Darwin nebo Ježíš? A nebo oba? „Pierre Teilhard de Chardin popsal na pozadí moderního evolučního světového názoru kosmos jako proces vzestupu, jako cestu sjednocování. Tato cesta vede od zcela jednoduchých ke stále větším a komplexnějším jednotkám, v nichž se rozmanitost neruší, ale slučuje v rostoucí syntézu… a považuje Krista za energii pohánějící kosmos kupředu k noosféře, která nakonec zahrne všechno ve své plnosti.“ Tak to vidí Joseph Ratzinger – Benedikt XVl., který byl osvíceným papežem v letech 2005 – 2013. Nutno však dodat, že o takovém zastání by si za svého života „odpadlický“ kněz Chardin mohl nechat jenom zdát. Vatikánem byl zavržen a cenzurován – dokonce jeho některá „varování“ byla ze sejfu zpřístupněna až nedávno.

Tento netypický jezuita viděl v evoluci postupné spění k vrcholu. Jednotlivé fáze Země (geogeneze, biogeneze, psychogeneze) jsou účelnými stupni. Vývoj vyvrcholí tehdy, až se jednotlivé mysli (osvobozené od těl) sjednotí v „bodu Omega“ – středu všech středů. Nynější stav člověka je tedy jen jedním z evolučních stupňů, ve kterém dosáhlo vědomí značného pokroku. Naše mysli si však mají být v budoucnu čím dál bližší, aby mohly společně vytvářet noosféru – duchovní obal Země. Jak a kdy k tomuto vrcholu dojde, se z Chardinova učení příliš nedozvídáme.

Chardin je zvláštní případ. Je nejznámější (a ojedinělou) osobností spojující plně vědu a náboženství. A nejen to. Tento Francouz byl dokonce zároveň jezuitou i aktivním vědcem. Samozřejmě, že měl se svými neobvyklými přístupy potíže, ale přesto i výsledky. Jeho teorie – dílo má také své následovníky, nebo alespoň aktivní obhájce. Sám byl ovlivněn Charlesem Darwinem, ale i filozofií Henri Bergsona, který hlásal vůli (élan vital) po životě / tvořivosti namísto racionálních spekulací (také tento nositel Nobelovy ceny měl některé své „pobuřující“ spisy na vatikánském indexu, zejména jeho spis Tvořivý vývoj z roku 1905 byl církvi trnem v oku. Na moderní umění měl však velice inspirativní vliv). Chardin se svým učením ocitl jaksi mimo reálný čas, ale také bychom mohli konstatovat, že předběhl dobu. Jeho „holistický“ pohled na svět je dodnes inspirativní a stále více v něčem pravděpodobný.

Tento „vědec a apoštol“ moderního věku (žil v letech 1881 – 1955) je nyní překládán do mnoha světových jazyků a zasahuje nejen filozofy, pokrokové náboženské kruhy, umělce, stále viditelnější transpersonální myslitele, ale i širší veřejnost. Chardin je přesto svým způsobem nezařaditelný a na první pohled rozporuplný či nepochopitelný. Ale je tomu skutečně tak?

Kdo je Teilhard de Chardin? Stručně řečeno to byl kněz a vědec v jednom. A také mystik. Narodil se jak čtvrté dítě z jedenácti ve Francii nedaleko známých jeskyní Lascaux. Mnoho příznivců je přesvědčeno, že jeho vědecká činnost a křesťanství tvoří harmonickou jednotu. Abychom byli přesní: Chardin byl horlivým katolíkem a nadšeným přírodovědcem. A přidejme: díky svým postojům se z něj navíc stal dobrodruh, který prožil většinu svého života v exilu. Tak velice překážel a vadil oficiální církvi. U Chardina to nebyli jen jednotlivé (pro někoho zneklidňující) poznatky, ale přímo celá komplexní nauka. Vypracoval křesťanskou teorii evoluce, která vidí vesmír jako strhující příběh se svou vnitřní logikou a jasným cílem. K němu coby lidstvo směřujeme, ale poznatky (úrovně) jsou nám předkládány jen postupně.

U nás je náboženství – a zvláště katolicismus – tradičně již nepopulární. Potýká se s nedůvěrou, stává se okrajovou či menšinovou záležitostí. V našich dějinách se tak paradoxně stávalo katolictví tématem (obsahem) jisté alternativy vedle jiných hlavních proudů. (Samozřejmě že vedle připomínaného ateismu za to „může“ Bílá Hora i husitská tradice).

Připomeňme ale například „katolickou modernu“ – literární hnutí stavící se proti přehnanému racionalismu (osvícenství) na přelomu 19. a 20. století. Šlo o pokus sblížit tradice s výboji soudobého umění, zvláště se symbolismem. A připomeňme rovněž výrazné solitéry – nakladatele a myslitele Josefa Floriana, vyobcovaného faráře a vlivného spisovatele Jakuba Demla, zbožného moderního sochaře Františka Bílka či grafika a básníka Bohuslava Reynka. Katolictví hrálo jistou roli také v undergroundu.

