„Mistrovská velká hra je intelektuální cestou, která prostřednictvím skrytých uliček prochází historií, přičemž odkrývá stopy v architektuře a památkách tajných náboženství, která dala světu tvář. Stěžejní historické události a procesy jako zrození renesance, vědeckého racionalismu a Francouzská a Americká revoluce jsou zde radikálně přehodnoceny ve světle nových důkazů“… i takto by se dalo charakterizovat téma pozoruhodné i kontroverzní knihy Velká hra dějin.
Snažit se pochopit přítomnost není snadné. Možnou cestou je ohlížet se do historie, vnímat souvislosti a příběhy s dlouhodobým dosahem. Pokusy se mohou ubírat různým směrem a každý z nich přispívá k celkové mozaice našich znalostí. Jednou z takových možností může být i kniha Velká hra dějin. Teorie v textu předložená má vpravdě globální kulturní rozsah a dosah. V mnohém tak připomíná počiny, jakými byly ve své době knihy Jitro kouzelníků (Jaques Bergier a Louis Pauwels) nebo Tajné dějiny světa (Jonathan Black). Senzační a první z nich pojednává o alchymistické tajemné moudrosti vinoucí se skrytě od dávnověku až Fulcanellimu.
Druhá mapuje celou historii světa jakožto střet či paralelní běh skryté (duchovně individuálně-hermetické) a zjevné (provozně společensko-politické) vrstevnaté situace. V obou knihách se pak prolínají souvislosti kulturní, náboženské, vědecké i politické – akcenty motivované jedinci, spolky a vládnoucími garniturami. Nemusíme souhlasit s některými konspiračními teoriemi. Texty jsou však plné faktických informací a už samy o sobě jsou zdrojem mnoha zajímavostí a po/odkrytých souvislostí. Závěr ať si udělá každý sám.
Uvěřit, že nás v dnešní „racionální“ době ovládají vedle rozumu ještě jiné síly, je těžké a možná i nepříjemné. Ale to je otázka přístupu, otevřenosti, vhledu a světonázoru každého z nás. Kosmické konstelace, morfická pole, archetypy či prenatální traumata ovlivňují každý jedinečný život a hrají v našem počínání jistou roli. Tak to alespoň vidí mnohé badatelské osobnosti ba celé myšlenkové proudy obvykle však označované jako „avantgardní“ či zkrátka neoficiální. Ty jsou nicméně velice živé, konstruktivní a také pravidelně prezentované na mezioborové (mezinárodní) úrovni. Za všechny jmenujme Kalifornský institut integrálních studií v San Franciscu nebo Budapešťský klub zaštítěný jmény jako jsou Elie Wiesel, Ervin Láslo, Depak Chopra, Miloš Forman, dalajláma, Václav Havel, Peter Gabriel, Arthur C. Clark a další. U nás se pak k této mezinárodní struktuře váže, vedle Fóra 2000, aktivní společenství pod názvem Transpersonální konference v čele s čestným předsedou Stanislavem Grofem – českoamerickým vědcem světového významu.
Současná „věda o vědomí“ se potýká s dnešní agónií doznívající postmoderní doby (o této situaci pojednává více a komplexněji nová kniha Velký regres / Mezinárodní rozprava o duchovní situaci dneška, která obsahuje názory řady světových osobností: Slavoje Žižka, Zygmunda Baumana, Nancy Frazerové, Václava Bělohradského a dalších). Tedy příliš mnoho úkazů a důkazů nutně směřuje k novému paradigmatu – nově formované skutečnosti a její adekvátní sebe/reflexi. Základní či výchozí vědomí naší (západní) civilizace tak nutně vstupuje do dalšího času a prostoru. Viděno v historickém příměru: nalézáme se prý na konci ani ne tak osvícenství, jako spíše v závěru / rozkladu pozdní Říše římské.
