Kniha je jakousi vzpomínkovou kronikou osmiletého působení, na jehož počátku stála náhoda setkání i odvaha – Jana Kalába a osvíceného ředitele společnosti Pražské správy nemovitostí Michala Malého. Původní představa o využívání rozsáhlých industriálních prostor coby jednotlivých ateliérů se ale spontánně proměnila v možnosti pro uskutečňování velkorysejších cílů. Jan Kaláb, Michal Cimala, Blanka Čermáková, Martin Káňa a Jakub Nepraš založili „o. s.“ – opakovaně a úspěšně žádali o granty na nezbytné náklady a začali se časem objevovat i jiní podporovatelé. Také média, pasoucí po všem novém (a pokud možno mladém), přispěla publicitou k nadšenému chodu. Trafačka se stávala stále více respektovaným centrem českého, ale i mezinárodního streeartového dění. V tomto případě se však nejedná pouze o samotné umění (tvoření), ale ve stejné míře i o způsob žití (vymezení).

Grafitti respektive streetart se zrodil před téměř padesáti lety v New Yorku a jeho evropská podoba – zvláště ta berlínská kolem objektu zvaného Tacheles – před více než třiceti lety. Založená na ilegálních akcích / intervencích, zpočátku především sprejerství – nabývala postupně různé formy ale i funkce: prosté vandalství, „značkování“ teritoria, společenská angažovanost a mnohdy jen čistý estetismus… A tak není divu, že se na scéně objevují i kritické hlasy z vlastních či generačních řad. Na rozdíl od již silně institucializovaného umění, vyrůstá streetart živelně a organicky sám ze sebe, avšak jeho extenzita přináší i otázky. Tento veřejný monolog či zašifrovaný komunitní dialog je celkem různorodý a mnohdy nepřehledný. V roce 2007 kdosi v New Yorku systematicky ničil (poléval barvou) streetartová díla (tagy, piesy, muraly apod.) a zanechával na místě svůj manifest označující toto pouliční umění za „ponižující rebélii, kterou sponzoruje buržoasie“. U nás zas roku 2005 šířila skupina Guma guar samolepky hlásající, že: „Streetart je formalismus!“

Trafačka, jak i chronologicky vedená kniha dokumentuje, se uvedla výstavou 5 + KK (Cimala, Káňa, Nepraš, Kaláb, Týc) na jaře 2007 (5 umělců, 5 obytných jednotek v ulici Kurta Konráda). Jedním z následných vrcholů umělců-pořadatelů Trafačky se stala akce Names 2008 – u nás první streetart a graffiti festival s prvotřídní mezinárodní účastí. Také další projekty byly neseny vzájemností, názorovou spřízněností, energií a sdílenou kreativitou. Jen se samotným obsahem (pakliže) si ani odborná veřejnost nevěděla/neví rady. A tak když měl Jan Kaláb/Point v Trafačce vlastní výstavu, psal Jiří Machalický v Lidových novinách o jeho nové tvorbě – tedy již obrazech:

mají dokonale promyšlenou stavbu, v níž autor navázal na meziválečný konstruktivismus, na Mondrianovy či van Doesburgovy abstrakce

Připomeňme však, že nejen Mondrianovy projevy sledovaly vedle nové – adekvátní formy i přesahující závažné ideje. Tato avantgarda se v teorii i praxi vztahovala až ke kosmologickým a duchovním sférám, zvláště k teosofii. A tomu se dnes, v převládající postmoderní distanci či ironii, přeci jen nedostává.

Jestliže tedy sledujeme vývoj jednotlivých aktérů z bývalé Trafačky, vidíme mnohdy zákonitý(?) posun směrem k malbě či objektu – k uchopitelnějším i obchodovatelnějším artefaktům. Atmosféra ze společného vysočanského centra pulsujícího v letech 2006 – 2014 umocňovala zde vytvořená a vystavená díla. Přesazené práce do již tradiční galerie – dnes mateřská Ex Post v centru Prahy – připomínají rozdílný zážitek jako při sledování zvěře na svobodě a jindy zas v zoologické zahradě. Ale to je, při zde nutném paušalizování, otázkou dalšího vývoje, možná zvyku a jistě odstupu. (Jako pozitivní příklad uveďme nedávnou výstavu Jakuba Matušky/Maskera v DSC gallery či výstavu Epose 257 v PUP UP galerii – Tančícím domě, o které jsem zde před časem referoval). Vlna streetartu přináší zpravidla více či méně nápadité retro či neo především pop či op artu, provokativně i sarkasticky přitakává konzumním pokleskům, manýrám a symbolům (Pasta Oner v Mánesu). Obecně převažuje jakási vizuálně abstraktní hra připomínající volné jazzové variace, jak jsem se dočetl v publikaci.

Kniha Trafology je důležitým počinem na poli historie umění a streetartu zvláště. Na toto téma se u nás objevila první publikace v roce 2006 s názvem Graffiti we trust (dnes beznadějně vyprodaná), dále objevná Streetart Praha z roku 2007, publikace Names ze zmíněné mezinárodní výstavy v Trafačce v roce 2008 či luxusní Metropolis z roku 2010 a pár dalších skupinových či autorských katalogů. Významným a cenným je také filmový dokument Saši Dlouhého mapující život Trafačky v letech 2006 – 11, který dokonce uvedla Česká televize (Trafačka, ještě bez smutného konce, je zde nazývána poněkud nepřiléhavě jako Chrám svobody; spíše tedy pohody a volnosti?).

V Trafačce proběhlo na sto padesát výstav, koncertů a workshopů. Poslední výraznou výstavou v již notně renomované Trafačce v roce 2014 byla PLBPRDLKSM, na které se představili mnozí umělci napříč generacemi a styly (Václav Bláha, Veronika Bromová, Jakub Hošek, Rudolf Němec, Tomáš Skála, Michal Cimala, Jan Kaláb a mnoho dalších). Život v tomto centru byl po celou dobu hnán s vědomím dočasné existence. Objekt byl od počátku pronajat umělcům s tím, že jeho zánik může přijít každou chvíli; proto i smlouva se prodlužovala vždy pouze na šest měsíců. Faktický konec přišel v lednu 2015 a klíče od „domu“ byly definitivně odevzdány v květnu téhož roku (jejich fotografie zdobí výmluvně titulní stránku publikace Trafology). A tak byla transformační stanice z roku 1922 s přilehlým domem pro zaměstnance ČKD opuštěna a těžkou technikou srovnána se zemí, aby ustoupila nákupnímu středisku vedle megalomanské Sazka arény. Vysočany se tedy nadále „civilizují“, ale streetart žije po svém dále. Ve světě má již své superstar (Keith Haring, Jean-Michel Basquiatem, Banksy), galerie i sběratele. Odbornost i veřejnost začíná brát tento trend na vědomí. U nás k tomu přispěla dočasná a úspěšná graffiti „výzdoba“ stanice metra Anděl (Jan Kaláb, Michal Škapa, Pasta Oner a X-Dog), o které jsme zde již také informovali. Dále se uvidí. Ano, je potřeba se dívat a to bez zbytečných předsudků. Kniha Trafology je k tomuto počínání dalším významným krokem.