Už i legendární skupina Die Brücke se stala terčem současné vlny „korektnosti“. V překladu „Most“ byl založen roku 1905 v Drážďanech se symbolickým názvem a cílem „přitáhnout k sobě všechny revoluční a kvasivé síly.“ Projevy členů se vyznačovaly expresivním podáním či „munchovským stylem“… také plošností, hrubými rysy a intenzivní až křiklavou (exotickou) barevností. Formou i motivy se nechávala skupina inspirovat „primitivním“ uměním – především africkým či tichomořským. A to je dnes (prý) kamenem úrazu, respektive poněkud nevhodné nekritickým využíváním koloniálních pozic či aktivit z doby kolem přelomu 19. a 20. století. Evropské státy kolonizovaly dálná území – a evropské umění se inspirovalo objeveným (podnětným i módním) exotismem v době, kdy hledalo nové výrazy pro moderní dobu.
Museum Die Brücke v Berlíně předkládá v těchto dnech výstavu nazvanou „Čí výraz? Umělci Die Brücke v koloniálním kontextu“ naznačující otázku po uměleckém obohacování cizí kulturou. A můžeme se jen domnívat, zda takové téma nastolilo samo vedení muzea či tak učinilo pod tlakem části veřejnosti, která chce napravovat minulé „křivdy“. Možná původně dobře myšlená snaha vychází zde (tak jako u podobných případů po světě) směšně a nemístně.
Německý expresionismus je respektovaným pojmem v dějinách umění a jeho náboj vyplynul ze svérázné sociálně psychické situace, která měla svá historická předznamenání na území střední Evropy. Již Nietzsche říká, že „nikoliv Sein, ale Werden, nikoli klidné bytí, ale aktivní dění a vznikání…” Podobně o aktivismu mluví Dilthey, dříve i germánské mýty, severská gotika, v literatuře preromantické Sturm und Drang (Bouře a vzdor), romantikové a další hnutí.
Expresionismus v užším smyslu slova byl pak směrem – vzdorem proti falešným modlám, zkostnatělým hodnotám, vypjatému racionalismu a vůbec podivnostem společenského (měšťanského) života ve vilémovském Německu. Toto umělecké hnutí bylo projevem „lásky k uraženým a poníženým“ a proti nespravedlnosti i nacionalismu.
Německé císařství nedávno sjednocené (1871) teprve hledalo na dřívějším soustátí pevnější státní (i výtvarnou) tradici, byť s pruskou dominancí. Zatímco jiné evropské mocnosti získávaly kolonie už od 15. století, Německo (hledající větší „místo na slunci“) se stalo koloniální silou až v druhé polovině 19. století. Příliš však toho na porcování (i terorizování) chudých národů nezůstalo. Ale vznikla Německá Nová Guinea (1885 – 1914), pod útlak se dostala Tanzánie, Rwanda, Nambie, Samoa a další území. Vilém II. Pruský byl rozpínavý, a to na rozdíl od pragmatického dosavadního říšského kancléře Otto von Bismarka, který musel abdikovat. V nových koloniích byl nastolen tvrdý byrokratický aparát a vykořisťovatelský režim. Po 1. světové válce si německé državy rozebraly Velká Británie, Francie, Nizozemí, Belgie, ale i Japonsko, Austrálie či Nový Zéland.
Die Brücke je obecně vnímána jako původní pramen německého expresionismu – je chronologicky první ze dvou skupin (druhou je Der Blaue Reiter v Mnichově), které posunuly německé moderní umění na mezinárodní avantgardní scénu. Die Brücke, se zformovali v Drážďanech v roce 1905 jako bohémský kolektiv umělců v neochvějné opozici vůči staršímu, zavedenému buržoaznímu společenskému řádu Německa. Jejich umění konfrontovalo pocity odcizení od moderního světa tím, že se vrátilo k předakademickým formám vyjádření, včetně dřevorytů, vyřezávaných dřevěných soch a “primitivních” způsobů malby. Toto hledání autentických emocí vedlo k expresivnímu stylu charakterizovanému zvýšenou barvou a přímým, zjednodušeným přístupem k formě.