Ale zpět Chardinovi. Jeho dílo a myšlenky byly u nás dosud známé spíše jen zprostředkovaně. Monografické zpracování v češtině vyšlo jen v cizině; jedná se o knihu od Pavla Želivana z roku 1968, která vyšla v Křesťanské akademii v Itálii. Později u nás vyšel „portrét“ křesťanského myslitele od Karla Vrány v roce 1997.

Nyní vychází v nakladatelství Malvern skvělá publikace: Evoluce jako cesta k bohu v díle Teilharda de Chardin. Autorkou je Františka Jirousová (1980), absolventka filozofie na FFUK v Praze. Tématem se zabývá dlouhodobě (disertační práce) a mnohé průběžně publikuje v odborných článcích. S Martinou Lukášovou dokonce založila v lednu 2020 Českou společnost Teilharda de Chardin.

Kniha Františky Jirousové je systematicky přehledná, obsažná a pokud možno sdělná. Zabývá se zevrubně Chardinem – jezuitským knězem, geologem a paleontologem – avšak světově proslulým díky své tvorbě filozoficko-teologické. V ní postupně krystalizovala (jistě i díky jeho „pravěkým“ vykopávkám koster v Číně) vize evolučního vesmíru, který se vyvíjí v rámci komplexního a vědomého celku. „Z filozofického hlediska bylo Teilhardovým cílem vytvořit integrální vědu, která by se zabývala postavením člověka v dějinách vesmíru a odpovídala na otázku po smyslu a cíli lidského jednání…,“ píše Jirousová.

Chardin tedy spatřoval v našich (kosmických) dějinách různé fáze vývoje – střídající se etapy (stále vyšší) – a to v rámci smíření křesťanství s novými vědeckými poznatky. Dnes bychom mohli připomenout také díla a postoje Rudolfa Steinera (antroposofie), C. G. Junga (společná paměť), Fritjofa Capry (Tao fyziky), Stanislava Grofa a další představitele transpersonální psychologie. Inspirativní je v podobném integrálním smyslu třeba i český filozof a biolog Zdeněk Neubauer.

Chardin se však v rámci duchovních nauk držel striktně křesťanství, respektive katolicismu. Přesto byl však revoluční, když třeba hlásal: „Vesmír už není Řád, ale Proces.“ (Který počítá s náhodami). A tyto respektované náhody se podle některých Chardinových kritiků jen těžko slučují s jeho pokusem vypracovat a hlásat „věčné zákony“. A tak bychom mohli mluvit o jeho „evoluci jako řízeném procesu směřujícím k plnosti svobody a sjednocení v různosti s centrální rolí Krista.“ Paradoxy a rozpory? Mnohé je v publikaci podrobněji vysvětleno.

Kniha Františky Jirousové by tedy měla sloužit jako kniha výkladová a jasně řazená. Nakonec ukazuje logickou Chardinovu jednotu (přistoupíme-li na některé výchozí světonázorové teze).

Nejproslulejším termínem tohoto učení je bezesporu „bod Omega.“ Jím se míní konečný cíl (dříve označovaný jako pléroma), jakási společná nirvána na Zemi. K bodu Omega se přibližujeme prý během postupného „centrování“. Na horizontu tak na nás čeká plnost bytí, kdy se „konečné stvoření plně sjednotí se svým stvořitelem v jeden harmonický systém.“

A proč ještě nemáme bod Omega na dosah? Jirousová to vysvětluje takto: „Vlastním cílem evolučního procesu je podle Teilharda právě formace bytosti, která bude schopna tvořit plně podle vlastních ideálů a zároveň v úzké spolupráci se Stvořitelem… Tato schopnost se dovršuje až u člověka, a to díky rozvinutému sebevědomí… tato nejvyšší forma svobody je ale zároveň hlavní příčinou, proč se na lidské rovině vývoje objevuje zlo ve všech svých podobách… Problém zla a možnosti je… uchopení i praktického zvládnutí… je jedno z hlavních témat, které provází celé Teilhardovo dílo už od prvních esejů.“

Chardin je z obecnějšího pohledu osobností kontroverzní nejen pro své dílo, ale i osobní názory. Někdy je mu přisuzováno jisté elitářství – například „aristokratismus krve a ducha,“ který vysvítá z jeho soukromé korespondence. Ale to už je téma překračující rámec této úvahy.

P.S. Na královské svatbě Haryho a Megan byl uznale zmíněn anglikánským knězem jezuitský vizionář Teilhard de Chardin, což vyvolalo menší pozdvižení.

-rw-

foto: archiv