„Básník se musí vybít vášnivě, břeskně a marnotratně, chce-li znásobit nadšené zanícení pro prvotní živly.“ Takto a podobně vykřikoval svůj Manifest futurismu F. T. Marinetti na stránkách Le Figara roku 1909. To již náruživý anarchista S. K. Neumann líčí v básních souložící milence v krajině pod rozbitým křesťanským křížem a vzývá Satana coby symbol života. Marinetti – velký iniciátor antitradicionalismu zasel svůj radikalismus zvláště v Itálii i Rusku. Novátorské hnutí šířil i (na)dále. 12. prosince 1921 osobně uvádí svůj Večer syntetického divadla na pražském Smíchově. V českém prostředí, zdá se, nachází odezvu – a již následujícího roku je ve Vinohradském divadle uvedena Marinettiho hra Ohnivý buben. Futuristické tažení na Prahu mělo být dokonáno roku 1923 výstavou české Růženy Zátkové, žijící v Římě…
Tato všestranná umělkyně, především pak malířka a sochařka, studovala původně u Antonína Slavíčka, a jako dcera zámožného jihočeského „továrníka“ (proslulé Zátkovy těstoviny) mohla nabírat další vzdělávání a kontakty po celé Evropě. Na těchto cestách poznala a vzala si carského velvyslance v Římě, kde již strávila čas První světové války. Zde se také dostala do kruhů bohémské společnosti, zvláště vyhrocených futuristů. Brzy si získala jejich obdiv (což se ženám nestávalo jen výjimečně) a respekt. Portrétovala dokonce samotného Marinettiho a byla otevřená všem novotám, v kterých se celkem přirozeně začala orientovat (na rozdíl od své sestry, též umělkyně, která zůstala u „krajinek“). Růžena Zátková byla svůdná, krásná a oduševnělá – a to její vlohy jistě umocňovalo či náležitě zviditelňovalo. Dokonce Stravinsky pro ni složil vokální dílo Čtyři ruské rolnické písně. A zdá se, že nezůstalo u pouhého obdivu.
Možná i pro svůj slovanský původ se však necítila ryzí stoupenkyní jen radikálních myšlenek a idejí respektive dogmatických soudů. „Nechci mít žádné označení, žádnou nálepku, nechci být nikam zařazována,“ sama rázně a sebevědomě prohlašovala. Zátková se tedy inspirovala nejen na jihu dominujícím futurismem, ale i ruským lidovým uměním, spiritismem i biblickými příběhy, které však interpretovala aktuálním jazykem neuvěřitelně pestrým, ale i proměnlivým. Koláže, kinetické asambláže, plastiky, ilustrace, abstraktní obrazy, futuristicko-kubistické portréty… to vše vytvářela, avšak málo z toho je známé, dostupné či dochované. Stopy zde zanechalo jistě i Slavíčkovo školení či spíše zanícení, ale také osobní vliv slavného a blízkého Giacoma Bally, stejně jako mnichovský symbolismus či inspirace dalšími přáteli. K nim patřili zvláště ruští avantgardisté (rayonisté) Natálie Gončarová a Michail Larionov, kteří prchli před „diktaturou proletariátu“ do Francie.
Zátková přesahovala také svým způsobem společenské konvence. Nějaký čas žila v manželství se zmíněným velvyslancem – carským šlechticem a sběratelem umění Vasilliem Chvoščinskim, s kterým také měla dceru. Nadále však cestovala a se svými bližními sdílela další tvůrčí kroky moderního dobývání. Otevřel se jí svět – i kontakty na správném místě aktuálního dění – do svého dynamického futurismu však vnášela spiritismus – pravděpodobně v podobě teosofie tak oblíbené všemi „abstrakcionisty“. A vedle toho se průběžně vracela k bibli – například cyklem Život krále Davida.
Začala vystavovat a prodávat – dnes jsou tedy její práce rozesety po celém světě – avšak zpravidla v soukromých a uzavřených sbírkách. (Její objevná výstava v Praze roku 2011 se tak musela spokojit jen s několika originály). Nejvíce děl vlastnil její druhý manžel levicový novinář Arthur Cappa, ten ale vše odkázal své ošetřovatelce a tak rodina ztratila přehled o jejich dalších osudech. Možná také proto, že role manželky jí „moc nebavila“.
„Rozhodla jsem se, že nebudu to, čemu se říká „současná umělkyně“. Silně se mi zprotivilo toto spojení a nesvoboda. Když se začíná, nikdy se předem neví, k jakému konci se dospěje. Práce má své zákony, své vidění a radosti a je dobré ji nerušit svým přesvědčením nebo nedej Bože takzvaným individualismem.“ Podle dochovaných prací (či jejich novodobých rekonstrukcí) to vypadá, že by v Praze byla bývala způsobila rozruch. A vypadá to také, že by na české scéně „strčila všechny muže do kapsy“.
Domácí „futuristé“ se pražské veřejnosti představili první výstavou v Havlově galerii na Vinohradech už roku 1911; nejblíže měli k tomuto hnutí či tvarosloví Otto Gutfreund a Bohumil Kubišta. Zdá se však, že dílo Růženy Zátkové bylo poněkud výstřednější. Veškeré plány na její kariéru i plánovanou výstavu v Praze samotným Marinettim překazila vážná a dlouhodobá nemoc. Celé roky musela tato mladá žena trávit ve švýcarských sanatoriích (1916 – 19). Nakonec však podlehla tuberkulóze roku 1923 ve svých 38 letech. Pohřbena je na pražských Olšanech. Nakonec je přeci jen včleňována do přehlídek mezinárodního futuristického hnutí (tedy v „první lize“), například v rámci velké přehlídky Italského futurismu v newyorském Guggenheim museu v roce 2014.
Diskuze k tomuto článku