Letos si připomínáme 100 let od narození Ludvíka Kundery – “mladšího surrealisty”, spoluzakladatele Skupiny RA i autora významné publikace DADA.
Brněnský rodák Ludvík Kundera (22. 3. 1920 – 17. 8. 2010) nadšený již od mládí pro avantgardní poezii, vystudoval český a německý jazyk na Filozofické fakultě MU v Brně. Během války se podílel na založení surrealistické Skupiny RA, a manifestu „Mladší surrealisté“ (1946), který napsal se Zdeňkem Lorencem.
Přátelil se s Františkem Halasem, po válce se stal redaktorem časopisu Blok a následně pracoval v redakci Hosta do domu. Věnoval se nadále spisovatelské a překladatelské činnosti, v šedesátých letech pracoval jako dramaturg Státního (Národního) divadla v Brně. Překládal básnická i prozaická díla, německý čtenářům zpřístupnil poezii Františka Halase, Vítězslava Nezvala, Františka Hrubína, Konstantina Biebla. V sedmdesátých letech nesměl publikovat, působil v samizdatu. Z této doby je pro milovníky výtvarného umění kunsthistorická publikace s názvem DADA, která vyšla v Jazzové sekci. V době normalizace se odstěhoval z Brna do Kunštátu.
Přinášíme zde jeho esej SEDMERO, která vyjadřuje Kunderovu poetiku, imaginaci i názor na uměleckou tvorbu:
Čím jsem starší, tím nutkavěji se ve mně ustaluje mínění, že čtvero obecně známých živlů – země, voda, oheň, vzduch – plně nevyjadřuje danosti reálného lidského údělu, že převtělení k tak určujícím silám, jímž je člověk podroben, si přinejmenším zaslouží ještě tři pojmy: láska, poezie a – světe, nediv se – práce. Takto vzniklému sedmeru dominuje země, po níž chodíme a kam se vracíme, a vzduch, umožňující nám dýchání, to jest bytí; i láska se však dere ke zviditelnění, a to v obojím slova smyslu: jako dárkyně života, ale i jako mocnost oduševňující, dávající smysl pozemskému dění. Stejně jako práce, která je nejen nezbytností, nýbrž může být i vášní. Kdežto voda a oheň, pomocnice fyzického jsoucna, skrývají v sobě i ničivou sílu: déšť katastroficky zbytnělý ve vody; tj. v zátopu, v potopu, blesk jako varovné znamení ohnivé zkázy, které je ostatně dáno i zemí s jejími otřesy, s její chrlivostí. Jaká je funkce poezie uprostřed tolikerých, navzájem se prostupujících elementů? Odpoutejme i od vázanosti na slovo, na písmenka, spínejme ji toliko s uměním, někdy i bezděčným. Je to živel obrodný, křísivý, obohacující ducha i duši. Člověk vržený všanc sedmi živlům čelí i všelikými způsoby od roztodivnosti po vznešené kulty. Brání se jim například náboženstvím. Anebo uměním. Země – to je hlína, prsť, zemina, jíl, slín, ale i písek a prach – je nejtvárnější hmotou pro holdy božstvům stejně tak jako pro zrod soukromého idolu. Keramik dovršuje svou práci v peci, tj. v živlu ohně, nemůže nevzít v počet dlouhodobé působení ovzduší a vody (sněhu, ledu), letní žár i jarní a podzimní plískanice, nemůže pominout nebe nad hlavou. Proměnami pak prochází poezie děl, dejme tomu sochy, mozaiky, vázy. Poezie se nevytrácí, ani když pohybem věků, přesuny vojsk, vandalstvím, tedy zhoubnými silami, vnikají torza, fragmenty, úlomky. V tomto zázračně mlčenlivém, byť ve stereotypu každodennosti často stěží postřehnutelném koloběhu sedmi elementů, vstupuje do hry i živel láska, tj. emocionální působení, invence, fabulace, imaginace… Fascinuje ohněm, od strachu po posvátnou úctu, je pradávná a snoubí se v ní zkázonosný požár i zahánění hrozivé tmy plné démonů, hřejivá moc i spáleniště, síla očistná, ale i výbušná, červánky i mračna, dvojí tvář Luciferova: světlonoš i ďábel. Slunce a blesk. Plamen svíce blikal u vzniku písemnictví, pochodeň plápolala za vzpour i slavností. Už toto vizuálně výrazné rozpětí leckoho nabádá kráčet přes vzývání ohně k jeho malování. Veliké dobrodružství, které… Nebudeme však už déle přikládat polínka k ohni, nebudeme do ohně přilévat oleje ani křísit dávno uhašený oheň, nebudeme lahodným ohněm někoho pálit, natožpak vodu s ohněm míchat. Vstoupíme mezi vodu a vzduch, mezi zemi a oheň, dáme volnost fantazii a třeba dorazíme ke kýžené poezii. A budeme ve svém živlu.
Ludvík Kundera
Diskuze k tomuto článku