Jan Švankmajer dnes slaví své 86. narozeniny… Tento všestranný surrealista je nejuznávanějším i nejznámějším českým umělcem v zahraničí. Paradoxně se sám za výtvarného umělce nepovažuje – tuto “škatulku” nemá rád – odporuje to jeho pohledu na svět i autentickou tvorbu, také oficiální ocenění zásadně odmítá… U příležitosti dnešního významného dne zařazuji rozhovor, který jsem s tímto obdivuhodným člověkem a tvůrcem vedl v roce 2008. Na jeho postojích se jistě nic nezměnilo.
JAK PŘEŽÍT SVŮJ ŽIVOT? / rozhovor s Janem Švankmajerem pro Revue Art
Jan Švankmajer (1934) studoval v padesátých letech na pražské VŠUP a později loutkovou katedru na AMU. Je výtvarník, loutkář, filmový režisér, scénárista i básník. Jeho všestrannost je obdivuhodná, imaginace jedinečná a skromnost příkladná. Začínal jako autor strukturální malby, informelem, později, již jako člen Surrealistické skupiny v Československu, vstupuje na teritorium snové, výzkumné, nelimitované, hlubinné, retušující, taktilní, mýtické, alchymické… Jeho tvůrčí imaginace i myšlenkové „puzení“ jsou mimořádné. Je jedním z mála českých umělců světového jména.
Když se zjevil surrealismus se svým prvním manifestem, znamenal na jednu stranu vyvrcholení všech poimpresionistických –ismů, ale současně měl širší ambice. Vymykal se představám o dosavadních avantgardách – dotýkal se otázek psychologických, sociologických, politologických. Breton jako autoritářský hlasatel s tímto hnutím směřoval ke „změně světa a proměně života.“ Bylo to reálné? Byly ty cíle na dosah?
Na přelomu 20. a 30.let, kdy surrealismus druhým manifestem přechází od „období spánku“ k angažovanému postoji ke společnosti, kdy se otevřeně hlásí k levé avantgardě a ztotožňuje se s proletářskou revolucí, se skutečně zdálo, že změnit svět (Marx) a proměnit život (Rimbaud), je reálná perspektiva lidstva. Pak ale v Německu přišel k moci Hitler a v Moskvě začaly stalinské procesy a tato naděje se rozplynula. Je ale třeba říci, že to byli právě surrealisté, kteří jako první z levicových intelektuálů odsoudili stalinismus (manifest „Z dob, kdy měli pravdu surrealisté“, a Bretonovo prohlášení k moskevským procesům – 1936) a v Čechách Teige v Surrealismu proti proudu (1938) srovnává stalinismus s fašismem.
Nicméně, ať se nám zdá dnes úsilí tvůrce (nejen surrealisty) změnit svět a proměnit život sebeutopičtější, je to nakonec jediný, skutečně smysluplný cíl tvorby, o který je třeba usilovat, bez ohledu na nezbytné ztroskotání. Je to program subverze, a subverze vedle autenticity jsou pro mne předpoklady svobodné tvorby.
Surrealismus – Vaše životní filozofie – vychází také z dědictví Markýze de Sade, E. A. Poea, A. Jarryho, S. Freuda, dadaismu… adoruje svobodu, lásku, hru, podvědomí, tedy východiska spíše individuální, nespoutaná až anarchistická. Je (bylo) vůbec možné přívržence surrealismu nějak „mírnit“ a organizovat ve věci systematického (společného, společenského) přerodu vědomí, konání, chování?
Ať vám to připadá paradoxní, surrealismus, toto nejsvobodnější, k anarchismu se hlásící hnutí, bylo a stále je především hnutím kolektivním. To, co ho drží pohromadě je společný program, společný zájem o určitá témata, společný „poklad vidění“, tvůrčí a myšlenková výměna. Tedy jak vidíte, žádná společná estetika.
