Ursula Schultze-Bluhm, která je známá jednoduše jako Ursula, byla jednou z nejoriginálnějších německých umělkyň druhé poloviny 20. století, avšak její tvorba se teprve náležitě doceňuje. Narodila se Mittenwalde roku 1921 a zemřela v Kolíně nad Rýnem v roce 1999. Právě probíhající výstava v Ludwig Museu nazvaná: Ursula – That’s Me. So What? je první ucelenou retrospektivou v světově respektované instituci, která se věnuje této svérázné tvůrkyni. S odstupem let a příznivější konstelaci nabízí nový pohled na pozoruhodnou tvorbu, která zde představuje 236 děl z různých sbírek včetně pořádajícího kolínského musea. Umělkyně a básnířka Ursula je svou excentrickou a hluboce subjektivní tvorbou pozoruhodnou umělkyní poválečné avantgardy. Surrealistické a poetické prvky jsou hlavními motivy jejích fantazijních světů. V pečlivých drobnopisných kresbách a malbách vytváří tato umělkyně-samouk svébytné dílo, které nelze jednoznačně zařadit do kategorií art brut či outsider art, ani do jiných proudů poválečného figurativního umění. Velkoformátové svatyně a kožešinové asambláže působivě ukazují myšlení této nezaměnitelné umělecké pozice, která opakovaně překračuje běžné hranice…
Ursulin život a dílo (označované jako pozdní surrealismus) nabízí nekonvenční vyprávění o umělecké nezávislosti. Její umění je příkladem myšlenky, že surrealismus není styl, ale životní postoj. Ursula podvrátila realitu a našla zlověstnost v každodennosti, zpochybňovala autority společnosti a umění tím, že si představovala nové světy, ve kterých jsou staré hierarchie „hozeny přes palubu“ a nové způsoby prožívaného života jsou jednoduše myslitelné. Ursula sdílela tuto utopickou představivost s podobnými umělkyněmi – ženami jako byly Leonora Carrington, Leonor Fini, Dorothea Tanning a Unica Zürn.
Není možné jednoznačně kategorizovat podstatu jejích děl. Pojmy jako naivní malba, surrealismus nebo individuální mytologie se dotýkají pouze jednotlivých aspektů předložených a notně neortodoxních vizuálních představ, které vždy intenzivně zprostředkovávají smyslový zážitek. Již v roce 1954 Jean Dubuffet integroval její díla do svého Musée de l’Art Brut. Stejně jako André Breton i Dubuffet ocenil nekonvenční styl vyprávění jejích textů a obrazů, které – alespoň na první pohled – jako by stály mimo čas.
I když často tyto práce odkazují na mytologii, zpravidla spíše odrážejí vlastní emocionální stavy umělkyně – její obavy a zvláštní posedlosti. “Vnucuji své vize realitě – jsem zcela jinak stvořená,” prohlásila Ursula a charakterizovala své neobvyklé paralelní světy, v nichž existují extravagantní postavy – známé i tajemné, svérázně uchopené. Krása a pomíjivost, pohádkové a monstrózní, vzkvétají bok po boku v těchto kompozicích i objektech. Jedním z charakteristických námětů Ursuly byla Pandora, žena, která byla v řecké mytologii stvořena z hlíny, v jejímž příběhu jsou neoddělitelně propojena nejstrašnější temnoty i naděje. Ursuliny scény jsou často obývány fantastickými hybridními bytostmi a půvab transformace je hmatatelný všude: zpochybňuje časem opotřebované dualismy, jako je žena / muž a člověk / příroda.
Tato souborná výstava v Muzeu Ludwig si klade za cíl představit podmanivou a sebevědomou práci Ursuly nové generaci návštěvníků muzea. Přehlídka dokládá, že je to individuálnost této práce, která jí umožňuje dotknout se tolika základních i aktuálních otázek, včetně ženského sebeurčení a zpochybnění zavedených genderových identit. Nakládá tedy se světonázorem, ve kterém je vše propojeno a vzájemně související.
V roce 1949 se v rámci své práce pro Ameriku setkala také s malířem Bernardem Schultzem, který nějaký čas vyučoval dětskou malbu v americkém Haus ve Frankfurtu a doprovázel ji s touto skupinou dětí do Paříže. Schultze byl v té době jedním z malířů německého informelu a v roce 1952 vystavoval se skupinou Quadriga v Zimmergalerii ve Frankfurtu, stejné galerii, která v roce 1954 také přinesla díla Ursuly poválečné veřejnosti. V roce 1955 se provdala za Bernarda Schultzeho a přijala jméno Schultze-Bluhm. Z tohoto období pochází i fotografie nahoře s manželem.
Kompletní životopis o životě vaší Uruly najdete zde.
Retrospektiva v Muzeu Ludwig v Kolíně nad Rýnem přichází ve chvíli, kdy dochází ke zvýšenému zájmu o dílo tohoto nedoceněného umělce. Vzhledem k tomu, že historie ženských protagonistek surrealismu je přehodnocována, zejména prostřednictvím bienále v Benátkách v roce 2022, postavy jako Ursula (celým jménem Ursula Schultze-Bluhm), která stála na okraji hnutí, získávají obnovenou pozornost.
Ursula byla samouk, na rozdíl od svého manžela Bernarda Schultzeho, který byl také malířem. Navzdory tomuto srovnání o sobě nikdy nepochybovala… Ursula často zobrazovala tváře jako podivně zkroucené, se zvětšenýma očima a otevřenými, šklebícími se ústy a její obrazy často používají černé pozadí pro své ďábelské subjekty.
I když se v soukromém životě pohodlně držela v genderových normách té doby (organizovala například manželovy výstavy a archiv), ve své práci téměř nevěnovala pozornost rozlišování pohlaví subjektů. Příkladem jsou Dva strážci (1986), dva malované dřevěné výřezy v lidské velikosti, kde postavy mají zvětšené, monstrózní uši a tváře, přesto vypadají vznešeně, jemně zdobené na obou stranách vlnitými a rozlehlými motivy a pozlacené po stranách. “Jestli je to muž, žena nebo něco mezi tím, je to pro ni jedno. Všechno plyne v jejích dílech,” řekl kurátor výstavy z pořádajícího muzea a dodal, že „…ačkoli Ursula může být srovnávána s ženskými surrealistkami, její konstrukce komplikovaných vnitřních světů je podobná práci jiných umělkyň její generace, jako jsou Louise Bourgerois a Yaioi Kusama.
Výstava: Ursula – to jsem já. Tak co? Museum Ludwig v Kolíně nad Rýnem, do 23. července 2023
Diskuze k tomuto článku