Výklad snů je prvním velkým počinem vídeňského psychoanalytika narozeného v Příboru na Moravě. Obvykle se uvádí, že spis spatřil světlo světa roku 1900, avšak tak se to traduje jen díky tehdejší vydavatelově chybě – „překlepu“. Skutečným datem je tedy letopočet 1899, ale to už není podstatné. Od té doby se tento zásadní příspěvek stal terčem kritiky dobových konzervativních kruhů, ale také objektem obdivu, úžasu, a nakonec rovněž inspirací surrealistickému hnutí. Kniha se stala vskutku odvážným gestem „měšťáckého člověka a revolučního vědce“, geniálního muže plného protikladů.

Nyní vychází nové české vydání Freudova „bestselleru“. Kniha Výklad snů je zřejmě stále podnětná a patří ke klenotům literatury nejen o psychologii. Toto čtivé i odborné pojednání v jednom objemném svazku se týká každého z nás. Zasahuje také do novodobé kultury či dokonce moderního umění, ač se tomu sám autor bránil.

Freud byl bystrým pozorovatelem svých pacientů i sama sebe, jeho práce vycházely z osobní praxe („Tím hlavním pacientem jsem já sám.“) Objevitel psychoanalýzy pak vystavěl svou teorii na dvou základních lidských pudech (už tento výraz byl skandální). Prvním je pud smrti – ničení vlastního nebo cizího bytí. Druhým je radost z rozmnožování – tedy „libido“, jež je u zrodu každého života.

Ve Výkladu snů, dnes známém Freudově díle, se dočteme mnohé z jeho života včetně vzpomínek na první tři roky, které strávil v Příboru (na adrese Zámecká ulice č. 117, dnes ulice Freudova). Po krachu zdejší otcovy živnosti se rodina přestěhovala do Vídně, kde se později zrodila úspěšná ba světová kariéra mladého odvážného vědce.

Freud pocházející z židovského prostředí nikdy nepatřil k zastáncům vládnoucích Habsburků, avšak ani k ortodoxnímu židovství. Ve Vídni zůstal až na krátký londýnský závěr, městě rakousko-uherské monarchie, ač Paříž té doby byla centrem mnohem progresivnějším. „Sexuální badatel“ se vypracoval zásluhou bystrého intelektu, nebývalého instinktu a odhodlání překračovat zbytečné stereotypy. „Nikdy jsem nebyl lékařem v tom opravdovém smyslu slova,“ píše ve Výkladu snů. Iniciační četbou mu byl nejspíše aforistický článek nazvaný Příroda od Carla Bruhla a tehdy chybně připisovaný J.W. Goethovi. Tento text Freuda nasměroval ke studiu lékařství se zájmem o jisté přesahy („Příroda. Jsme jí obklopeni a sevřeni, žijeme uprostřed ní a jsme jí cizí. Ona s námi nepřetržitě hovoří… všechno je její vina i zásluha.“)

Ve Výkladu snů Freud přiznává, že „za studií lajdačil“, přesto šel úspěšně za svým cílem. Od počátku své profesní kariéry se však potýkal se skandály. Prvním byl „případ s kokainem“, kterého používal k léčbě svých bolestí i posléze i ztišení duševních strádání svých pacientů. Škodlivost drogy se tehdy nejevila nijak zásadní, a tak se ve Freudově pojetí stal kokain „epochálním objevem“ a účinným anestetikem; (přiznané veřejné prvenství tohoto objevu mu ale bylo ukradeno jeho zvídavým kolegou). Kokain však přispěl k poznání, že psychické chování člověka je možné ovlivnit. A tento fakt Freuda už nepustil. Po studijní cestě do Paříže se ale stal více propagátorem hypnózy, ale opět u vídeňských lékařů narazil na odpor a zesměšňování. Také o tom se ve Výkladu snů průběžně dovíme.

