V novodobém povědomí znamená stoicismus zjednodušeně spíše životní nadhled. V historii i hlubším významu však má své konkrétní a širší kořeny. V současnosti vyšla už poněkolikáté kniha Hovory k sobě sepsaná kdysi císařem Marcem Aureliem (121 nl – 180 nl.) – jedním z nejznámějších stoiků. Letos rovněž vyšla Malá kniha stoicismu (stoická filozofie pro moderní spokojený život) od Jonase Salzgebera. A na pultech se ještě tu a tam dá sehnat brilantní publikace Dopisy psané stoikem (2018). V ní se Lucius A. Seneca, římský učenec s dramatickým životem i osudem (byl nucen císařem Nerem spáchat sebevraždu). I jeho myšlenky vycházejí ze stoických názorů. Marcus Autelius byl státník – praktik, své zásahy hlásal pro běžný život každého občana, Seneca, jakožto velký spisovatel a filozof věci více zaobluje a dává jim intelektuální základ. Obojí je rozkoš číst (případně žít), jejich poznání jsou dodnes platná a v knihách stále znovu vycházejí.
Stoicismus se začal rodit roku 320 př.n.l., po tom, co jistý fénický kupec ztroskotá kdesi mezi Kyprem a pevninským Řeckem ve Středozemním moři. Jmenoval se Zénón z Kitia, vydal se do Athén a svou dočasnou nepřízeň konfrontoval se zdejší filozofií, zvláště odkazem Sókratovým, který zde žil o století dříve. Zénón poučen a rozjasněn nakonec pravil: „podnikl jsem úspěšnou cestu, když jsem ztroskotal.“ V roce 301 př.n.l. začal se svou osobně formulovanou filozofií, které se začalo říkat stoická. (Její stoupenci se takto označují podle místa, kde oblíbený Zénón přednášel – v krytém prostranství zvaném Stoa Poikité neboli „malovaný přístřešek“, což byla zdobená kolonáda v centru Athén.
Stoikové převzali Sókratovu otázku: Jak žít dobrý život? A to chtěli aplikovat na běžnou existenci. Opustili tedy cynickou askezi, naopak velebili radostné i morální počínání, avšak v každém případ život nezávislý na „nerozumných“ emocích. Zénón se zkrátka trefil do obecného klimatu směřujícímu od bohů k jednotlivci – s nakonec se dočkal pocty nejvyšší, tedy bronzové sochy.
Stoicismus si udržel v Athénách své přední místo do roku 155 př.n.l. Později byl importován do Říma a zrodil velké osobnosti, z kterých čerpáme dodnes: Seneca, Musonius Rufus, Epiktétos a zmíněný Marcus Aurelius. Byla to filozofie chudých i bohatých, avšak časem byla vytlačena křesťanstvím s jeho stále lépe organizovanou sítí. (V jistém smyslu se stoický filozof proměnil v symbol křesťanského utpení). Stokové ovšem věřili, že příroda chce, abychom se stali nejlepší verzí sebou samých a rozvíjeli v sobě onu „božskou jiskru“ (daimón). Tedy: je naší přirozeností to, co bylo tímto semínkem započato… a měli bychom svůj potenciál s přirozeností nechat ožít.
Ve vašem počínání se podle toho máte řídit „stoickým trojúhelníkem štěstí“ (eudaimónia neboli cíl života), který se praví:
- převzít odpovědnost – a žít šťastný a plynoucí (byť cyklický) život
- život s areté – v každém okamžiku vyjadřujte své nejvyšší já, uzavřít mezeru mezi tím, čeho jsme schopni a tím, co skutečně děláme
- zaměřte se na to, co máte pod kontrolou – to je nejvýznamnější princip stoicismu!
Novodobě se stoicismem (jakýmsi antickým buddhismem) nechali ovlivnit Descartes nebo Schopenhauer a další s důrazem na individuální introspekci nahrazující snad původní důvěru v obecné počínání. O stoickém pohledu na svět, ale i Nietzschem napsal Neel Burton pozoruhodnou knihu Stoic Stories, která vrcholí tématem tzv. věčného návratu. Autor poznamenává i důležitý úhel pohledu: „Stoicismus lze v tomto ohledu považovat za první a originální svépomoc. Ale i když jsou stoické principy a praktiky starobylé, jsou nadčasové a univerzální, pokud promlouvají k naší nejhlubší lidské přirozenosti: přes veškerý náš pokrok ve vědě, technice a vzdělávání jsme stále sužováni a trýzněni hněvem, strachem, chamtivostí, zármutkem, smrtí a špatným životem. Na rozdíl od mnoha moderních intervencí není stoicismus jen o tom, že se cítíme lépe, ale o tom, že jsme lepší – což je při každém zvážení nejjistější způsob, jak se cítit lépe, a nejen lépe, ale i lépe než kdy předtím.“
-red-
foto: archiv
Diskuze k tomuto článku