Miloš, Děda, Bába, End, TGM, THC… to všechno je Václav Stratil, který patří k významným umělcům měnícím neúnavně svůj styl i vyjadřovací prostředky. Uznávaný, svérázný, šokující, kontroverzní, inspirativní… Na sebe upoutal pozornost již v osmdesátých letech svými velkoformátovými tušovými kresbami (zásadními a „páteřními“ pro jeho další vývoj). V nich rýsoval-rozvíjel s nebývalou urputností a vytrvalostí meditativně laděné kompozice s velkou vnitřní silou. Zdá se, že autor pokorně i naléhavě hledal uspořádání a jasné vymezení v okolním chaosu. V nekonečném drobnopisném vrstvení se zjevuje na volných papírech geometrická struktura, především pak čtverec – znak, jenž jakoby v agnostické temnotě „noci ducha“ se ukazoval coby zakódovaná ozvěna naděje a očisty.
Malíř – kreslíř takto směřoval k celkové redukci, ztišení, k oproštění výrazu i příběhu – k jasné či spíše tušené identitě – ke kořenům (dle autorových záznamů hluboká čerň v jeho kresbách zastupovala v nejintimnější rovině krev Kristovu). Stratil tedy není v žádném ohledu umělec konstruktivního ražení a chladného kombinování náhradního světa. Jeho geometrismus spíše slouží coby rastr k rozprostření zjitřené tělesnosti, k někdy až mystickému zakoušení, k meditaci. („Jsem černá stažená černá / totální kůže / stažená fosílie…“, píše ve svém deníku).
Stratilova následná „postmoderní“ tvorba není tak roztříštěná a nesourodá, jak by se mohlo na první pohled zdát. Známe jeho obrazy, kresby, fotografie, koláže, koncepty – projevy expresivní, střídmé, koncentrované i nahodilé – černobílé i pestré – sdělné i podivně tajemné, vždy však autentické a pozoruhodné. Změny vždy ke Stratilovi patřily. Přesto – když se začal prezentovat svými fotografiemi kolem poloviny devadesátých let, způsobil rozruch (ve Špálově galerii v Praze v roce 1994) a mnohdy vyvolal odmítavá stanoviska. Označován za laciného extravagantního exhibicionistu či tendenčního nedůvěryhodného pseudo-konceptualistu, byl (po)souzen a mnohými diváky nepřijat. Nebyl to již onen ztělesněný „mýtus“ kladoucí čáru za čarou, ale spíše podivínský klaun s potřebou bavit (se), šokovat a cosi nepoznaného v nás probouzet.
Na povrch se dostával také jeho smysl pro humor, sklon k netradiční akci a nekonformnosti. Cyklus Řeholní pacient (1992), je počátečním soustavným Stratilovým foto-sdělením. Původní jednota (či touha se jí přibližovat) je zde nahrazena určitou skepsí. Namísto soustředných kreseb nabízí mnohost podobenek, kde střídmost byla nahrazena přebujelostí a intimnost vlastního kontemplativního Já teatrálností. Stratil začal používat s velkou chutí a fantazií „masky“ či převleky – pózoval coby „nosič – manekýn“ těch nejpodivnějších vizáží. Každý z jeho aranžovaných portrétů byl sestaven z řady propriet – atributů vytržených z běžných souvislostí. Umělec na sebe bere podobu celé škály bytostí. Je množinou pacienta naší doby – tedy doslova trpělivou (z latinského patentia) řeholí reflektující těžko uchopitelnou dobu i vlastní (osobní) identitu. S nadsázkou i humorem se pokouší diagnostikovat přítomné nemoci. Vyjevuje typy, karikatury, karnevalový rej bez zjevné vazby k teritoriální, sociální či náboženské příslušnosti. Jsme svědky absurdního divadla v postmoderní Babylonii.
