Carl Gustav Jung vděčí za mnohé ženám – mimo jiné také o třináct let mladší Toni Wolff, jeho múze, lásce a po čtyřicet let i spolupracovnici. Bývalá pacientka, básnířka a později terapeutka vnesla do jeho života světlo a inspiraci. V roce 1911 píše o ní svému ještě příteli Sigmundu Freudovi: „Nový objev… pozoruhodný intelekt spojený s vynikajícím vnímáním náboženství a filozofie.“ Navázali osobní vztah, uvedla jej do východní spirituality a pomohla osvobodit jeho intuici „z okovů vlastního intelektu“. Dalo by se říct, že Wolff byla obrazem Jungova ženského a dosud neznámého Já, také mostem a průvodcem v jeho krizovém období. Říká se, že Jungova manželka Emma řekla ke konci svého života krásná slova nezištné lásky: „Vždy budu děkovat Toni za to, že pro mého manžela udělala to, co jsem pro něj já, ani nikdo jiný udělat v této velmi kritické době nemohli.“ A svému příteli napsala: „Víš, nikdy mi nic nevzal, aby to dal Toni; naopak, čím víc jí toho dal, tím víc se zdálo, že je schopen dát mě.“ O Toni Wolff se říká, že ze všech Jungových blízkých přátel to byla ona, která nejvíce vy/trpěla. Jungova i jejich společná práce ovlivnila „duši moderního člověka“ a také umění.
Píše se prosinec roku 1910, a v Küsnachtu vchází do ordinace dvaadvacetiletá žena soužená depresemi. Příčinou atakujících obtíží je zřejmě nedávná smrt otce, bohatého židovského obchodníka z Curychu. Na doporučení přátel jí sem přivedla matka, hledající u pověstného mladého psychiatra účinnou léčbu a ztracenou harmonii. Vysvoboditelem se měl stát Carl Gustav Jung (1875 – 1961), vycházející pětatřicetiletá hvězda rodící se psychoanalýzy. Pro něj byl tento rok však významný hned v několika dalších ohledech. V září se mu narodila dcera, stal se profesně nezávislým a jeho dobrá pověst se začala povzbudivě šířit. Také v osobním životě nastal obrat k lepšímu: po bouřlivém období se mu konečně podařilo přerušit dlouhodobý vztah se svou nevypočitatelnou a neodbytnou milenkou. O tom, že lidská duše je složitá a zpravidla skrytě temná, tušeně vrstevnatá, věděl sám víc než dobře.
Antonia Anna Wolff (1888 – 1953), zvaná Toni, byla nemocnou bytostí, ale také nevídanou mentálně vyspělou mladou ženou, která okouzlila i zkušeného a životem zkoušeného Junga. Po léčebné proceduře propouští svou nevšední pacientku z analytické péče koncem roku 1911 a s narůstajícími sympatiemi ji dokonce zapojuje do své odborné činnosti. „Toni“ mu pomáhá s rešeršemi a stává se mu nepostradatelnou asistentkou. A tak se připojuje na společné pracovní cesty – na psychoanalytické mezinárodní konferenci ve Výmaru se stává oficiální spolupracovnicí i okolím podezřele sledovanou důvěrnicí. Na památné fotografii účastníků sedí již poblíž Junga a jeho manželky Emmy. Zrodil se mimořádný a mimomanželský milostný vztah s trvalým vlivem. Anna Wolff stoupá k významnému postavení v odborných nejen curyšských kruzích, aby se v budoucnu stala prezidentkou váženého Psychoanalytického klubu.
