Díváme-li se na básníkovu trojitou tvář od slavného oscarového výtvarníka a fotografa Cecila Beatona, vybavíme si možná také Eliotovu rozpolcenost. Tento držitel Nobelovy ceny za literaturu vnímal totiž naší civilizaci i ve „zlatých časech“ jako beznadějně pustou… ano, tak to viděl i ve 20. letech 20. století, v době rozkvětu všeho moderního ba avantgardního. Ostatně proto napsal v zoufalém rozpoložení svou slavnou Pustou zemi. Ač se usilovně snažil v psaní uplatnit vlastní „teorii odosobnění“, jeho životní zkušenost se přesto v tvorbě odrážela v různých osobních aspektech včetně sexuální frustrace, respektive nenaplněné lásky. Pustá země je báseň mimořádná pro celou oblast umění. Je výjimečná svým přiznáním existenční prázdnoty (ač s tím nemusíme souhlasit), dobového zakoušení „velkého nudného nic“ bez romantických iluzí, které nastalo po „smrti boha“ a zrození individualismu. Byla to Eliotova odvážná cesta i životní tápání, po kterém nakonec přijal bezpečí opět nalezené víry… Jako latentní křesťan se sklony k přírodní mytologii měl Eliot přeci jen na mysli transcendentální základ kultury. V tomto uvažování jej silně povzbudila slavná Frazerova „magická“ kniha Zlatá ratolest, která kompletně vyšla v letech 1906 – 15. To byla vědecká i kulturní událost!
Své nejslavnější dílo napsal Eliot na pomezí úžehu a šílenství v nepodařeném manželství, stal se uznávaným básníkem a přísným kritikem. Byl nenápadný, ale šokující, stál u zrodu moderní poezie, za kterou obdržel Nobelovu cenu, podle jeho knihy pro děti se hrál světově úspěšný muzikál. V těchto dnech si připomínáme 100. výročí prvního vydání jeho Pusté země.
Píše se rok 1922 a vychází básnická skladba mimořádného významu. Je to útlá kniha, které je přisuzováno zásadní místo v kultuře 20. století. Dodnes budí pozornost, stále se vydává, překládá, ale také zkoumá a interpretuje. Pustá země není spisem rozsáhlým ani konvenčním. Je vrstevnatá, fragmentární a k plnějšímu pochopení vyžaduje jistou erudici. Ani čtenářům nenabízí příliš útěchy – po zkušenosti s první světovou válkou je vzdálena romantickým vizím nebo přitakáním naší civilizaci. To však dílu neubírá jeho zásadní místo v kulturních dějinách.
Titul básnické knihy připomíná „obraz vyprahlé pouště jako negace zahrady“– místa kde občas zahřmí, avšak deště a vláhy se nedostává. Eliotova dobová „odvaha k zoufalství“ boří dosavadní klišé a běžná očekávání. Je nekompromisní ve svém poselství (či spíše nekonečném cyklickém kroužení), ukazuje nicotu a možná slibuje očistný oheň. Je to moderní a promyšlené psaní, které odráží atmosféru vystřízlivění, které přináší v nové formě odkazy přítomnosti i dávné minulosti.
V roce 1922 vycházejí dvě zásadní díla, která pak natrvalo budou stálicemi na literárním nebi. Vedle Eliotovy básnické Pusté země je to próza Odysseus od Jamese Joyce, který ostatně poznamenal, že „Eliotem skončila poezie pro dámy.“ Nebyla to jednoduchá cesta, nicméně budila respekt, přinášela Eliotovi úspěch: ten byl v roce 1948 korunován udělením Nobelovy ceny „za vynikající, průkopnický přínos současné poezii.“
O Eliotovi, básníkovi i literárnímu kritikovi, se říkalo, že byl suchar a puntičkář přísný k sobě i ostatním. Snažil se být autorem nadosobního řádu a pevné, byť komplikované skladby. Přesto lze vysledovat jistou blízkost mezi jeho životem a tvorbou. Slavnou Pustou zemi napsal prý během několika málo zběsilých dní na hranici úžehu a šílenství. Je však také autorem hravých básniček o kočkách, z nichž se později stal muzikál Cats neboli Kočky.