Také v dalším rozvíjeném souboru se Stratil – chameleón proměňuje (a dle přesvědčivého výrazu ve tváři snad i vciťuje) do celé řady lidských typů i „týpků“. Na rozdíl od Řeholního pacienta z devadesátých let jsou jeho další série (např. Nic nedělám z let 2000 – 2003) civilnější a méně okázalé. Stratil se pravidelně nechává v běžných fotografických kabinách zachytit např. s černými brýlemi, s plnovousem i bez něj, s různě upravenou či vyholenou hlavou, jednou je zasmušilý, dobrácký, jindy samolibý, úlisný, naivní či prázdný… To nám ukazuje nebezpečnou číhající iluzi vizuálních představ (obrazů, komunikací) – proměnlivých dojmů závislých na jednotlivých charakterech, náladách, zkušenostech, profesích a dalších okolnostech, které člověka navenek formují. (Ostatně Stratilův cyklus Lišek, 2004 – 07, který jsme již je posunutý jen do říše bajek kde však je liška autorovým alter egem). Jako by nám tím umělec chtěl vyprávět příběh o složitém sebenazírání – v podstatě pravdivém jen prizmatem mnohosti a rozličnosti.
Stratilovy fotografické cykly z komunálních ateliérů či samoobslužných kabinek odkazují svou koncepcí k tématu identity – laterity. Položené otázky zůstanou spíše v náznaku a dohadování. Už pouhý způsob tázání je v tomto případě pozoruhodné, zábavné i čímsi naléhavé, a nakonec nás vede snad i k hlubšímu vědomí naší společné existence.
V roce 2003 se tedy Stratil vrací ke klasické malbě, v níž zkoumá hranice mezi volným uměním a illustrací. Ale také v kresbě vytváří řadu dalších cyklů – například Myslivečci z let 2018 – 19.
Svou stylově a výrazově extrémně rozmanitou malířskou tvorbu doprovázel množstvím signatur (Miloš, Děda, Bába, End, TGM, THC), užívaných jako množení identit ve stejných intencích jako u fotografií. V polovině desátých let se Stratil zaměřil na lapidární textové kresby a malby, někdy provedené přímo na stěnách výstavních prostorů (Rožhovor, Galerie Měsíc ve dne, 2015). Přibližně ve stejné době nahrál a v malých nákladech vydal dvě kompilace své písničkářské produkce: Všechno bude fajn (2013) a Láška (2016). Výhradně poslechová byla rovněž jeho společná výstava se slovenským hudebníkem Panáčikem v pražské Drdova Gallery (2013) a ostravském PLATO (2015).
Radan Wagner
Životní cesta Václava Stratila podle webu Paměť národa
Václav Alois Stratil se narodil 7. října 1950 v Olomouci malířce Vladimíře a středoškolskému profesorovi Václavu Stratilovým. Má bratry Jiřího, Jana a sestru Ludmilu. Po absolvování Gymnázia J. Opletala v Litovli studoval na FF UP v Olomouci obor pedagog pro dospělé. Po škole vystřídal zaměstnání jako metodik pro výtvarníky amatéry, učitel výtvarných předmětů, noční vrátný, pracovník kotelny. Od roku 1975 vystavoval v bytech a ateliérech v Olomouci i okolí. Počátkem 80. let se jej pokoušela získat pro spolupráci StB. U posledního výslechu byl zmlácen na poli a ponechán tam. V Praze v r. 1983 jako noční vrátný v NG již kreslil velké tušové kresby. Do povědomí se dostal výstavou v roce 1984 v ateliéru Margity Titlové v Praze, která byla po týdnu zakázána policií. Další výstavy měl v kulturních střediscích a klubech. V galerii Pod podloubím v Olomouci se na své vernisáži 17. listopadu 1989 dočkal pádu socialismu. Od té doby vystavuje v tuzemských i zahraničních galeriích. Paralelně s kresbami vznikaly i fotoperformance v komunálních fotoateliérech, ve kterých pokračuje dodnes. Nejznámější je cyklus Řeholní pacient. Od roku 1998 do r. 2015 byl vedoucím nejprve v Ateliéru kresby a poté intermédií na Fakultě výtvarných umění VUT v Brně, kde byl i jmenován docentem. V roce 2003 se vrátil k malbě a maloval až do roku 2016. Z důvodu provokace s fašistickými symboly v televizi Prima mu nebyla prodloužena smlouva na FaVU. Nadále žije a tvoří v Brně. Kromě syna Lojzy a Štefana se ženou Jarmilou má ještě pětiletého syna se současnou ženou Terezou.
Diskuze k tomuto článku