Vánoční čas je spojován s biblickým tématem – Marií a narozením Ježíška, tedy s velkou křesťanskou událostí. Můžeme zde mluvit prostě také o novém životě, spáse a naději. Výtvarné umění se tohoto motivu často chápalo – a to i v nečekaných souvislostech. Dokonce i „divoch“ Paul Gauguin se tímto směrem občas ubíral, to když propojil osobní příběh s náboženskou tradicí a odpovídající ikonografií – celkově pak prolnul křesťanské kořeny a exotické reálie do zobecňující všelidské nadčasové hodnoty. Podívejme se na jeden z nevšedních a tajemných – vánočních výjevů…
Dnes se nalézá tato rozměrná kompozice Te tamari no atua / Narození Páně z roku 1896 v Pinakotéce v Mnichově
Gauguinova malba s různými názvy: Narození, Narození Páně či dokonce Narození Krista – zobrazuje lehce zahalenou ležící polynéskou dívku s právě narozeným dítětem, s jen tak akorát naznačenou svatozáří a s průhledem do chléva. Na tento nejednoznačný výjev dokonce vlevo dole připsal sám autor: Te tamari no atua – tedy volně přeloženo Děťátko boží. Můžeme se dohadovat, co tato malba z roku 1896 znamenala pro vzpurného individualistického modernistu, který se však zase někdy identifikoval s Kristem, například v přízračném autoportrétu před Golgotou… V každém případě je toto přepracovaná verze Manao tupapau, obohacená o další postavy včetně anděla, a také je to volná citace Manetovy Olympie, kterou Gauguin tolik obdivoval.
Obecně se soudí, že bezmála patnáctiletá umělcova milenka Pau’ura porodila toho roku kolem Vánoc potomka, který však žil jen několik týdnů… je to tedy vzpomínka na rodinnou událost či tragédii, umělcova úvaha o tom, jak těsně spolu souvisí zrození a smrt. Možná se však Gauguin, jak se také někdy soudí, prostě jen rozhodl namalovat tahitskou událost s přiznáním sice neortodoxní, ale přeci jen jakési víry.
Pro přípravu obrazové kompozice byl malíř vybaven „putovní“ fotografickou knihovnou – jakousi zásobárnou zajímavých motivů, kterými se někdy inspiroval. Mezi nejrůznějšími snímky se nalézaly sochařské detaily z řeckého Pantheonu či záběry buddhistických plastik z jávského chrámu Borobudur a další vzdálené pamětihodnosti, které volně citoval ve svých malbách. Již v předešlých obrazech malíř synkreticky propojoval formy z jihovýchodní Asie s polynéským prostředím či křesťanskou ikonografii; inspiroval se tedy zcela bez předsudků, jen aby dosáhl kýženého účinku. Ostatně prolínáním kultur byl posedlý a hodně o tomto tématu četl.
Gauguina přitahovala myšlenka (v 90. letech 19. století rozšířená), že všechna náboženství a mytologie jsou v podstatě stejné. To lze vyčíst i z jeho nesourodého „mystického“ eseje z roku 1897 pod názvem „Katolická církev a moderní doba“ – kde božství označuje za „nepochopitelné tajemství“ a kde se vyznává z myšlenky, že „Bůh nepatří vědci ani logikovi, ale patří básníkovi, do říše snů, jakožto symbol Krásy, Krásy samotné.“ Nejen na základě těchto vět se občas a právem soudí, že Gauguin byl teosofem (stejně jako později Munch, Klee či Mondrian) a vyznával šířící se učení Madame Blavatské, které bylo právě na vzestupu se svou základní tezí o jediné moudrosti a živém kosmu, hermetismu a Tajném učení… Teosofická společnost s mezinárodní působností byla založena v „magickém roce 1875“ a jejím hlavním úkolem bylo „najít pravdivé jádro a společné rysy všech náboženství. První spis Heleny Blavatské byl roku 1877 vydán pod názvem Isis bez závoje.
Nejoblíbenějším literárním pramenem byla Gauguinovi kniha komparativní mytologie nazvaná Nová geneze od Geralda Masseye (podle malíře tento spisovatel dokázal, že „Kristus z evangelií není historickou osobností, ale egyptským mýtem.“). Dnes je tento autor pozapomenutý, nicméně jeho knihy (zvláště ty „egyptské“) stále vycházejí a prodávají se. V nich se například dočteme: „Kristus byl jen dalším vtělením boha Hora, nebo Pana, či celé řady jiných model; bylo to ´křesťanstvo´, které nakládalo s mýty jako s událostmi, v nichž figuruje skutečná osoba nadaná božskými vlastnostmi. Církev je proto vinna tím, že velký tok spirituálních znalostí, který měl spojit lidstvo v jedné všeobjímající univerzální pravdě, byl přerušen.“
Takové myšlenky Geralda Masseye (ale i jeho anglické vydavatelky teosofických a “indických” spisů slavné Annie Besant) musely být „kosmopolitnímu“ Gauguinovi velmi blízké, posilující a inspirativní.
Vánoce tedy byly pro Gauguina mimořádným obdobím spojeným s narozením své milované dcery Aline, ale také s dramatickými událostmi – se legendárním pobytem u Vincenta van Gogha v Arles. A právě v těchto místech jižní Francie někteří badatelé nalézají Gauguinovu inspiraci pro Te tamari no atua – tedy obraz Narození Krista. Jeho tahitská kompozice totiž volně, ale povědomě cituje Marii ležící na posteli tak, jak ji vidíme na výzdobě kostela St. Trophine v Arles. Nádherná a dojemně svérázná románská výzdoba možná udělala na malíře při jeho pobytu velký dojem a scénu si zaznamenal. Je to pravděpodobné, neboť jeho tehdejší kolega a kumpán van Gogh byl touto památkou uchvácen, což zmiňuje ve své korespondenci. Možná tedy i pro Gauguina znamenalo toto Narození Páně ze středověké Provance mnohem více a časem se zjevilo v jeho nové exotické domovině na jeho „vánočním“ obraze.
-rd-
foto: archiv
Diskuze k tomuto článku