Freud viděl více nového než kterýkoli jiný vědec jeho doby. První ordinaci si otevřel 25. dubna 1886 a v ní provozoval své novátorské postupy. Pojem „hysterický pacient“ aplikuje i na muže – a to vyvolalo další skandál. O Freudovi se začalo mluvit, i když zpravidla kriticky. Tento „hypnotizér“ to neměl jednoduché. Ale měl výsledky. Ze sexuálního tématu, ke kterému jeho výzkumy ukazovaly, dokonce učinil těžiště svého učení. S pacienty na legendární pohovce hovořil, nebo jim spíše naslouchal. Prostřednictvím navozené sebereflexe otevíral klientům jejich zasuté či potlačené podvědomí. A to se stalo základem psychoanalýzy. Hledal souvislosti a příčiny, nikoliv konečné symptomy – dostával se tak ke kořenům utrpení. Jeho ordinace na adrese Berggasse 19 se stala pojmem (dnes je zde hojně navštěvované Freudovo muzeum). Bylo mu 35 let a stával se slavným, po čemž toužil, třebaže se neúčastnil kulturního života. Na rozdíl od svých kolegů nechodil do divadla ani na operu, ačkoliv Vídeň mnohé nabízela. Možná i proto, že celý život postonával. Ale měl své koníčky: cestování za starými památkami („Přečetl jsem víc knih o archeologii než o lékařství“) a sběratelství starožitností. K modernímu umění neměl žádný vztah. Jeho záliba v minulých kulturách a spodních vrstvách civilizace nabízí analogii s výzkumem historie lidské duše.

Náruživý kuřák doutníků, který měl hrůzu před smrtí zaháněl své občasné deprese intenzívním pracovním nasazením, rodinným životem a hojnou korespondencí. V roce 1894 označil svou metodu léčby jako „psychoanalýzu“, kdy volná asociace měla nahradit původní hypnózu a otevřít více brány k zasutému nevědomí. Freud byl rebel i měšťák, naslouchal pacientům, což byla v tehdejším „zoufalém“ zdravotnictví opovážlivá demokracie. Bořil dosud nedotknutelné pozice náboženství (neměl ho rád stejně jako mystiku), klonil se více k Darwinovi, stával se osamoceným outsiderem.

Popisoval „anatomii duše“ a tím se rovněž blížil uvolněným trendům vídeňské i evropské moderny kladoucí v umění větší důraz na individualitu a hlubinný symbolismus. (Pojem „moderní duše“ se zrodil již v roce 1789, jehož autorem byl proslulý Anton Mesmer se svým léčebným „magnetickým fluidem“). A Freud se svou „duší“ opět narazil, neboť byla dosud chápána jako cosi neskutečného, totiž neviditelného. Nevídaná opovážlivost!

Freud šel ve svém odvážném zkoumání ještě dále, respektive hlouběji – tedy do pacientova dětství a ranné sexualitě. A to vyvolalo další skandál. Jeho psychická i fyzická kondice (přes časté procházky v rychlém tempu) nebyla valná. Přesto šel odhodlaně dál: „Dejte mi ještě pár let a tato země dostane jinou tvář.“ Už nějakou dobu se totiž domníval, že sny vyjadřují skrytá přání (a snad i obavy), že v nich se otevírají závory jinak zakázaných zón a celkového poznání. „Sny nejsou nesmyslné, ale umožňují poznávat reálná přání,“ prohlašoval. Objev snů coby odpovědi na potlačované neurózy označil za „nejkrásnější a pravděpodobně jediný objev, který jsem udělal a který mne přežije.“

V roce 1899 tedy uveřejnil Výklad snů, prodejní úspěch se však nedostavil (v prvních šesti letech po vydání se prodalo pouhých 351 výtisků této mimořádné knihy!) Opět se stala především cílem výsměchů ba útoků, její autor byl nazýván „egyptským vykladačem snů“ – obskurní postavou jaká se vyskytovala v tehdejších společenských časopisech. Freud se však ve svých čtyřiceti letech cítí lépe, vrací se mu sebevědomí a sílí chuť do další práce. Tuší, že narazil na mocný pramen. Výklad snů se stal přelomovým dílem: začíná období, ve kterém dominuje nový model mysli (systém vědomého, podvědomého a nevědomého) a dochází k zřetelnému rozlišení psychické a materiální reality a k léčbě neuróz se již používá psychoanalýza (její skutečnou učebnici však Freud nikdy nenapsal).

