Lidstvo sužovaly různé epidemie od nepaměti. Jejich mnohdy rozsáhlé devastační účinky se šířily především středověkou Evropou. Neviditelné nákazy se objevovaly ve vlnách, o kterých máme četné záznamy. V těchto dobách se lidé obraceli ještě intenzivněji k Bohu – a také umění se vztahovalo k těmto jevům, respektive božím trestům.
Jednalo se však zpravidla o „výchovné“ či adorační připomínání tradičních biblických témat s nadčasovou působností (morové sloupy, uzdravování malomocných apod). Promítly se však epidemické jevy konkrétněji do uměleckých vyobrazení? Jen vzácně. Reflexí dobových epidemií, které se přímo promítají do výtvarných děl je velmi málo. Existují však… dva takové případy si připomeňme.
Nejslavnější dílo německého Matthiase Grünewalda (1470 – 1528) je Isenheimský oltář, za jehož autora byl dlouho považován sám Albrecht Dürer. Toto dílo je unikátní svým zpracováním, ale také nečekanými detaily a příběhem svého vzniku. Oltář z roku 1515 byl původně vyhotoven na zakázku Guida Guersiho. Tento italský rytíř i opat kláštera sv. Antonína v Isenheimu v jižním Alsasku požádal malíře o konkrétní výjev. (Nyní se nachází v Musée d´Unterlinden ve francouzském Colmaru).
Oltář nebyl určen pro běžný a veřejně přístupný kostel, ale pro kapli hospicu / prostoru kláštera, ve kterém se mniši a jeptišky starali o nakažené morem či malomocenstvím. Grünewald měl tedy vytvořit dílo pro specifický účel a tomu podřídil i jeho podobu. Ukřižovaný Kristus má zela nezvyklá znamení… malíř totiž pokryl jeho tělo morovými ranami. Symbolicky tak ukázal, že Ježíš pochopil a sdílel utrpení nemocných a jinak beznadějně zavřených za zdmi kláštera.
Druhým konkrétním případem z dějin umění, který souvisí zvláštním způsobem s epidemiemi, je dílo obecně známé a nevšedně fantaskní. Jeho autorem je holandský Hieronymus Bosch (1450 – 1516). V malířově surreálně vyhlížejících scénách se to hemží podivnými scénami i bytostmi, mezi něž patří i postavy s ptačími hlavami. V těchto případech je jindy tajemný autorův inspirační zdroj více zřejmý.
Apokalyptické, rajské, pekelné – dramaticky požitkářské panoptikum obydlují podivní tvorové, jejichž předobraz může vycházet z reálných zkušeností. Podíváme-li se na historické podoby některých ochranných pomůcek lékařů, ledacos nám to napovídá. Také Bosch žil v době epidemií a jistě vídával morové lékaře s jejich podivně vyhlížejícími hlavami. Tiše podivní, ulicemi jdoucí přízrační ptáci – zahalení lidé…
Ptáci (či jejich zvláštní mutace) měli v Boschově ikonologii zásadní místo – a nutno podotknout, že představovali charakter varovně temný i vzletně pozitivní, smrt i život, strach i radost, zkaženost i čistotu…
Proč měli tehdejší lékařské masky právě takové tvary? „Ptačí“ zobák byl ve skutečnosti místem, kam se vkládaly vonné byliny či aromatická koření, které měly zamezovat nepříjemným zápachům postižených obětí. Pachy byly totiž v té době považovány za samotnou podstatu nákazy, a nikoliv za její vedlejší příznaky a důsledky. Směsi namíchané v maskách se stávaly nejen praktickým opatřením, ale měly i jakýsi rituální, pověrčivou nebo duchovní rovinu: měly vyhánět „zlé duchy“.
-rw-
Diskuze k tomuto článku