Surrealismus je – přes různé variace a odnože – jediné hnutí, které přetrvává kontinuálně až do dnešních dnů. V Čechách (Československu) se těšilo vždy velké přízni a široké základně. Čím si tuto specifičnost vysvětlujete?
Jednoznačně to přikládám jeho programu. Surrealismus nabízí alternativu pohledu na život a na svět. Surrealismus je romantismem moderní doby a přitahuje tedy „atektonické mentální typy“ (V.Effenberger).
Rozhodujícím momentem k „obrácení“ na surrealismus bylo pro Vás osobní setkání s právě citovaným Vratislavem Effenbergrem v roce 1970. Co na Vás v jeho podání tak zapůsobilo?
Chtěl bych podotknout, že u mne nešlo o nějaké „obrácení“ k surrealismu. Cítil jsem se surrealistou ještě před setkáním s Vratislavem, ale setkání s ním bylo pro mne určujícím setkáním ve smyslu přijmutí gurua (jakési zhmotnění superega).
Vratislav Effenberger byla výjimečná osobnost, prokletý básník. Ostatně tím zůstává i po své smrti.
Nezval, Teige, Effenberger – to byly postupně vůdčí osobnosti českého surrealismu. Lišily se nějak výrazně jejich vize, přístupy, názory, výklady?
Především se změnila doba, v které působili a tím i preference určitých témat a postupů, neboť surrealismus vždy reflektoval a reflektuje dobu. Vítězslav Nezval byl lyrik, který z obdivu k Apollinairovi napsal Podivuhodného kouzelníka, z obdivu k Bretonovi některé básně ze sbírky Žena v množném čísle , z obdivu k Dalímu Absolutního hrobaře, aby nakonec zkolaboval před stalinismem, podobně jako ve Francii Aragon a Eluard, a skončil Zpěvem míru.
Teige prožil jak demokracii první republiky, tak německou okupaci, ale i nástup stalinismu po únoru 1948. Byl bezesporu vystaven mnohem většímu tlaku než Nezval (komunisté mu nikdy neodpustili Surrealismus proti proudu) a přesto dokázal udržet svoji integritu a seskupit kolem sebe po válce novou generaci surrealistů (Effenberger, Havlíček, Hynek, Medkovi). Především absurdita stalinismu vedla tyto mladé surrealisty k preferování černého a objektivního humoru ve své tvorbě.
Jste členem Skupiny surrealistů. Kdo je ještě jeho členem, jakým způsobem existuje? Přijímáte (a za jakých podmínek) nové členy?
Dalo by se říci, že surrealistická skupina udržuje kontinuitu od roku 1934, kdy byla založena. Počítám se za surrealistu třetí generace. Ale dalo by se mluvit už i o čtvrté generaci básníků a malířů surrealistů. Ze skupiny, která po krizi koncem 60.let, kdy část tehdejší skupiny UDS napodobila francouzské surrealisty kolem Jeana Schustera a rezignovala na kolektivní aktivitu, obnovila činnost pod názvem Surrealistická skupina v Československu, zbylo nás jen pár: Albert Marenčin, Martin Stejskal, Alena Nádvorníková, František Dryje a já. (Emila Medková + 1985, Vratislav Effenberger + 1986, Ludvík Šváb +1997, Karol Baron + 2000, Eva Švankmajerová + 2005), ale přišli noví mladší lidé, které program skupiny přitáhl: Jan Gabriel, Kateřina Piňosová, Bruno Solařík, Přemysl Martinec, David Jařab, Jan Daňhel, Jan Kohout a další. To začleňování do skupiny je postupné. Rozhodně „vstup“ do skupiny není jednorázový čin. Našich akcí se zúčastňuje řada lidí také jako hosté. Scházíme se každý čtvrtek v Montmartru. Vydáváme revue Analogon, organizujeme kolektivní hry a experimentace, ankety, výstavy, divadelní představení (ke každému novému číslu Analogonu).