Již v roce 1913 nemůže Jung této femme fatale odolat a veřejně se kaje i obhajuje. Na výčitky svých kolegů i blízkých přátel pohotově odpovídá: „Já za to nemůžu, že duše je ženského rodu.“ A tak se Toni stala napořád vnímaným osudem. Génius 20. století, nebývalý znalec lidské psyché, byl lapen a ztracen. A to se ještě ani pořádně nevzpamatoval z ofenzivního chování své minulé lásky. Tou byla Sabina Spielrein, která jej v návalu emocí málem zabila, aby nakonec zběhla k Freudovi do Vídně. Nicméně, jak se zdá, Wolff, která ji nahradila i předčila, zjevila se v pravou chvíli – a Jung se tomu příliš nebránil. Situace se v mnohém opakovala. Oduševnělá tvář, úchvatné a smyslné tělo, pronikavá inteligence i nezvyklá empatie – zkrátka výjimečná bytost (ovšem s vražednou kombinací) vstoupila neklidnému Jungovi do života po všech stránkách. Jeho vzývaná anima se vynořila z hlubin a prostoupila celou složitou bytost. „Přenos adorace“ byl dokonán, terapeutické zásady včetně potřebného odstupu lékaře a pacienta byly porušeny, konvenční hráze nadobro protrženy. Jung se zas stal pro Toni obrazem ideálního otce, autoritou i milencem, který byl fascinován a při chuti.
Nebohá Emmy Jungová se definitivně dozvěděla o Jungově trvalejším vzplanutí od jedné (zřejmě další zhrzené z nenaplněného „protipřenosu“) manželovy pacientky, která s gustem vše povyprávěla. Emmy se tedy vzbouřila, aby udržela zázemí, i když to v jejich společné domácnosti neprobíhalo právě ideálně. Čerstvě narozená dcera se stala již čtvrtým potomkem, pravděpodobně nechtěným, jak lze usuzovat z dopisu, který zoufalý Jung psal Freudovi do Vídně: „Drtí mne, že se musím starat o tolik dětí, neboť zkoušíme snad až příliš důvěřivě všechna možná kouzla, abychom alespoň trochu pozastavili to neustávající požehnání.“
Wolff již měla pevnou pozici v Jungově životě. Vedle Emmy manželky a matky stala se Toni ženou – milenkou, hetérou splňující i ty nejnáročnější představy spojované také s pověstnou Femme fatale. A Jung se domníval, že se neobejde ani bez jedné z nich. Ostatně v jiném z dopisů svému, prozatím ještě, důvěrníkovi Freudovi jasně zmiňuje své neochvějné stanovisko na toto ožehavé téma: „Právo na nevěru mi připadá jako jedna z předběžných podmínek dobrého manželství.“ A ihned, aby zřejmě ospravedlnil svůj osobitý poznatek, rozepisuje se na pomezí intimního a pracovního pole o dvojím aspektu animy. Avšak Toni nebyla jen obecně vžitým typem osudové ženy mířící svým působením k vyhroceným extrémům. Nemínila si totiž Junga přivlastnit jen pro sebe a nepřišla rozbít jeho manželství – na to byla, zdá se, velkoryse povznesená a patřičně inteligentní. Možná i proto trval jejich mimomanželský a láskyplný vztah čtyřicet dlouhých let. (Detaily z běžného, ale rovněž intimního „provozu“ nejsou obšírněji známé, neboť Jung posléze zničil veškerou jejich vzájemnou korespondenci). Je však také zřejmé, že Wolff – žena přirozených instinktů a živočišných pudů – ve skrytu duše si byla vědoma svého dilematu odsouvajícího jejich případnou společnou rodinu do pozadí. O vnitřním zápase čteme její lakonické i výstižné svědectví: „Vyžadovalo to ode mne železnou kázeň,“ svěřila se v jednom z pozdějších rozhovorů na téma: rodina – rozvod – dítě.
Toni Wolff se stala Jungovou láskou a inspirací „bez které se nemohl za žádných okolností obejít.“ Emma jako dobrá a obětavá manželka se s tímto faktem nakonec (chtěla či musela) smířit, přestože – nebo právě proto – měla v živé paměti manželův nedávný bouřlivý románek se Sabine Spielrein. Také ona píše poněkud pobavenému Freudovi, který věděl, jak na svého nezdárného „syna“ účinně zapůsobit: „Všechny ženy se do něj přirozeně (sic) zamilují. Co mám dělat?“ A do Vídně putuje i Jungův komentář nastalé situace: „Život je teď u nás doma velmi neklidný.“ Freud však ve svých odpovědích taktizoval, jen aby potvrdil pyšně svou „sexuální“ teorii spojenou s veškerým lidským konáním.