Tento „pocit“ na hraně sílí, i když je stále označován za „alternativní“. Ale sílí i hlasy a důkazy ze strany poučených a snad i povolaných (tak jako například ve zmíněném spisu Velký regres popisujícího nárůst populismu, nacionalismu, autoritářství, extrémismu, xenofobii, výbuchy „lidových“ hněvů, odpor k etablovaným institucím, globalizovaným elitám, demagogii, siláctví či vulgární politické a mediální scéně). A tomuto patologickému stavu můžeme čelit jen tehdy, když mu porozumíme.
Z podobných pozic a pohnutek můžeme nahlížet i na knihu Garahama HANCOCKA a Roberta BAUVALA. Jejich společný počin, který nese název Velká hra dějin s podtitulem Odhalení skrytých vládců světa, je pozoruhodná. Oba patří do výše zmíněného okruhu „alternativních“ autorů, tentokráte historiků. Graham si vydobyl celosvětový úspěch svými bestsellery: Otisky božích prstů, Zrcadlo nebes nebo skvělou knihou Boží mágové. Ta pojednává o vykopávkách z devadesátých let 20. století v tureckém Göbekli Tepe, které odhalují dosud neznámou civilizaci a jejich monumentální stavby patrně nejstarších na celém světě (zhruba 11 600 let staré). A také v tomto „archeologickém“ textu Hancock uplatňuje svou schopnost vidět věci nejen detailně, ale i v širším kontextu – v jakési hře dějin, jejíž příbuzné stopy (důkazy) nalézá v kulturách starého Egypta, Mexika nebo Mezopotámie.
Hanckok je trpělivým a pokorným badatelem, vystudovaným sociologem a bývalým novinářem řady nejprestižnějších britských listů. Přes nezvratné důkazy obsažené v jeho knihách, budí „poprask v řadách laické veřejnosti, i odborných kruzích.“ Má však dar pohybovat se způsobem svého vyprávění na pomezí literatury faktu i historického románu. A také proto je oblíbeným hostem živých i televizních besed a pořadů zaměřených na dávnou historii a popularizaci vědy. (Známé jsou jeho ostré mediální střety s Richardem Dawkinsem, autorem knihy Boží blud, v které popírá nejen božství, ale i jakoukoliv esoteriku apod.). A snad ještě známější je „planetární“ střet – vyvrcholení letité averze mezi Grahamem Hancockem a Zahi Hawasem – vrchním „dozorcem“ všech památek starého Egypta. Ano, je to ten, který samojediný vystupoval ve svém širáku snad v každém televizním dokumentu o Egyptě a jeho vykopávkách. Vlastně Hancock žádné nepřátelství nikdy k Hawasovi nechoval. Jen měl nové poznatky, které chtěl veřejně prezentovat a chtěl slyšet reakci egyptské – respektive oficiální „zakonzervované“ strany. Tou totiž Zahawi bezpochyby byl až do svého odvolání.
Vše vyvrcholilo v dubnu roku 2015, kdy se v Káhiře v hotelu Mena House měla uskutečnit historicky první otevřená veřejná diskuse Zahi Hawasse a Grahama Hancocka, coby zástupců dvou rozdílných pohledů na dávnou historii Starého Egypta. Zahi Hawass měl prezentaci v roli zástupce mainstreamového pojetí egyptologie a Graham Hancock měl přijít s novými – alternativními poznatky na poli zkoumání egyptské historie (potažmo celého světa). Nápad, bezesporu úctyhodný, nabral již na počátku díky Zahi Hawassovi dramatický spád. Ten, když zahlédl Hancocka jak si připravuje diapozitiv dokládající souvislosti mezi Orionovým pásem (tzv. Orion correlation theoty) a postavením pyramid v Gize, znejistěl a byl stále více nepříčetný: „Robert Bauval je lump a já o něm a jeho práci nechci mluvit. A nechci, aby bylo jeho jméno zmiňováno. Není akademik – je nic! Zařídím, aby tento muž už nesměl do naší země jednou pro vždy!“