Thomas Stearns Eliot byl nejen americko-anglický básník, ale i dramatik, literární kritik a redaktor. Je považován za jednoho z vůdců modernistického hnutí, který měl vliv na svou dobu i následné generace. Svou literární tvorbou na sebe upozornil až když se z rodných Spojených států přestěhoval roku 1916 do Londýna. Nejdříve učil na střední škole, psal eseje pro časopisy, existenčně na tom nebyl nejlépe. Z odstupu sledoval literární kruhy, seznámil se s proslulým básníkem Ezra Poundem, který rozpoznal jeho talent, inspiroval jej a také mu pomohl získat post redaktora časopisu The Egoist. Vedle toho začal pracovat v zahraničním oddělení Lloydovy banky, kde zůstal až do roku 1925.
„Za vším hledej ženu,“ říká se – a to platí také u Eliota. V roce 1915 si po třech měsících známosti vzal guvernantku Vivienne Haigh-Wood, kterou poznal ještě za studií filozofie na Oxfordu. Vztah byl stále silněji poznamenán jejími duševními i fyzickými zdravotními problémy, které paradoxně přispěly k Eliotově tvůrčímu rozpoložení. „Manželství jí nepřineslo žádné štěstí, mě to však přineslo stav mysli, z něhož vzešla Pustina,“ přiznal později slavný básník. Žena mu byla inspirací, dokonce prý schvalovala některé části textu před vydáním. Byla okázalá, nekonformní (mluvila zpříma, kouřila na veřejnosti a oblékala se do pestrých barev) a podmanivá, také však náladová. Její „vulgaritou“ byl okouzlen „psychedelický spisovatel“ Aldouse Huxley a celá řada osobností z bohémských kruhů. Dosud plachého šestadvacetiletého Eliota prý „přivedla k životu.“ Později se jí však stranil a příteli napsal: „Má originální mysl a já ji vůbec nepovažuji za ženskou.“ Někteří badatelé však naznačují „jinou“ básníkovu sexuální orientaci nebo dokonce silnou misogynii. A Eliotova švagrová Theresa to jasně trefila: „Vivienne zničila Toma jako muže, ale udělala z něj básníka.“
O tomto podivném manželství se ale jinak mnoho neví. Něco se lze dozvědět ze zveřejněných dopisů, jejich intimní deníky však Eliotova druhá manželka Valerie, majitelka práv, odmítla vydat. Osud Vivien nebyl příznivý. O rozvodu Eliot neuvažoval, formálně se však manželé rozešli v roce 1933 a začal se jí vyhýbat. O pět let později byla proti své vůli svým bratrem poslána do ústavu pro duševně choré, kde zemřela ve svých 58 letech na infarkt nebo možná i po úmyslném předávkování antidepresivy. Tragický konec nastal v lednu roku 1947. Eliot, formálně stále její manžel, jí v přísně střežené léčebně nikdy nenavštívil. Nicméně si smrt Vivien dával za vinu a se ženami se několik dalších let téměř nestýkal.
Když Virginia Woolf napsala ve svém slavném eseji, že „přibližně v prosinci 1910 se změnila lidská povaha,“ měla na mysli zásadní změny kulturní i společenské. Reagovala v tomto „manifestu moderny“ na první postimpresionistickou výstavu v Londýně, kde obrazy Cézanna, van Gogha, Matisse či Picassa naprosto šokovaly anglické měšťáky. Byla to proměna nejen umělecká, ale i sociální: „Všechny lidské vztahy se proměnily… vztahy mezi pány a sluhy, manžely a ženami, rodiči a dětmi. A když se proměňují lidské vztahy, mění se také náboženství, chování, politika a literatura,“ píše prozřetelně Woolf.
