Galerie KODL nyní představuje na předaukční výstavě ve svých prostorách na pražské Národní třídě pozoruhodná umělecká díla. Nalezneme zde práce Emila Filly, Josefa Čapka, Františka Janouška, Františka Muziky, Josefa Šímy či Zdeňka Sýkory. Mezi vrcholné obrazy patří rovněž vzácné surrealistické plátno Finis terrae od Toyen. Vedle tržní hodnoty (vyvolávací cena 60 milionů korun) má tato práce mimořádný význam z hlediska celkové tvorby této malířky a rovněž se vyjímá v širších souvislostech historie umění, zvláště pak českého surrealismu. Sezname se detailněji s tímto dílem…
Jedním z vrcholných děl Toyen, které po dlouhou dobu zůstávalo v soukromé sbírce, je Finis terrae z roku 1937. Obraz galerijního významu a mimořádné umělecké i sběratelské hodnoty vznikl v době, kdy autorčin malířský jazyk dosáhl plné vyzrálosti a pražský surrealismus se již stal nedílnou součástí mezinárodního hnutí. Toyen spolu s Jindřichem Štyrským stála roku 1934 u zrodu Skupiny surrealistů v ČSR a v následujících letech navázala úzké osobní i umělecké vztahy s pařížským okruhem André Bretona. Tyto vazby přetrvaly i po válce a roku 1947 vyústily v její trvalý odchod do Paříže, kde se stala aktivní součástí francouzské surrealistické skupiny. Její práce se objevovaly na významných mezinárodních přehlídkách surrealismu v Londýně, Paříži i dalších evropských centrech. Toyen tak nelze vnímat pouze jako představitelku české meziválečné avantgardy, ale jako jednu z výrazných a svébytných osobností světového surrealismu.
Druhá polovina třicátých let představuje v její tvorbě období mimořádného soustředění. Někdejší artificielistické krajiny ustoupily znepokojivě konkrétním předmětům zasazeným do prostorů, které se vymykají zákonům skutečnosti. Důvěrně známé věci se stávají nositeli skrytých významů, zatímco lidská přítomnost se proměňuje v přízrak, stopu či vidinu. S blížící se válkou se tato tendence dále prohlubovala a imaginace Toyen nabývala temnějšího a úzkostnějšího charakteru. Finis terrae představuje jeden z nejpůsobivějších příkladů tohoto tvůrčího obratu. Toyen zde propojila několik motivů, které ji zaměstnávaly již v první polovině třicátých let – otevřenou bednu, kuželky evokující dětskou hru, vodní hladinu a fragment lidské podoby – v nový, dokonale promyšlený celek. Monumentální bedna se otevírá jako divadelní jeviště či průchod do jiné skutečnosti. Na jejím prahu stojí několik osamělých kuželek, přičemž prostor za nimi přechází v nekonečnou vodní hladinu, v níž se zjevuje obrovská lidská tvář. Hranice mezi předmětem, krajinou a přeludem se rozpouštějí a divák si přestává být jistý tím, co je skutečností a co pouhou vidinou. Právě tento paradox zaujal také Jana Mukařovského, který Finis terrae analyzoval ve své studii o estetice jako příklad surrealistického obrazu zásadně narušujícího navyklé vztahy mezi věcmi a prostorem. Vodní plocha je současně nekonečným horizontem i zrcadlem, kuželky reálnými předměty a zároveň aktéry podivného, téměř obřadního děje. Odraz tváře může vzdáleně připomenout mýtus o Narcisovi, Toyen však motiv sebezhlížení proměnila v cosi mnohem znepokojivějšího. Lidská podoba se na hladině neustaluje, nýbrž rozpadá a mizí. Pohled do sebe sama zde nevede k poznání, ale k postupnému mizení identity. V tomto smyslu má Finis terrae blízko k dalším zásadním obrazům z roku 1937, zejména k malbám Spící a Sen. Ve všech Toyen rozehrává napětí mezi hmatatelnou skutečností a vidinou, mezi tím, co lze pojmenovat, a tím, co se racionálnímu výkladu vzpírá. Její surrealismus přitom není pouhou ilustrací snu. Síla obrazu vyrůstá především z přesnosti, s níž jsou zdánlivě nesourodé prvky spojeny do přesvědčivého, a přesto nemožného prostoru. Právě schopnost proměnit konkrétní předmět v nositele psychického napětí, touhy a skrytých významů patří k nejvýraznějším rysům tvorby Toyen.

Významovou vrstevnatost díla umocňuje jeho tajemný název. Latinské Finis terrae – „konec země“ – evokuje nejzazší hranici známého světa a zároveň odkazuje k Bretani, jejíž drsná pobřežní krajina silně přitahovala Toyen i Jindřicha Štyrského. Název lze také spojit s experimentálním filmem Jeana Epsteina Finis terrae z roku 1929, natočeným na bretaňském ostrově Ouessant. Svou roli hrála také osobní vzpomínka Toyen na cestu k hrobu spisovatele Françoise-Reného de Chateaubrianda na ostrůvku Grand Bé u Saint-Malo. Toto místo obrácené k otevřenému moři a vzdálenému horizontu si francouzský literát zvolil pro svůj hrob sám. Představa osamělého místa na samém okraji pevniny, vystaveného moři a nekonečnému prostoru, pozoruhodně souzní s atmosférou obrazu. Finis terrae tak může označovat nejen skutečný „konec země“, ale i pomyslnou hranici viditelného a poznatelného, za níž se otevírá prostor vzpomínky, snu a nicoty.
Rok 1937 navíc stojí na prahu dramatického zlomu evropských dějin. Surrealistická imaginace Toyen se v této době postupně zatemňuje a do jejích obrazů pronikají motivy ohrožení, prázdna a zániku, které po okupaci Československa získají ještě naléhavější podobu. Finis terrae proto působí nejen jako záhadná psychická krajina, ale při zpětném pohledu také jako předtucha světa ztrácejícího dosavadní jistoty. O to silněji vyznívá kontrast mezi téměř nevinným motivem dětské hry a prázdným, bezbřehým prostorem, do něhož je zasazen.
Dílo bylo poprvé představeno roku 1938 na třetí výstavě Štyrského a Toyen v Topičově salonu (označované jako druhá výstava Surrealistické skupiny) a následně bylo opakovaně vystavováno a publikováno. Finis terrae dnes náleží ke klíčovým obrazům meziválečné tvorby Toyen a zároveň k vrcholným projevům českého surrealismu. V jediném výjevu se zde setkávají vizuální a významové protiklady, z jejichž napětí vyrůstá podmanivá síla obrazu. Finis terrae se divákovi neodhaluje při prvním pohledu, ale naopak jej znovu a znovu vtahuje do svého iluzivního prostoru, v němž se skutečnost mění ve vidinu a každý zdánlivě odhalený význam otevírá další tajemství.
zdroj a foto: Galerie KODL






