Když jsem byl vyzván, abych promluvil na vernisáži této výstavy, poněkud jsem znejistěl.

Ač historik umění a malíř, pohybuji se zpravidla v jiných souřadnicích české výtvarné scény. A tak

jsem se sebe ptal, zda patřím ke znalcům a vykladačům Chabova díla… Ale zároveň mi vytanula na

mysl druhá z otázek: totiž, kdo je vlastně vhodným znalcem této tvorby – jedincem schopným

takového vhledu beze zbytku. Ukázat na takovou osobu není snadné…

Fenomén zvaný Chaba se totiž vzpíná běžnému kunsthistorickému přístupu. Jistěže bychom mohli

mluvit o barevné nadsázce, zvláštní perspektivě a tvarové stylizaci… o typických motivech

pražských zákoutí a tušených lidských příbězích. Mohli bychom se na základě pozorování těchto

obrazů dohadovat nad okolnostmi a pohnutkami jejich zrození. „Být důležitý je věc ega, být šťastný

je věc duše,“ praví se… Tedy jak moc byl autor této tvorby důležitý a jak moc šťastný? Těžko říct.

Každopádně patří v obecnému povědomím povědomí, má své místo i příznivce a to navzdory

novým a mnohdy proměnlivým trendům. Patří k těm důležitým, respektive známým a stále

platným umělcům. A zřejmě také proto, že mnohé duše jeho práce potěší.

Na mnohé autory výtvarného umění hledíme filtrem vlastních – a mnohdy náhodných zkušeností.

Každý výraznější zážitek se v nás usadí a stává se součástí naší osobnosti. Já osobně mám s panem

Chabou či jeho dílem zkušeností jen pár. Vyrůstal jsem v bytě mých rodičů, kde byla na stěnách

spousta obrazů a grafik. Mezi nimi se nalézal i Chabův pražský motiv s pokroucenými pouličními

lampami – vlastně nepřirozeně zalamovanými. Jejich deformace mě dlouhá léta štvala – a zároveň

mě cosi nutilo se na ně opakovaně dívat. Dnes už jsem si na tento až surrealistický kousek zvykl a

mám ho rád.

Karla Chabu jsem potkal osobně jen jednou. Vzpomínky je to však trvalá, i když v některých

detailech rozpitá. Bylo to někdy na počátku tohoto milénia, když jsem se za ním vypravil. Bydlel a

snad i tvořil v samotném srdci pražské Malé Strany – v poněkud tajemném domě s vrzajícím

schodištěm vedoucím snad až pod střechu. Starobylé prostory plné zákoutí obýval malíř slavný,

ale prý poněkud svérázný. Z Karla Chaby vyzařovala na první pohled silná osobnost, respekt a jistá

nečitelnost. Během návštěvy se však z přítmí mnohé prosvětlovalo. Bylo to vzrušující. Na stěnách

visela jakoby nic vzácná díla české moderny, bylo zřejmé že jejich majitel je znalcem nejen života,

ale i vybraného umění. Také se znal s vybranými osobnostmi – přátelil se s operními pěvkyněmi,

známými spisovateli a výtvarníky, avšak přesto působil jako tvůrčí samotář. K mému překvapení

mluvil také o svém příteli Milanovi – tedy pověstném Knížákovi, s kterým byl prý v pravidelném

kontaktu. Neví, zda existují Chabovi paměti, ale to by jistě stálo za to.

Překvapivé bylo také zjištění, že tento malíř spojovaný výhradně s atmosférou staré Prahy, pocházel

z venkova. Narodil se v Sedlci, vyučil se kuchařem a jako autodidakt se natrvalo usadil v hlavním

městě, když mu bylo dvacet. Prahu pak maloval (nevím zda v plenéru či dle své fantazie) s vlastním

stylem, který byl jasný, srozumitelný a působivý. Coby znalec umění 19. a 20. století jistě

vstřebával vlivy svých oblíbenců – například světového Marca Chagalla nebo nedalekého souseda

Jana Zrzavého – ale šel svou vlastní cestou.

V pestré barevné škále a oblých biomorfních tvarech rozehrával Karel Chaba ve svých četných

výjevech pozitivně laděné scény. Díky nekonfliktnosti své práce byl vidět i v dobách „kulturního

útlumu“ – vystavoval a prodával, vždyť zájem veřejnosti o něj narůstal snad již od jeho první

samostatné výstavy uskutečněné v roce 1962. A také díky tehdejšímu řediteli Národní galerie v

Praze – Jiřímu Kotalíkovi – se stal tento samouk dokonce profesionálním umělcem s tolik vzácným

razítkem.

V poslední dekádě svého života začal Chaba (mimochodem jmenovec egyptského faraona)

vystavovat i další téma. Vedle typických staropražských zákoutí a městských vedut se začaly

objevoval také ženy. A tak se i stávalo, že nad stověžatou Prahou levitovali nazí milenci, prolínaly

se plány reálné a snové s chagallovskou až surrealistickou nadsázkou. Ostatně jeden z Chabových

blíženců – Bohumil Hrabal – připomněl malířův „erotický vztah ke kameni a stromům“ – tedy k

Praze, Kampě či Malé Straně, které jsou také „rodu ženského“. A tak ženské oblé tvary má i jeho

malovaná a milovaná Praha, kde přímky jsou zapovězeny.

Chabovy poetické práce mohou připomínat divadelní kulisy, v nichž se odehrávají fantaskní

příběhy. A není divu: Chaba si prý zpočátku vydělával jako malíř kulis loutkového divadla. Jeho

plošné, stylizované barevné výjevy tuto zkušenost v jistém pohledu připomínají. Tehdy si za

ušetřené peníze koupil první olejové barvy a vydal se vstříc svému snu. Na této dlouhé cestě

se jeho obrazy postupně odkláněly od popisnosti k četnějším a hlubším fazetám, reflektujícím

samotný život. To ostatně dokládá i tato výstava.

Radan Wagner, duben 2025

foto: -red-