Eliot ve své Pusté zemi vycházel z této atmosféry, i když byl spíše svérázným solitérem. Rozpad tradičních hodnot obecně přinášel svobodu i prázdnotu a ve své ambiciózní básni tomu chtěl čelit. Proto se snažil do psaní „vtisknout řád, tvar a význam obrovské zbytečnosti a anarchii, kterou je současná realita.“ Namísto dojmů upřednostňoval profesionalitu a řemeslnost. V poezii spatřoval nikoliv mlhavou zprávu o básníkově náladě, ale společenskou funkci a nalézání historické paměti. Od autorů a čtenářů tak vyžadoval jistou „aristokratičnost ducha“ jako protiváhu okolní průměrnosti. „Jistě není náhodné, že největší modernističtí básníci, ať již to byl Yeats, Pound či Eliot, sdíleli odmítavý postoj k hodnotám liberální demokracie, třebaže k tomu postoji dospěli různou, mnohdy zcela odlišnou cestou…“, poznamenává Martin Hilský ve své knize Modernisté.
Kontroverzní portrét básníka T. S. Eliota, který byl kdysi odmítnut Královskou akademií jako neslušný, byl v roce 2008 vystaven v Národní portrétní galerii na nové malířově výstavě.
Eliot vyžadoval na všech stranách usilovnou práci. Předpokládal především historické vědomí, které je „téměř nepostradatelné pro každého, kdo chce zůstat básníkem po pětadvacátém roce svého věku.“ Pustá země je tedy dílem náročným a má četné odkazy. Rytmicky krouží nad řádky, naznačuje prostor „za textem“ – jsou zde narážky na bibli, Buddhu, Parsifala, antické mýty nebo indickou mystiku. Ten útlý svazek není jen knihou, ale doslova knihovnou, je to báseň o hledání řádu, úsilím uspořádat chaos, snahou nalézt správnou cestu. A to je čtení i putování na celý život.
Odkazu a šíření Eliotova díla se ujala druhá básníkova manželka Valerie, s kterou se oženil v roce 1957 ve svých 68 letech již jako slavný umělec. O 40 let mladší obdivovatelka mu přinesla klid a zázemí – večery s „hraním scrabblu a pojídáním sýra.“ Starala se do roku 2012, kdy zemřela, o Eliotovy spisy, knižní vydání, patřilo jí také nakladatelství Faber and Faber a výnosy z broadwayského muzikálu Cats. „Četla jsem ho od mládí, poprvé ve svých čtrnácti, a přišlo mi, jako bychom se znali od malička,“ vzpomínala žena, ve které zřejmě Eliot potkal tolik hledaný smysl lidské existence.
Radan Wagner
Thomas Stearns Eliot, známý jako T.S. Eliot, byl americko-anglický básník, dramatik, literární kritik a redaktor. Narodil se 26. září 1888 v americkém St. Louis. V roce 1906 nastoupil studia na Harvardově univerzitě, kde promoval jako bakalář svobodných umění. V letech 1910 – 11 studoval na pařížské Sorboně a navštěvoval přednášky filozofa Henriho Bergsona. Na počátku první světové války se přestěhoval do Anglie, seznámil se se spisovatelem Ezra Poundem, který měl na něj značný vliv. Vedle dalších studií na Oxfordu vyučoval angličtinu a začal psát první literární recenze. Jeho zájmem se také stala řecká filozofie a indická mystika. Celoživotní láskou mu bylo dílo Dante Aligieriiho. Postupně se začal podílet na formování moderní poezie a zdůrazňoval její společenskou funkci. Začal publikovat vlastní tvorbu, v níž reflektoval krizi západní civilizace, později se přikláněl ke křesťanství. Také ve svých četných esejích glosoval uměleckou i společenskou atmosféru a ztrátu některých tradičních hodnot. Přesto proslul formálními inovacemi a hlubokými reflexemi s přísnou odosobňující stavbou. V roce 1922 vyšla jeho nejslavnější básnická skladba Pustá země, byl však také autorem dětské knihy, podle které se uváděl muzikál Cats nebo úspěšné básnické meditace Čtyři kvartety z roku 1944, které si sám nejvíce vážil. V roce 1948 obdržel Nobelovu cenu za literaturu. Byl dvakrát ženatý a zemřel 4. ledna 1965 v Londýně. První český překlad Pusté země vyšel v roce 1947.
Letos vychází nejnovější překlad od Petra Onufera v nakladatelství Argo u příležitosti 100. výročí prvního vydání této nejvlivnější básnické skladby 20. století.
(psáno pro Pátek LN, foto: archiv)
Diskuze k tomuto článku