Robert Bauval k tomu napsal na Facebooku: „Celý spor začal v roce 1993, když John A. West a Robert Schoch iniciovali debatu: „Stáří Sfingy“. Hawass proti nim zuřivě zaútočil v tisku a vyzval ostatní egyptology, aby se k němu připojili… Jednou z podpásových taktik Hawasse byly osobní útoky, když je nazval židy, sionisty, šarlatány, zloději…V arabském světě slova žid a sionistajsou považovány za nejhorší osobní nadávku.“ A tento střet měl dohru „ve vyšších kruzích.“
V důsledku všech obvinění ze „sionistického spiknutí“ a „zednářských“ machinací zrušila egyptská vláda plánované doplnění Velké pyramidy v Gíze zlatý pyramidion, ke kterému mělo dojít v předvečer nového tisíciletí o půlnoci 31. prosince 1999. Je poněkud zvláštní, že podivné okolnosti vedoucí k tomuto bizarnímu skandálu započaly ve Francii dne 14. května 1998, kdy byl slavnostně odhalen zlatý pyramidion doplněný na staroegyptský obelisk na Place de la Concorde v Paříži. Mezi čestnými hosty ceremoniálu byli velvyslanec Egypta ve Francii a další významné osobnosti. Událost se konala v průběhu oficiální návštěvy egyptského prezidenta Husního Mubáraka ve Francii, kde zřejmě vzešla idea dosadit zlatý pyramidion také v Gíze na Velkou pyramidu (po velkolepém koncertním show Jena Michela Jarreho). Hra symbolů pokračovala a přípravy zdárně běžely podle plánu až do září 1999, kdy někteří „zasloužilí“ členové egyptského parlamentu začali s nenápadnými námitkami „technického rázu“. Radikální egyptský tisk to však vyjádřil naplno: „Jarre je židovského původu, a navíc hodlá – mimo jiné – promítnout laserem na Velkou pyramidu obraz ´oka ´, což by asociovalo známý zednářský symbol, jaký se navíc nalézá i na americké bankovce.“ A tak toto „oko prozřetelnosti“ – symbol Nejvyššího – na pyramidě sice stanul, stálá připomínka v podobě zlaté špice byla nakonec Egyptem zamítnuta.
Dokud byl Zahi Hawass (egyptolog a státní ideolog) u kormidla oficiálních egyptských dějin, úpěnlivě odháněl všechny, kteří by mohli začít šťourat do zavedených paradigmat. V souvislosti s politickými změnami byl ale Hawass odstaven v roce 2011 a jeho vliv je dávno pryč. Dá se i říci, že dávno pryč doba, kdy jeho argumenty měly nějakou váhu. Ale nevraživost mezi státy, národy, skupinami i jednotlivci stále trvá, živená nejen historickou pamětí, ale hrou symbolů kolem nás.
Knihy Záhada Orionu Roberta Bauvala a Otisky božích prstů Grahama Hancocka jsou světovými bestsellery a také v odborných (konvenčních) kruzích se s nimi musí počítat. A nastolují tak s několika dalšími publikacemi vážné úvahy o přehodnocení historie lidstva. Oba tedy sepsali dílo společné – Velkou hru dějin. Výše zmíněné „nedávné“ události souvisí s obsahem a posláním knihy. Jak její autoři naznačují i dokládají – za vším podstatným stojí averze „dvou světů“, jejíž kořeny sahají hluboko do historie – a jejíž „kyselé“ plody sklízíme dodnes. Kniha tak popisuje hlavní cesty tohoto pohybu, ale i četné a překvapivé peripetie, které přes svou nenápadnost mají velký dosah. Kniha vychází z přesvědčení, že jádrem věčného sporu je koncept antagonistických sil – Tmy a Světla, Dobra a Zla. Avšak tento střet není tak černobílý, jak by se mohlo či chtělo zdát. Jedná se spíše – a to na obou stranách – o nekonečný spor jednotlivců (skupin) a zájmových či vládnoucích kruhů (církví, politické reprezentace apod.) Na jedné straně tedy stojí osvícení a duchovnější (tolerantnější) názory a na straně druhé mocenská fanatická nebo zištná veličina. Taková je historie.
