Nedávno opět vyšly mimořádné Události Jana Hanče (1916 – 63) – deník básníka a prozaika zprvu spjatého s legendární mezioborovou uměleckou Skupinou 42. Vedle známých malířů – Františka Grosse, Kamila Lhotáka či Františka Hudečka – se v tomto generačním uskupení sešly programoví teoretici (Jindřich Chalupecký a jeho text: Svět, v němž žijeme, 1940) i výrazní básníci. Vedle Jana Hanče zde figurovali Jiří Kolář, Jiřina Hauková, Josef Kainar nebo Ivan Blatný, jehož jméno bylo pro dnešního čtenáře připomenuto v skvělém a po právu oceňovaném románu Básník od Martina Reinera.
K těmto důležitým jménům historie patří rovněž Jan Hanč, i když jeho povaha, tvorba i životní cesta je méně nápadná a dramatická. Hančův odkaz – literární pozůstalost spíše však pokorně i důstojně čeká, až si ji čtenář sám povšimne a pro sebe objeví či dokonce trvale zamiluje. Jako pozoruhodný literární fenomén ho pro širší veřejnost objevil až po básníkově smrti kritik Jan Lopatka. Jenomže, to bylo v době ještě hluboko „předlistopadové“. A ve vydávání Hančova díla mu bránil „špatný“ umělecký rodokmen – zvláště pak souvislost s přáteli exulanty – Jiřím Kolářem a Ivanem Blatným. Ale rovněž i texty samotné se nehodily do nastolené kulturní propagandy – byly různé, jen nikdy ne optimisticky „budovatelské“. A tak Hančovy kompletnější Sešity – deníky vyšly jen roku 1983 u „Škvoreckých“ (Toronto: ´68 Publishers).
Život nejsou jen nádherné / nebo strašlivé události / ale také bezpočet hluchých dnů / kaše / kterou plujeme k smrti / a je bláhové snažit se / obarvit ji jakoukoliv barvou/. Úryvek této básně z Událostí může koncentrovaně charakterizovat Hančovu základní „notu“. Ta se odvíjí od dvou základních kamenů: zkušenosti z jakéhosi městského existencialismu a z celoživotní lásky k lehké atletice, v níž byl básník aktivním přeborníkem a později i trenérem mládeže. Jinak působil jako nenápadný úředník, absolvent obchodní akademie, coby nákupčí podniku Pragofruct a od roku 1948 jako plánovač v ČKD. A to je zvláště pikantní či přinejmenším paradoxní skutečnost, neboť Jan Hanč svou náturou i světonázorem jistě nehleděl do budoucnosti s jakýmikoliv zvláštními a dlouhodobými plány. „Kdyby se lidstvo skládalo z takových, jako jsem já, sotva by člověk byl pánem tvorstva,“ zapisuje si do stále připraveného sešitu – deníku se svým typickým osobním realismem ba ironicky laděným pesimismem, místy sarkasmem. Chápal skutečnost jen jako „tady a teď“.
„Necítil se být dobyvatelem, objevitelem, uzákoňovatelem řádů ani jejich pomocníkem. Žil, myslel, zaznamenával, společensky se pohyboval mimo okruh spisovatelů profesionálů. Nikdy nevstoupil do ekonomické závislosti na svém autorství, připomínal v roce 1968 Zdeněk Urbánek Hančovu skrytou existenci. Různé fragmenty svého věčného „díla ve zrodu“ (Události) vyšly předtím ještě roku 1948 na půdě spolu Umělecká beseda. To se už ale vehementně hlásila doba plná nepřízně společenské i privátní: po řadě těžkých operací se nemohl Hanč už navrátit ke své občanské profesi ekonoma. Po dílčích pokusech nakonec od roku 1961 až do své smrti žil stranou jen z invalidního důchodu.
V Hančových textech vnímáme jasně i mezi řádky stále se nabízející otázku – zda nekompromisní básník vůbec může být jiným než prokletým… Ve svých zlomkovitých i delších záznamech nebývá zbytečně expresivní či prvoplánově ohlušující, ale spíše poněkud tiše morální, a především upřímný sám k sobě. Při hledání „vlastního rytmu“ bez falše zapisuje si detaily všedního dne; někdy i reflexe obecnější povahy, avšak vždy z pozice pochybujícího člověka „na okraji“. Zdá se, že neměl ani nechtěl mít jinou volbu. Psal ručně a vlepoval si do sešitů „ilustrace“ – tedy fotografie a různé výstřižky, pohyboval se – to je dnes zřejmé – mezi kulturní umělostí a životní bezprostředností – se samozřejmostí sobě vlastní.
Hančovy texty nejsou příliš systematické, programově koncipované, zdlouhavě promýšlené – mají třpyt autenticity, svižného úderu a výmluvné zkratky. I když by se jejich autor nebránil možnosti zveřejnění (ovšem za podstatně jiné politické konstelace), byly určeny nejvíce pro osobní potřebu: „Celý život jsem psal milostný dopis, který jsem nikdy neodeslal.“ Vedle nezatajované citovosti uměl být tento muž řádně ironický, vybraně „primitivní“ a nezávisle přímý – a zdá se, že pul a se svým odkazem pluje bez tradičních vazeb snad na čemkoliv.
Hanč byl v zápiscích nemilosrdný k sobě i okolí. Po letech společenské devastace a osobního strádání k sobě (a v sobě) mluvil pravdu, avšak veřejně mlčel. „Můj život, to znamená mé myšlení, cítění, konání, liší se natolik od běžné normy, že jsem většinou odsouzen k samotě všude, kde se lidé navzájem zahřívají vlastním teplem,“ zapisuje si trpce i s nadhledem Hanč. I když je zřejmé, že pobyt v domácích „katakombách“ jako autorovi jistě prospěl, nedá se mu jinak závidět. Jistě, byl si vědom svou situací, nakonec ztišeně se vším srozuměn, avšak každý tvůrčí čin v jisté míře čeká z povahy své věci na zpětnou vazbu. Jan Lopatka, nejdůslednější znalec Jana Hanče to charakterizuje takto: „Touha po intimitě a hledání adresáta prostupuje celé Hančovy deníky, zvláště v posledním stádiu se motiv dopisů opakuje s bezútěšnou horečnatostí jako volání naděje definitivně zahnané do kouta.“ Vždyť morálka sama o sobě je kvalitou, avšak nesdílená ztrácí eden ze svých základních rozměrů – směrů.
„Vedle vší nahé upřímnosti… místy zdánlivě křečovitého bolestinství celým textem prolíná zvláštní naléhavá zodpovědnost, jejímž jedním pólem je vědomí aktu tvorby a pochyby o ní… a druhým hyperbolicky maximalistická autoprojekce,“ charakterizuje Lopatka Hančův přístup a postup.
Četba Hančových deníků respektive Událostí je dodnes mimořádně zajímavá, svěží, čtivá, tklivá i naléhavá. Ostatně o těchto rysech svědčí i to, že máme před sebou knihu pořízenou již ve druhém – a to doplněném a rozšířeném – polistopadovém vydání (první je z roku 1995), v obou případech kvalitně odvedenou v pražském nakladatelství Torst.
Diskuze k tomuto článku