Žádný ze čtyř zakládajících členů Die Brücke, Ernst Ludwig Kirchner, Fritz Bleyl, Erich Heckel a Karl Schmidt-Rottluff, nezískal žádné formální vzdělání ve výtvarném umění. Zdůrazňovali hodnotu mládí a intuice, chtěli unikat z intelektuální slepé uličky akademického myšlení zaměřeného na kopírování dřívějších modelů.
Die Brücke již svým názvem naznačuje touhu skupiny “překlenout” minulost a přítomnost. Z minulosti se jeho členové rozhodli znovu potvrdit bohatou národní uměleckou historii – inspirovali se grafickými a malířskými technikami Albrechta Dürera, Matthiase Grünewalda a Lucase Cranacha staršího. Také se inspirovali rozvíjením moderního příkladu expresivních koloristů, jako jsou Vincent van Gogh, Edvard Munch a Henri Matisse. Expresionistické ostré a někdy násilně se střetávající barvy často používány v malbě Die Brücke, aby diváka vtáhly do zážitku plných emocí.
Pro umělce Die Brücke byl útěk z akademie součástí většího poslání uniknout omezením moderního života střední třídy. Nahota a zkoumání volné sexuality v jejich díle (v domácích interiérech a v přírodě) jsou často kontrastovány s obrazy města, kde je lidská interakce nepříjemně vyjednávána prostřednictvím předepsaných společenských postojů. Tolik k historii či atmosféře kolem doby a trvání skupiny Die Brücke.
Současná výstava je provázena následujícím textem z publikace:
Výstava se zabývá především napětím mezi inspirací a přivlastněním, v němž působili Erich Heckel, Ernst Ludwig Kirchner, Emil Nolde, Max Pechstein a Karl Schmidt-Rottluff. Na jedné straně se umělci identifikovali s imaginárním světem údajně “přirozených” kultur globálního Jihu jako s protiobrazem buržoazní společnosti a doufali, že překonají eurocentrismus své doby. Na druhé straně použili stylistické prvky umění a kultur z Afriky, Oceánie nebo Indie jako inspiraci pro své umění, aniž by se zamýšleli nad jejich kontexty původu, koloniálními mocenskými vztahy a jejich rasistickým pohledem na svět.
Četné skici a malby svědčí o tom, že umělci v etnologických muzeích v Drážďanech a Berlíně se intenzivně zabývali díly z koloniálního jihu. Navštěvovali divadla, varieté, cirkusy a rasistické koloniální výstavy, které zobrazovaly lidi jako objekty. Některé z těchto kolonizovaných osob byly modely pro portréty a akty umělcům z okruhu Die Brücke.
Setkání členů Die Brücke s lidmi a díly z koloniálního období probíhalo především v Německu. Pouze Nolde a Pechstein cestovali na německá koloniální území Papua-Nová Guinea a Palau. S fotografiemi, dokumenty, jako jsou dopisy a deníky, a náčrtky a akvarely vytvořenými na místě se výstava pouští do hledání stop těchto cest. Zabývá se také rozčarováním umělců, kteří se na místě nesetkali se vysněným rájem evropské imaginace. Zatímco cestovní fotografie dokumentují koloniální okupaci velmi jasně, Pechstein a Nolde ji ve svých dílech ignorovali.
Výstava je otevřena do 22. března 2022.
P.S. Umělci této skupiny (si již v minulosti „užili“ své) byli s mnohými dalšími později nacisty řazeny do tzv. zvrhlého umění, ačkoli mnozí pohlaváři měli (tajně) jejich díla ve svých sbírkách. Nebezpečné „ideologické“ paušalizování je přítomné i dnes… snad se nedočkáme dalšího odsuzování…. Tentokrát například slavného obrazu Avignonské slečny od Pabla Picassa, exotického díla Paula Gauguina a dalších osobností.
Plátno zobrazuje pět prostitutek, stejný ikonografický námět Les deimoselles d’Avignon, který Pablo Picasso namaloval o šest let dříve, plně oblečené a připravené chytit muže tím, že navrhnou jejich nejsmyslnější pózy.
