V podstatě se každý z nás dívá na svět ze své osobní „bubliny,“ respektive ze zájmové, profesní či sociální pozice. A to mnohdy platí i o vnímání umělecké tvorby. Více či méně tomu tak bylo vždy. V dnešní době se však s absencí jednotného stylu tato atomizace kulturní společnosti prohloubila. Přesto se vnímaví lidé „čímsi“ shodnou na jistých hodnotách a jejich hierarchii. Jinými slovy – existují umělecká díla, kde platí obecná shoda a jejich význam je nezpochybnitelný. Proč tomu tak je se už hůře zdůvodňuje. Tomáš Kulka (1948), filozof a teoretik umění, se pokusil ve své nejnovější knize systematicky, byť „jen v půdorysu“ osvětlit a zdůvodnit nejzákladnější kritéria tvorby. Činí tak s důrazem na výtvarné umění, kterému se dlouhodobě věnuje. Kulka po návratu z emigrace dnes působí na katedře estetiky FFUK. Napsal knihy Umění a falzum či známý titul Umění a kýč, který byl přeložen do řady jazyků po celém světě. Nyní u nás vychází jeho nová publikace, která dále rozvíjí některá vybraná témata.

Je posuzování umění věcí jen relativní záležitostí? Existují naopak nějaká obecnější kritéria? A jsou stálá nebo se mění? S uměním je to zkrátka složité. Někomu se „to“ líbí a jinému nelíbí. To je praxe posuzování obrazů či soch okolo nás. Taková relativizace názoru a vkusu je běžná nejen v široké populaci. S uměním si „pravidla hry“ málokdo spojuje. V odborných kruzích se tyto rozdílné přístupy do jisté míry stírají, avšak v hlubších rovinách existují také. Kulka ve svém čerstvém titulu nazvaném Umění a jeho hodnoty / Logika umělecké kritiky dochází se svou systematizovanou erudicí k vlastní teoretické verzi. Ta se nejprve polemicky opírá o práce některých světových teoretiků či filozofů umění, zvláště o teorie Franka Sibleye a Eddyho Zemacha, pak se vydává na vlastní cestu – k jistým pravidlům.