Domníváte se, že surrealistické myšlenky nachází odezvu u již tak volnomyšlenkářské mladé generace? Může se surrealismus v budoucnu těšit širšímu zájmu?
Surrealismus byl vždy minoritní záležitostí a to do značné míry vlastním rozhodnutím (Bretonův požadavek okultace, nebo postoj československé skupiny v 70. letech tzv. „dvojí izolace“). To, že se artefaktů „klasického surrealismu v 60. letech chopil umělecký trh, jde mimo nás. Co se týče mladé generace, tak si myslím, že pro ty nespokojené se stavem civilizace, má surrealismus stále co nabídnout.
Současná pozdní doba je plná paradoxů. Na jedné straně nese úděsné dědictví slova „objektivita“ – má mánii redukovat neznámé na známé, na druhou stranu obecně sílí touha po duchovní (či iracionálním, intuitivním, pudovém) prožívání světa. Co převáží, jak to všechno dopadne?
Nejsem vědma, ale není těžké předpovědět, že špatně.
Ano, dosavadní nahlížení na svět, zdá se, neudržitelné. Žijeme v lehké „nesnesitelné“ době, kdy normy nemají žádnou váhu a tisícileté duchovní tradice se propadají do tmy. Čím více věda zkoumá a „vysvětluje“ svět, tím více jej podkopává a ohrožuje. Žijeme opravdu v tak kritickém dosud nevídaném období? Může umění či duchovní tvorba nějak přispět k nápravě?
Smysl autentické tvorby je rozšiřovat prostor svobody, nikoliv poučovat nebo dělat lidi lepšími.
Ve Vaší tvorbě – stejně jako v celém surrealistickém hnutí – hraje velkou roli sen. Proč je tak důležitý? Co odkrývá, prozrazuje, přináší? Co je to sen?
Sen, jakožto projev našeho nevědomí, přináší do vědomí naše nejtajnější přání, i když většinou v nějaké zašifrované podobě. Sen je manifestace principu slasti, čili projev svobody ducha.
Rehabilitace snu jako plnohodnotné součásti lidské existence nastala díky S. Freudovi, jeho výzkumům a výkladům. V čem je přínosný jeho žák, ale i odpůrce C. G. Jung?
Francouzští surrealisté byli a jsou freudiáni. Jung byl pro ně příliš spekulativní. Za svou osobu (vím, že i V.Effenberger) beru od Junga především teorii kolektivního nevědomí a učení o archetypech. To se ovšem úzce dotýká právě výkladu snů.
Mytologie, pohádky, archetypy tvoří základní výchozí rovinu Vaší osobité poetiky, fantaskního vidění, působivého vyprávění. Kde se bere ta síla pradávných příběhů? Existuje tedy cosi jako hlubinná společná paměť lidstva. Je možné tuto do značné míry zasutou vrstvu naší existence rozkrývat a znovunalézat nebo se musíme spokojit již jen s odvozenými fragmenty?
To je oblast Jungova zájmu. Každá společnost stojí a padá se svými mýty, i když si to neuvědomuje nebo nechce připustit. I pohádky nejsou nic jiného, než převyprávěné staré mýty. Myslím si, že mýtus o Faustovi je tím klíčovým (základním) mýtem této civilizace: vztah člověka k tajemstvím přírody. Každá civilizace, ocitne-li se v krizi, vrací se ke svým mýtům, aby v jejich novém výkladu hledala nové cesty vývoje.
Mytologie je nadčasová rovina (struktura), Vy ale hledáte inspiraci i ve skutečné tedy časově dané historii. Manýrismus, doba a dvůr Rudolfa II., Praha jako centrum alchymistů… V čem byla ta doba tak výjimečná a co nám do současnosti odkazuje?