Ernst Ludwig Kirchner, Fritz Bleyl, Erich Heckel a Karl Schmidt-Rottluff se sešli jako skupina v Drážďanech v letech 1904–1905 a vytvořili skupinu Die Brücke (Most). Později, s dalšími spolupracovníky, uspořádali více než 70 uměleckých přehlídek v průběhu osmi let a jejich expresionistický styl inspiroval mnoho umělců a hnutí, jako je Blaue Reiter (Modrý jezdec) Vasilije Kandinského v Mnichově.
jeho družkou Ernou Schillingovou v berlínském ateliéru na Durlacher Strasse ve čtvrti Wilmersdorf.
Mezi exotizujícími uměleckými díly v místnosti upoutá na první pohled pozornost dřevěná skulptura
stojící ženy. Donald E. Gordon tuto dnes nezvěstnou práci identifikoval v roce 1968 jako Kirchnerovu
sochu, vyřezanou podle blíže neurčené figury z Kamerunu.Umělcův tehdejší zájem o africké, a
zvláště kamerunské sochařství dokládá mimo jiné vlastnictví několika řezeb včetně leopardí stoličky
z oblasti Babanki Tungo, figurující na Kirchnerových kresbách a grafikách z let 1910–1911.2
Kirchnerovy kresby kamerunských skulptur z německých muzejních sbírek se rovněž v té době objevují
v jeho dopisech a na pohlednicích, adresovaných Erichu Heckelovi a jeho přítelkyni Sidi Riha… Rakušanová považuje za nezpochybnitelné, že během návštěvy a diskusí s dalšími českými
umělci – Bohumilem Kubištou, Emilem Fillou, Vincencem Benešem a Otakarem Kubínem – vznikla
myšlenka na uspořádání výstavy skupiny Die Brücke v Praze. Tento nápad byl zrealizován o rok
později. V rámci druhé výstavy Skupiny výtvarných umělců v Obecním domě na podzim 1912 mohlo
pražské publikum shlédnout spolu s pracemi českých umělců (Vincence Beneše, Josefa Čapka, Emila
Filly, Otto Gutfreunda ad.) i díla Ericha Heckela, Karla Schmidta-Rottluffa, Otto Muellera a Kirchnera.
Ten vedle obrazů představil i dvě figurální řezby: Ženu s kočkou, přítomnou již v dubnu téhož roku na
berlínské výstavě skupiny Die Brücke v Kunstsalon Gurlitt, a ženský akt Dřepící.
Vystavená díla umělců skupiny Die Brücke vyvolala kontroverzní přijetí. Kritiky, které vyšly
přímo z řad českých kubistů, jasně naznačily zásadní rozdíly v jejich uměleckém směřování. Malíř Josef
Čapek v recenzi poznamenal, že „nejmladší umění německé nemůže být domácímu umění vzorem a
ubírá se také jinými cestami; nápadně a radikálně odlišuje se skoro siláckou barevností, hlavně co do
zaostření lokálních barev; v technickém podání vnucuje se nám u nich na první pohled zřejmá
povrchní bravura a začasto cirkusová křiklavost, také sestrojení obrazu je zběžné a improvizační“.19
Podobné výtky měl i malíř Bohumil Kubišta, když podotýkal, že německé umění dosud nemá „jisté
umírněnosti, přísnosti a sebekázně, vlastností to, kterými bez odporu se vyznamenává sál Čechů“.20
Přes tato kritická stanoviska lze v dílech českých tvůrců a malířů skupiny Die Brücke nalézt
styčné body.21 Mezi oběma prostředími navíc existovaly i nadále kontakty (z textu Tomáše Wintera. „Negerplastik“ Ernsta Ludwiga Kirchnera a oklamaní
čeští kubisté.
Mezi externími členy byl od roku 1911 i český Bohumil Kubišta (V roce 1911 malíře navštívili členové Brücke Ernst Ludwig Kirchner a Otto Mueller s manželkou Bohumila v Praze. V srpnu téhož roku se Kubišta připojil ke skupině „Most“ a zúčastnil se téhož roku výstavy Nové secese v Berlíně v roce. Mueller spolu s Kirchnerem přes celé léto pobývali v Mníšku u Prahy, kde byly hosty Viléma Nowaka.
-rw-
Diskuze k tomuto článku