Po prohrané bitvě gnostiků (nepotřebujících církev jako prostředníka pro poznání pravdy a božství), ujímá se vlády křesťanství jiného typu. To je časem vetknuté do katolické církevní instituce, jejíž „železný stisk“ sílil. Konkurenční aktivity se musely odehrávat již jen v podzemí či alespoň v utajení a pokoušely se nadále připravit a nastolit svobodnější – smířlivější společenský řád.
Kniha tedy sleduje na pozadí historických událostí střet církve (papežství) a heretiků – kacířů: osudy katarů, albigenských, bogomilů, manichejců, reformátorů, věrozvěstů a obecně svobodomyslných osobností, které se musely potýkat s institucí jež vyměnila Písmo za dogma. I zde se prolínají odkazy na staré „bludařské“ – egyptské tradice a symboly a jejich potírání. A historickým vrcholem / zlomem se v tomto smyslu stávají křižácké výpravy – nejprve proti jihofrancouzským katarům (jiným křesťanům), následně za účelem osvobození Svaté země z rukou nepřátelských muslimů (jejich krvelačné vraždění rozběsněnými křižáky vstoupí do dějin i do podvědomí dalších arabských generací coby temný archetyp).
Ale také se v knize dočítáme o pozadí evropských „lidových“ revolucí s jejich skrytými hybateli, o americké válce za nezávislost motivované pocitem „vyvolenosti“, o rosenkruciánech či bojích protestantů s katolíky, o zednářích s mezinárodní strukturou vyznávající zpravidla „egyptský ritus“ a dalších „hrách“ našich dějin.
A tak není divu, že se v závěru knihy, po tom všem, dočítáme: „Dokud nebude jasně nahlédnut a pochopen ´křižácký´ podtext těchto událostí a dokud nebude úspěšně neutralizován a zneškodněn, budou kořeny problému stále živé a z nich budou i nadále vyrůstat nové odnože a frakce, a to i poté, když bude al – Kaida eliminována.“
A ještě jedna myšlenka z knihy na závěr: „Je samozřejmě pravdou, že vize národa vyvoleného Bohem podle velkého božského plánu a úradku není ničím novým. V dějinách je spíše běžné, že králové a královny byli přesvědčeni, že vládnou právem boží milosti a že jejich národy jsou pod zvláštní boží ochranou. Tyto myšlenky jsou v evropské kolektivní psychice zakořeněny… A přece se zdá, že i přes absenci královské rodiny je i v Americe koncept „Božího práva“ obsažen v politice od samého počátku a v poslední době – přinejmenším z hlediska arabského a muslimského – dokonce i v politice zahraniční. I když pro některé Američany nemusí představovat obrovská americká hospodářská a vojenská podpora Izraele nic neobvyklého a žádný větší problém, faktem zůstává, že většina muslimů a Arabů ji považuje za součást jakési ´křižácké aliance´, jejímž cílem je znovu dostat Svatou zemi pod židovsko-křesťanskou nadvládu… A extrémnější islamisté dokonce označují toto spojenectví za ´zednářsko-sionistickou´ alianci.“ Ano, někdy stačí teorie spiknutí a její hra symbolů, byť se nemusejí zakládat na pravdě.
A kde jsou kořeny této konkrétní iluze či možnosti? V kapitole „Lež, která nikdy nezemře“ se dočteme: „Teorie o zednářsko-sionistickém spiknutí má svůj původ v tzv. Protokolech sionských mudrců. Tento drobný spisek, poprvé publikovaný v Rusku někdy v letech 1903 – 1905, si činí nárok na to, že demaskuje sionisticko-zednářské spiknutí, jehož cílem je ovládnutí světa. Byl využit k antisemitské propagandě v Rusku, později v 30. letech v nacistickém Německu a v poslední době i mezi radikálními muslimy. Jakkoliv bylo dávno prokázáno, že se jedná o podvrh, jsou Protokoly široce čteny a považovány za věrohodné v celé oblasti Blízkého východu; v současné době pak představují významný propagandistický nástroj při šíření islámu na Západě.“
Tedy, co je velká hra dějin a kdo ji hraje? Nebo je to jen planá konspirace? Kniha je to v každém případě poučná a k hlubšímu zamyšlení.
Radan Wagner
Diskuze k tomuto článku