Rudolfínská doba je, podle mne, poslední etapa této civilizace (myslím samozřejmě evropské civilizace), kdy racionalita byla v rovnováze s iracionalitou. Kdy magický svět byl ještě rovnocenný světu rozumu. Osvícenství a vědeckotechnické revoluce 18.-20. století nastolily absolutní nadvládu rozumu. Magické myšlení odvrhly jako pověry. A iracionalita se teď vrací v podobě absurdity, protože nemá důstojný prostor pro projevení. Racionalismu se totiž magickou iracionální podstatu člověka podařilo jen potlačit, nikoliv zničit. A jsme znovu u Freuda a Junga.
Alchymie měla jedno velké téma: transmutaci běžných kovů ve zlato? Šlo o skutečnou „chemii“ nebo se jedná spíše o obrazné přirovnání touhy a cesty „proměny bytosti a zdokonalování“? Jak chápat kámen mudrců?
Alchymie je pro mne především úžasný magický výkladový systém. Takových „absolutních“ výkladových systémů je celá řada např. psychoanalýza, marxismus nebo pro křesťany bible. Alchymie je ovšem jeden z nejstarších a nejimaginativnějších. Transmutace mě zajímá právě ve vztahu k naší mysli, našim smyslům, nikoliv transmutace neušlechtilých kovů v kovy ušlechtilé.
„Vyspělá“ civilizace ztratila své Bohy, neuznává modly, nepotřebuje fetiše (v náboženském slova smyslu), nevzhlíží k transcendentálním horizontům a přesahům.Surrealisté se ubírají jiným směrem (podvědomí, automatismus, šamanství, tajemné rituály), nejsou představiteli šokující intelektuální avantgardy, ambiciózní utopií, pevného dogmatu. Jsou spíše nenápadní, nezúčastňují se příliš (vůbec?) společenského (kulturního) dění. Surrealismus je dnes především anticivilizačním, nekomerčním hnutím… Je civilizace nutně destruktivní, škodlivá, hodna opovržení? Není lepší podílet se na jejím chodu a pokoušet se ji zevnitř napravovat?
Tak za prvé, není pravda, že by se surrealismus uzavíral do sebe a nezúčastnil se civilizačního kulturního dění. Už od svého vzniku vyjadřoval své postoje ke společnosti a umění svými manifesty např.: Adresováno dalajlámovi 1925, Dopis šéflékařům pro choromyslné 1925, Revoluce vždy a především 1925, Nenavštěvujte koloniální výstavu 1931, Planeta bez víza (protest proti vypovězení Lva Trockého z Francie) 1934, Ani vaší válku, ani váš mír! 1938, Zalezte tlučhubové boží 1948, Demaskujte fyziky 1958, Cesta bezpráví 1963 atd. nezajímal ho samozřejmě pohyb na uměleckém trhu. Jeho politické postoje sepnuly oblouk od anarchismu přes marxismus zpět k anarchismu. Podle mne mají pravdu „kasandrovci“, kteří tvrdí, že lidstvo již překročilo onen bod obratu k nápravě. Já osobně jsem se vzdal odpovědnosti za tuto civilizaci.
Myslíte, že se současná společnost, ona civilizace, obejde bez umění? Může existovat bez vazby na masový vkus a mocenské ideologie? Kde je (má být) jeho místo?
Dnešní pragmatická společnost se samozřejmě bez umění hravě obejde. Ona potřebuje jen masovou kulturu a reklamu. (Zde jsou také jedni z nejlépe placených „umělců“). Masovou kulturu proto, aby nějak zahlušili v masách jakékoliv myšlenky (nejen ty revoltní nebo subverzivní), a aby je nějak bezproblémově zabavili, ve volném čase, než se opět zapojí do pracovního procesu. Reklama je potřeba, aby tyto masy masírovala k dalšímu konzumnímu blahu, aby se hejbal kšeft a rostly zisky. Autentická tvorba všechno jen zbytečně problematizuje. Je z tohoto pohledu proticivilizační. Odmítá kolaborovat. Myslím si, že tvůrci, pro které je autenticita výrazu životní potřebou, autoterapií, sebevyjádřením, svobodou, se postupně stáhnou do jakýchsi sekt, bez vlivu na společnost a tam budou jako v jakési nové arše čekat (podle mne marně) na zázrak v podobě změny paradigmatu této civilizace, čekat na nový Ararat, na kterém by se svou archou přistáli a znovu zalidnili zemi uměním.