Na zmíněném psychoanalytickém kongresu v německém Výmaru 11. září 1911 se Jung už de facto odvážil zveřejnit (či nezamlčovat) svůj milostný poměr. Od té doby existoval prakticky s (minimálně) dvěma ženami zároveň. Velkorysost Emmy, co se týká manželova „duševního zdraví“ měla však své jasné meze. Na ty Jung tvrdě narazil, když doma oznámil, že by sem přivedl Toni ke společnému soužití ve „ve třech“. Nastal poprask a k rozvodu nebylo daleko. K nejhoršímu ale nedošlo snad jen kvůli přítomnosti čtyř nedospělých potomků.
Dřívější Sabine Spielrein (známá z knihy i filmu Nebezpečná metoda) byla žena, do které se Jung zkrátka zamiloval a vše vedlo k obvyklým snům, vizím a krizím s vážnými následky. Toni se však stala ženou osudovou, zachvacující „všechny orgány“. Proto se Jung také rozhodl tento vztah zveřejnit, neboť dobře věděl, že jej nemůže nikdy ukončit. A proto také doufal, že tento závažný fakt rodina nakonec příjme a nerozpadne se. Jung se přesto zmítal. Avšak rozhodl se neustoupit a věc jasně přednést. Barbara Hannah, jungiánská analytička, přinesla zvláštní důvěrné svědectví přímo od Junga: „Říkal nám, že se toho tak bál, že byl vzhůru celou noc. Uvědomil si tehdy, že kdyby odmítl prožít ten mimořádný vztah, i když vycházel z čirého nevědomí, a nebyla do něj zapojena vůle, naprosto by to zničilo eros jeho dcer… že trauma z potlačení pudového erotického života by u něj mohlo nevědomě narušit erotický život dětí a vážně také narušit jejich psychózu.“ Jak vidno, i zde tedy zvítězila péče o duše nad ztuhlými konvencemi a morálním vzorcem obecného chování.
Toni Wolff se tedy stala Jungovou přiznanou milenkou, Emma nakonec přijala nepřijatelné – a měla pro to jistě dobré důvody. Jungovi vychází první díl Proměn a symbolů libida (jak příznačný titul) a schyluje se k zásadní a bolestné roztržce. Roku 1913 se rozchází s Freudem a následně se dostavují apokalyptické vize, dochází ke zhroucení… Příští rok se navíc Jungovým narodí další dcera Helene. A do toho Německo vyhlašuje válku.
Po třech letech práce v „analýze“ svěřil Jung své Toni i práci výzkumnou, a započala se tedy podílet i na dále pokračujících spisech – na „Proměnách“. Její osobnost, jak je zjevné, zaujala nejen stále proslulejšího charismatického doktora – vizionáře. Toni vstoupila do Jungova života právě ve chvíli jeho zrání, které se překlenulo v spásné pohroužení se do archetypu animy, klíčového produktu celé jeho analytické školy.
Nikdo, dokonce ani Emma, nemohl mladou Wolff považovat za běžnou a zištnou ženu, která bude chtít bořit dosavadní základy. (Paní Jungová dokonce prohlásila: „Věřte, že ať se dělo cokoli, nikdy nedával Carl Toni nic na můj úkor. Budu Toni stále vděčná, že pro mého muže tolik udělala, co jsem v jeho kritických chvílích nemohla udělat já ani nikdo jiný“.) Ani sebevětší odříkání i nadhled Emmy nemohly však odvrátit citelnou nerovnováhu v rodině. Jung se chtěl na sklonku života v tomto ohledu ospravedlnit: „Bohužel je pravda, že je těžké, aby manželka a matka byla hetérou, stejně jako že hetéra tajně trpí, že se nestane matkou. Některé ženy nejsou stvořeny k tomu, aby rodily děti, ale aby mužům přinášely duchovní obrodu, to je vysoce důležité.“ (Toni se později dokonce stala organizátorkou Filozofického klubu v Curychu, a šířila zde Jungovy myšlenky).