Interpretace snů se pro Freuda stala „královskou cestou“ k nevědomí, jejíž správnost však byla časem korigována coby zastaralá. Zlomovým se stal rok 1977, kdy vědecké výzkumy prokázaly, že mozek v některých stavech (rychlý pohyb očí neboli RAM) postrádá schopnost organizace a je prostě jen chaotický. Přesto umění, které by mohlo být považováno za „bdělý sen“ nabízí stále samostatné cesty, jimiž se dá k nevědomí přiblížit a mnohé si z Freudova učení bere za své. Prvními zastánci se stali surrealisté, kteří zjednodušující chápání Freudových spisů uvedli do literárního i vizuálního umění. Díky nim se stal tento vědec populárním i mimo vědecké kruhy.  Surrealismus pod Bretonovým vedením postavil základy nového vnímání autentické tvorby i její krásy. Zatímco psychiatři časem zhodnocovali Freudovy poznatky pro léčebné metody duševně postižených (často traumata z bojů v první světové válce), Breton v nich spatřil možnost proniknout k novému druhu reality (První manifest surrealismu z roku 1924). Ta se měla nacházet ve sférách nevědomí – realitě intenzívnější a méně ovládané jasnými omezeními společenského života. Tomuto experimentálnímu období surrealismu dominovala říše snů: bezprostřední automatismus v básnivém psaní.

Surrealisté se stali senzací velebící věrozvěsta Freuda, v lékařských kruzích takové nadšení nepanovalo. Již jeho dočasný následovník (a pozdější oponent) C.G. Jung měl své výhrady. Snové učení se mu zdálo příliš zjednodušující a jednostranné – opomíjející duchovně archetypální „společnou paměť lidstva“. Freud předpokládal, že „všichni máme v sobě nějaká iracionální přání, která vědomě potlačujeme (nadvědomým Superegem, respektive morálkou), a při spánku naše vědomá kontrola nefunguje. A proto se naše touhy ohlašují a oživují v našich snech, kdy dochází ke splnění těchto přání.“ Zkrátka se podle Freuda v našich snech (již od dětství) objevuje všechno, co vytlačujeme z vědomí, tedy i nenávist, žárlivost, závist, perverze, incest nebo sexuální přání (a to je nutné dešifrovat). Za tyto názory byl slavný psychoanalytik svými i dalšími kritiky (Erich Fromm) ironizován s poukazem, že „Freud byl ve své intimitě sám pěkný suchar“.

Jung zastával názor na výklad snů odlišný od zakladatele psychoanalýzy. Sny považoval za výraz moudrosti nevědomí a tvrdil, že „hlas hovořící ve snech není našim vlastním, ale něčím, co nás přesahuje.“ Jung tedy vsadil na mystickou povahu snu, který označoval za „předpoklad transcendujícího zdroje zjevení,“ za osobní sdílení kolektivního „vědění“. Ostatně právě téma snu se stalo posledním hřebíčkem do rakve přátelství mezi Freudem a Jungem. Oficiálně skončily jejich kontakty v roce 1912, když vyšla Jungova kniha Proměny a symboly libida ohlašující jeho samostatnou cestu.

Co tomuto názorovému i lidskému rozchodu předcházelo? Roku 1909 spolu cestovali zaoceánským parníkem na přednáškové turné do Spojených států. Plavba tehdy trvala celých 7 týdnů, a tak si oba vědci krátili čas sdělováním vlastních snů, které se vzájemně pokoušeli interpretovat. Jung ještě stále prožíval svého staršího kolegu z pozice zvídavého syna. „Avšak tehdy se stalo něco, co tomu vztahu zasadilo těžkou ránu,“ vzpomíná Jung a pokračuje: „Freud měl sen… interpretoval jsem jej… avšak dalo by se říci mnohem více, kdyby mi chtěl sdělit ještě nějaké detaily ze soukromého života. Po mém naléhání se na mě Freud nedůvěřivě podíval a řekl: ´Nemohu přece riskovat svou autoritu!´ V tom okamžiku ji ztratil. Tato věta se mě hluboce vryla do paměti. V ní už pro mě spočívalo rozhodnutí o konci našeho vztahu. Freud stavěl osobní autoritu nad pravdu.“

Freud kladl důraz na pacientovo nevědomí a jeho výraznou roli při vědomém chování. To považoval za klíč k poznávání lidské duše, za zdroj informací, které by mohly být podkladem pro léčení napětí, stresu a nervozity. 

Freudovo tvrzení, že emoce a podvědomí jsou důležitější a ovlivňují nás mnohem více než inteligence a logika, vyvolávalo mezi lékaři a psychology skandální vlny. Taková teorie (i praxe) byla dlouho odmítána zvláště prudérními protivníky, přesto šlo o průlomový a důležitý počin. Dodnes se Výklad snů vydává po celém světě v mnoha jazycích a miliónových nákladech.

Radan Wagner

P.S. Freudovým vnukem byl slavný malíř Lucian Freud.