Pojďme k Vám… co je při Vaší práci impulsem (počátečním spuštěním)? Jak probíhá u Vás celý proces (model) na jehož konci je film, objekt, báseň, koláž…? Jaký je například poměr vědomého a nevědomého ovládání tohoto procesu? Mění se nějak v průběhu?
To je otázka po inspiraci a tvůrčím procesu, který je pro surrealisty důležitější než sám výsledný artefakt. V jedné skupinové anketě jsem na podobnou otázku odpověděl takto: „Základem mé tvorby je vnitřní model, na jehož utváření se podílí složka nevědomá, tak i vědomá. Impuls přichází z okolního světa (z reality), je zpracováván v nevědomém kotli vnitřní laboratoře, do jejíchž prostorů nemám přístup. Inspirace je potom zvonkem u domovních dveří, kterým je mi oznámeno, že vnitřní model je hotov, a že si jej mohu vyzvednout. V průběhu tohoto procesu se několikrát meziprodukt vynoří na okamžik do vědomí k oplodnění dalšími impulsy reality, aby se opět ponořil pod hladinu do nevědomí k dalšímu zpracování. Rytmus procesu až do zazvonění zvonku neovládám(1985).“ Nemám na tom co měnit.
Začal jste svou „výtvarnou“ dráhu s informelem – jakousi variantou lyrické či expresivní abstrakce, s „mučením hmoty“, s její metamorfózou. Co Vás na tomto projevu z počátku 60. let upoutalo? Proč jste se nezúčastňoval výstav např. legendárních bytových Konfrontací?
Konfrontace byly určitý uzavřený okruh především lidí z Akademie výtvarných umění. Já jsem do tohoto okruhu nepatřil (studoval jsem na DAMU loutkářství), i když jsem se s některými lidmi (Aleš Veselý, Čestmír Janošek) znal ze střední školy. Navíc jsem poměrně brzy pro sebe objevil rudolfínský manýrismus a moje tvorba se hnula jiným směrem.
„Alenka“ praví: „Teď musíte zavřít oči, jinak nic neuvidíte.“ Tím poukazuje na nezastupitelnost „vnitřního zraku“, ale připomíná nám i dosud nedoceněný a nerozvíjený jiný lidský smysl, totiž hmat. Jste strůjcem řady objektů vzbuzujících a rozšiřujících naši taktilní imaginaci dosud nevídaných doteků a pocitů. Na výstavě se tedy mohou používat-osahávat?
S taktilní experimentací jsem začal v roce 1974, kdy jsem sestrojil první taktilní objekt „Restaurátor“ a vložil jsem ho do kolektivní hry ve skupině. Ten objekt byl hmatovou interpretací náhodně vystřiženého obrázku z jednoho časopisu, který zobrazoval restaurátora při práci. Tuto interpretaci jsem ještě doprovodil slovním výkladem. Objekt jsem zakryl a nechal kolovat ve skupině (zabývali jsme se tehdy tématem „Interpretace jako tvůrčí činnost“). Účastníci této experimentace dostali tedy do ruky objekt zpřístupněný jen jejich hmatu a deset obrázků, z nichž jen jeden byl ten pravý (Restaurátor při práci). Neznali ani název objektu, ani moji slovní interpretaci. Měli určit, který z těchto deseti obrázků byl výchozí předlohou pro můj taktilní objekt a napsat proč. Výsledky experimentální hry byly natolik zajímavé, že jsem se začal zabývat hmatem ve vztahu k imaginaci (tedy žádné umění pro nevidomé) soustavně. Následovaly další kolektivní experimentace „Masturbace“, „Sáhněte si na své sny“, „Anketa o štítivosti“ a další, a samozřejmě individuální taktilní tvorba: taktilní básně, gestické sochařství, nový erotismus, taktilní koláže a kresby, objekty. Vše jsem v druhé polovině 80. let shrnul v samizdatovou publikaci (v pěti výtiscích) „Hmat a imaginace“ (úvod do taktilního umění). V taktilní tvorbě pokračuji dodnes. Objekty jsou vesměs koncipované pro přímý kontakt (nemusí to být vždy ruka).