Její kvality ostatně potvrzuje již zmíněná Barbara Hannah: „ Ze všech žen, které jsem potkala a které byly vhodné k projekci animy, byla Toni Wolff asi nejlepší. Toni nebyla v pravém slova smyslu krásná, vypadala spíše jako bohyně než jako žena. Měla neobyčejnou schopnost provázet muže, které osud vybídl, aby vstoupili do nevědomí. Teprve vztahem s Jungem si uvědomila tuto svoji schopnost a posléze ji uplatňovala, když se sama stala analytičkou.“
Toni nejen dostávala, ale i dávala. Nesla veškerou tíhu projekce Jungovy animy, všech běsů, úzkostí a časté beznaděje. Ochránila jej před dalšími a hlubšími propady (s těmi se také vypořádával při práci na dnes legendární Červené knize, kterou započal právě na počátku vztahu s Wolffovou). V roce 1915, když se objevila samota po radikálním rozchodu s Freudem i s universitním prostředím, zůstal duchovně sám a směla (uměla) jej provázet jen Toni. Putovala s ním ke světu, který je většině lidí nedostupný a návrat z něj svízelný. Byla nejen mimořádně empatická, ale stále vzdělanější a připravenější k vlastní vědecké dráze. Přesto své rané dílčí práce nevycházely pod jejím jménem, ale začleňovaly se do Jungových spisů. Jednalo se především o základní pojmy a principy spojené s identifikací, definicí a pojmenováním. Anima, animus a persona byly jejich společně vystavěné pilíře celé psychoanalytické nauky. A tak se Toni stala již bez diskusí Jungovou „pivotal figure“. Tato jeho „osa života“ se stala postavou, která jediná mu mohla smysluplně naslouchat i adekvátně reagovat. Těsnější vztah si snad ani neumíme představit.
Sigmund Freud, stranící se náboženství i jakékoliv mystiky či transcendenci, považoval párovou přitažlivost, milostnost a lásku za tělesnost a více či méně pokřivenou pudovost. Jungovi se vychloubal, že takovým ženským nástrahám vždy umí čelit. Ve skutečnosti, ale před nimi (jeho přesahujícími energiemi) pouze utekl. Jung byl ale mnohem více duchovněji založen – byl bytostným gnostikem, zaobíral se alchymií a dalšími hermetickými proudy. Také proto považoval vztah s Toni za více než běžnou pudovou přitažlivost. Ve společnosti o ní často hovořil nejen jako o „second wife“, ale především jí nazýval svou „duchovní sestrou“.
Jung se s Toni vídal soukromě – intimně každé úterý navečer v jejím nedalekém bytě. Kromě toho Toni docházela ostatní dny do krásného domu na břehu jezera – do Jungovy rodiny – pravidelně v dopoledních hodinách. Celý den pak pracovali, s Emmou a případně i dětmi se sešli u jednoho stolu jen na oběd, aby pak dále pokračovali ve své činnosti. (Až na počátku třicátých let se jejich názory začaly v některých aspektech rozcházet. Zvláště na Jungově cestě do hlubin rozšířených o alchymistické, respektive individuační rysy se již nemohla (neuměla?) podílet. Sama pokračovala spíše s „pozemskou“ psychoanalýzou. K jejím nejvýraznějším příspěvkům mezinárodního výzkumu lidské duše patří dnes již slavné objevení a rozdělení čtyř ženských archetypů. Proti sobě v tomto pojetí stojí v protikladech na dvou osách osobních a neosobních vztahů. Matka, Hetéra, Amazonka a Médium nesou svou charakteristiku, ale také vlastní stín. (Sama autorka se považovala, jak se dá předpokládat, za Hetéru).
Když Toni zemřela roku 1953, Jung, již s podlomeným zdravím, byl tak zdrcen, že ani nemohl jít na její pohřeb. Na pamětní náhrobní kámen jí nechal vyrýt: „Toni Wolff Nun Mysterious“.
Radan Wagner
foto: archiv
Diskuze k tomuto článku