Michal Šarše (1956) ve svých skulpturách zcela vědomě opouští klasickou tradici evropského sochařství. Tradici, tak jak je v našem vědomí zakořeněna aristotelovskou estetikou a později v dějinách novodobých umocněna klasickým ideálem estetiky G. W. F. Hegela. Zde základem pro krásno a ideální formu bylo a je uzavřít veškeré narativní prvky dané skulptury do jasně ohraničených a strukturovaných forem a hmot.
Michal Šarše naopak svůj příběh otevírá vstříc divákovi. Jeho skulptury jsou velkolepé jeviště a theatrem mundi vzpomínek, evokujících smyslovost, cit, i zasuté vzpomínky naší minulosti a dětství. Obsah a forma jednotlivých skulptur a reliéfů neslouží sochaři pouze k osobní výpovědi. Svou osobitou a specifickou formou se Šarše vrací k sochařskému výrazu a mluvě i umu středověkých kameníků zdobících svými příběhy tympanony středověké katedrály. Michal Šarše stejně jako anonymní egyptský nebo starogermánský sochař či řezbář vyjadřuje symbolem ornamentu své pojetí a svůj intimní vztah jak k vlastnímu já, tak hledá obecné pravdy v nekonečné hloubce tajemného kosmologického jsoucna, jenž v konečném výsledku koriguje veškeré naše kroky, činy i úděl.
Zbytek tohoto článku je viditelný pouze pro přihlášené.
Pro přístup ke všem článkům se přihlaste, nebo se zdarma zaregistrujte
Diskuze k tomuto článku