Jak dlouho vytváříte své taktilní básně, jak jste se k tomu dostal, jak moc je tento projev unikátní?
Jak už jsem řekl, touto experimentací se zabývám od roku 1974. Později jsem ji přenesl i do filmu (Zánik domu Usherů, Možnosti dialogu, Jáma, kyvadlo a naděje, Spiklenci slasti….). Součástí mé knihy je i malá antologie taktilního umění, ve které jsem se pokusil shromáždit všechny pro mne tehdy dostupné materiály a díla k tématu hmat a imaginace. I když se mi podařilo vysledovat taktilní pokusy takových autorů jako je např. Marinetti, Apollinaire, Dalí, Kiesler, šlo v jejich tvorbě vždy o okrajovou záležitost.
Jaký je vztah mezi hrou – uměním – sexem – magií? Co mají (co by měly mít) společné?
Imaginace, tato královna lidských schopností, jak ji nazval Charles Baudelaire.
Jaké jsou Vaše počáteční (či nejvýraznější) vzpomínky na dětství. Jsou Vaše obsese (tak klíčové pro Vaši tvorbu), pozitivní, úzkostné, neuchopitelné? Patří k nim například shromažďování, sběratelství, mystifikace? Mají své kořeny v dětství?
Dětství je bezesporu jednou ze základních inspirací mých obsesí, tedy i tvorby. Tyto obsese si uchovávají nejen svůj emocionální náboj, ale i punc autenticity, ovšem jen za předpokladu, že nezabouchnete za svým dětstvím dveře a risknete určitou nedospělost, která vám umožní se svým dětstvím vést dialog. Čili za cenu určitého infantilismu (ke kterému samozřejmě patří i sběratelství). Tím ovšem riskujete vyřazení ze světa dospělých. Ujíždí vám realita. Princip slasti poráží princip reality a okolí vás bere jako fantastu, asociála, infantila, sobce a vůbec nepřizpůsobivé individuum.
Pracujete se zvířecími ostatky mnohdy exotického původu. Jezdíte za nimi (kam?), vyhledáváte je, vozíte sem? Míváte s tímto specifickým „zbožím“ problémy např. na letišti?
Materiál pro své objekty sháním kde se dá, v bazarech tady i venku, u preparátorů, v lese, ve specializovaných prodejnách….Tak např: vycpaného luskouna a pásovce jsem před lety sehnal v jednom bazaru v Tokyu, ačkoli v Japonsku tato zvířata nežijí. Vloni jsem si z Afriky, kde jsem byl sbírat dogonské masky a fetiše, přivážel sušené netopýry a hlavy opic a jiný černomagický materiál, který jsem nakoupil na trhu v Djene a v Bamaku. Na letišti v Ruzyni mne ale vyhmátli a drželi čtyři hodiny v celním prostoru, a nařkli mne z pašování ohrožených druhů zvířat podle úmluvy CITES. Marně jsem se jim snažil vysvětlit, že jde o černou magii a ne o obchodování s chráněnými zvířaty, že ty opice domorodci zabíjejí, protože mají hlad a ty hlavy pak ještě využijí na fetiše a ne, že ty opice zabíjejí kvůli těm hlavám, jako slony kvůli klům. Předpis je ale předpis. Pokusil jsem se spojit v té věci s ministrem životního prostředí panem Bursíkem, ale ten mi na můj e-mail ani neodpověděl. O všechno jsem přišel a ještě zaplatil pokutu. Za svazek dikobrazích bodlin mně hrozilo dokonce trestní stíhání, protože dikobraz je „Áčko“ a opice jen „Béčko“.
