměnami celosvětového řádu, ale v žádném z těch podcastů nezaznívá téma spirituality. Stále, a ještě asi dlouho, to bude oblast, se kterou se ve vedení, v analýze společnosti a v hledání řešení a nepočítá.

Co snad stále početnější vědce zabývající se lidským duchem (vědomím) na zřejmě dlouhé a odvážné cestě ještě čeká?

Celá veliká oblast lidského ducha nám zatím uniká. Máme slepé místo a zatím není divu, protože nemáme vybudovaný dostatečně silný filozofický postmaterialistický koncept tedy světonázor a na něj navázané odborné instituce, který by významně ovlivnily, jak myslíme, a jak se pak ve společnosti chováme.

Ještě jsme neprošli proměnou celospolečenského paradigmatu, tedy světonázoru. To neznamená, že na světě na těch aktuálně nejprestižnějších univerzitách neprobíhá nějaká část výzkumů, že nejsou vědci, kteří čtou a vnímají co se děje na této scéně, a že pod příkrovem neprobíhají posuny. Mluvil o tom Mario Beuregard v nedávném rozhovoru, a také dodal, že má spoustu přátel z vědy, o kterých ví, že jeho práci fandí, ale rozhodně by se k ní nehlásili veřejně, nebo se mu běžně stává, že se mu omluví bývalí odpůrci a dostává podpůrné zprávy a dopisy ale spousta z toho se zatím děje za zavřenými dveřmi.

Jaké jsou vaše zkušenosti s cestou, kterou jste v minulosti započala a dále zdárně rozvíjíte?

Když vezmu moji práci, tak, když jsem v roce 2015 obhájila svoji disertaci o nenáboženské spiritualitě a novém paradigmatu, tak navzdory možnosti ji tenkrát publikovat celou, jsem to neudělala a publikovala jsem jen její část, která pak vyšla pod názvem „Kapitoly k nenáboženské spiritualitě“ a týkala se pouze religionistické domény. V té době totiž ještě chyběly odborné články postmaterialistické vědy, o které bych mohla opřít argumentaci, která legitimuje vůbec vznášet hypotézy o nelokálním vědomí. Čekala jsem na ně. Ty nejdůležitější vyšly v roce 2018 a 2022. A já jsem mohla tak dostavět i své hypotézy týkající se spirituality a dva texty, které vyšly v knize, kterou zmiňujete a stejně tak jako další odborný text Diagnóza doby – trauma z vytěsněné spirituality, který jsem psala pro sociologický sborník Depresivní společnost, který mi právě teď také vyšel, už tyto posuny odrážejí.

Spustila jsem také v tomto roce i svůj osobní projekt workshopů, na který jsem se dlouho chystala a který má název “Když se věda propojí se spiritualitou”. Jde vlastně o jednodenní či vícedenní setkávání s lidmi na tato témata, avšak zároveň propojená s tou mojí druhou židlí. Tedy s teorií individuačního procesu a životního zrání s některými prvky z mého terapeutického systému. Zapojuji i prožitkovou rovinu. Je to pro lidi překvapivé ale myslím, že hlavně proto, že na to nejsme v našem vzdělávání zvyklí. Přesto jsou ohlasy velmi pozitivní a mně to víc a víc těší a zajímá.

Jak vidíte budoucnost tohoto bádání lidské spirituality i všeobecného vnímání vědomí jako hlavního principu světa?

Počet odborných prací týkajících se spirituality roste každým rokem geometrickou řadou. Zájem o toto téma ve vědě je stále větší. Takže hýbe se to přeci jen myslím hodně. Takže možná budeme překvapeni, jak rychle se nakonec budou věci měnit…

Děkuji za rozhovor.

Radan Wagner / Kamila Němečková – léto 2024

foto: Kamila Němečková a archiv