Průběžně se věnujete svérázným „pohádkovým“ bytostem – vytváříte fantaskní živočichy, jakýsi svérázný a dosud nevídaný orbis pictus (Švank-Majers Lexikon). Co je smyslem této mystifikace?
Z kraje sedmdesátých let jsem se pustil do gigantického projektu vytvořit jakýsi dokument o alternativním světě. Na způsob Brockhause nebo Meyerslexikonu. Tento obrazový slovník měl obsáhnout jak zoologii, tak botaniku, techniku, antropologii, architekturu, geografii atd. Nakoupil jsem v antikvariátech staré slovníky a firemní katalogy, zeměpisné atlasy a atlasy zvířat a začal vystřihovat a lepit listy v grafické úpravě starých atlasů. Samozřejmě, že v tom byl infantilní vzdor proti realitě. Zabýval jsem se tím vášnivě dva roky, pak jsem ochladl, protože jsem si uvědomil, že je to úkol na celý život. Aby to splnilo svůj mystifikační účel, tak výsledným artefaktem by musel být několikasvazkový slovník, řádně vytištěný s patřičným „seriózním slovním doprovodem“. V sedmdesátých letech se to zdálo nerealizovatelné. Nakonec to přerušila moje nová posedlost hmatem. Ale beru to jako určitý konstantní fragment, ke kterému se občas vracím ať už objektem nebo koláží. V devadesátých letech k tomuto souboru například přibylo několik desítek listů „nesoustavné anatomie“.
Na zámku-tvrzi v Horním Staňkově instalujete od roku 2001 postupně imaginativní kunstkameru. O co se jedná? Co konkrétně tam lze vidět?
Kunstkomora (Wunderkabinet) na Horním Staňkově je zatím moje poslední obsese. Je to jakási moje daň splacená rudolfínskému manýrismu. Myslím ideově, nikoliv obsahem. Mezi kunstkomorou a muzeem je zásadní rozdíl, asi jako mezi alchymií a chemií. Zatímco muzeum slouží jako dokumentace určité lidské aktivity, je objektivně budované a má své návštěvníky především poučit, tak kunstkomora je odrazem subjektivní posedlosti, její řazení je z hlediska kunsthistorie „nelogické“, neb je řízeno analogiemi (příčné vědy) a ne systematicky nebo chronologicky. Účelem pak není poučit nebo přinést estetický zážitek, ale návštěvníka zasvětit. V případě mé kunstkomory jde o jakýsi „sběr“ zbytků magického světa . (Navštívil jsem kvůli tomu vloni Afriku, letos Papuu – Novou Guineu). Členění je v ní ovšem podle klasické klasifikace manýristických kunstkomor (Wunderkabinetů): naturalia, esoterika, exotika, arteficiália, gaudia, scientifica, funerália atd. Svíracím špendlíkem toho všeho je pak síla imaginace.
Co chystáte nového? Plánuje vůbec něco surrealista (a jak to vypadá)?
Snad na podzim začneme točit nový celovečerní film „Přežít svůj život“ (teorie a praxe) podtitul psychoanalytická komedie. Zdál se mi sen a po probuzení jsem si řekl, že to vypadá jako začátek nějakého filmu a tak jsem to dopsal: stárnoucí muž žije dvojí život, jeden v realitě a druhý ve snu. Chodí za psychoanalytičkou, aby mu vyložila, co vlastně ty sny znamenají. Stává se na nich závislý a dovídá se z nich o svém dětství, které má zahaleno amnésií. Zároveň dokončuji instalaci kunstkomory.
Radan Wagner
Diskuze k tomuto článku