Manetova oblíbená modelka Victorine Meurent bývala zpravidla zavrhována jako „opilecká prostitutka“. V novějších studiích se však tato žena jeví v jiném světle, které ji ukazuje spíše coby ambiciózní malířku. A nejen to…
Píše se rok 1862 a osmnáctiletá Pařížanka z dělnického prostředí potkává třicetiletého aristokratického malíře. Ocitá se v Manetově ateliéru, stojí mu modelem (tak jako předtím Thomasovi Conturovi a později i Toulouse-Lautrecovi či Edgaru Degasovi), ale také spolu hodně diskutují a vymýšlejí nové nápady. Vzájemně se inspirují. Dva obrazy z devíti, které v této atmosféře vznikaly se pak staly slavné po celém světě: Snídaně v trávě a Olympie. (Prvním známým obrazem je Pouliční zpěvačka). Avšak většina historiků bude vliv mladé Victorine ignorovat a nadále ji považovat jen za nevýznamnou nájemnou ženu.
Po více než 100 letech od Manetovy smrti vypátrala historička umění Eunice Lipton, že se „zmizelá“ modelka dožila nedaleko Paříže 83 let. Z dalších zjištění vyplývá, že tato tajemná postava nebyla ani tak prostitutkou, ale udržovala spíše nekonformní vztahy. Navíc Manet se dožil jen 51 let na komplikace spojené se syfilidou – tehdy nevyléčitelnou chorobou… kdyby měl sexuální vztah s Victorine, pravděpodobně by zemřela na stejnou nemoc, a to mnohem dříve. Manet jí maloval až do počátku sedmdesátých let, pak se odcizili zřejmě také pro rozdílné názory na malbu.
Lipton zjistila, že Meurent nakonec naplnila své malířské (poněkud akademické) ambice – vystavovala na pařížském Salonu v roce 1876, tedy ve stejném roce, kdy byly Manetovy práce odmítnuty. Dlouho se předpokládalo, že byly časem veškeré malířčiny obrazy ztraceny. Nedávno však muzeum ve francouzském Colombes získalo několik jejích maleb.
Otázkou zůstává, proč byla Victorine Meurent Manetovými životopisci tak dlouho zavrhována… Zřejmě jen proto, že byla ochotná pózovat nahá nikoliv jako idealizovaná bohyně či mytická postava, ale jako současná žena, která nebyla zdaleka dokonalá. Snídaně v trávě je dnes dokonce brána jako feministický výjev představující sebevědomou ba vyzývavou ženu se znepokojivým výrazem. Sledujeme zde nikoliv dosavadního stereotyp anonymní postavy, ale spíše konkrétní ženu vážící si vlastní sexuality. Manet touto malbou především zahájil vzpouru proti příběhovosti na plátně a stal se takto příkladem impresionistům a dalším modernistům s autonomní malířskou fikcí.
Když byla Snídaně v trávě poprvé vystavena v Salonu odmítnutých (1863), veřejnost reagovala posměšky i útoky… a muži se vraceli, již bez rodin, aby se znovu a upřímněji zadívali. Victorine se stala známou, což bylo pro modelku neobvyklé.
Jako malířka vystavovala nadále v oficiálním Salonu, ale pro svůj soukromý život byla zatracena. Obecně se psalo a soudilo, že již ve svých čtyřiceti letech byla opileckou troskou, která prodávala své kresby „nočním společníkům.“
Dnešní znalosti o životě Victorine jsou jen kusé, ale i přesto je zjevné, že si vedla o poznání lépe. Kdo tedy byla? Narodila se v Paříži roku 1844, její otec byl rytec (nebo patinér) a matka měla prádelnu. Modelkou se Victorine stala v roce 1862, ale okolnosti setkání s Manetem nejsou jednoznačné. Z jeho zápisků však víme, že bydlela na adrese 17 rue Maitre Albert. Na počátku sedmdesátých let19. století se věřilo, že odcestovala do Ameriky, jisté však je že již v roce 1875 navštěvovala večerní kurzy na Academie Julian. Její autoportrét byl uveden na Salonu a další malby se objevily na tomto prestižním, byť konzervativním, fóru ještě několikrát. V roce 1903 byla malířka dokonce přijata za členku Société des Artistes Francais.
Navzdory těmto relativním úspěchům sena tuto ženu hledělo skrz prsty. Přes objektivně nedoložené vztahy je, je zřejmé že mužům se vyhýbala. Vdovu po Manetovi žádala roku 1883 o finanční pomoc, tak jak jí to malíř slíbil, ale byla odmítnuta. Posledních 20 let života sdílela dům s učitelkou klavíru Marií Dufour v Colombes nedaleko Paříže. Zemřela zapomenuta 17. března 1927.
Po smrti Marie Dufour roku 1930 byl obsah domu zlikvidován. Podle sousedů bylo vybavení, včetně Victorininých houslí, vyneseno a naházeno do ohně. V roce 2004 se objevily dva obrazy Victorine Meurent, které jsou dnes ve sbírkách History Musea v Colombes.
Manetův život
První ženou Manetova umění i života byla Holanďanka Suzanne Leenhoff, se kterou se Manet začal stýkat již v roce 1849. Suzanne docházela do domu Manetových, aby učila jeho mladší bratry hrát na piano. V roce 1852 Suzanne porodila nemanželského syna Leona Koella Leenhoffa, jehož otcem mohl být jak Édouard, tak i jeho otec, který zemřel v roce 1862. Édouard a Suzanne byli spolu oddáni 28. října 1863 v Zalt-Bommel v Holandsku, odkud Suzanne pocházela. Do Paříže se společně vrátili měsíc po svatbě. Řada Manetových blízkých bylo jeho rozhodnutím překvapeno, neboť jejich třináctiletý vztah byl tajemstvím i pro Manetovy nejbližší přátele. Manet byl od roku 1874 švagrem Berthe Morisotové, která si vzala za manžela jeho bratra Eugena.
Manet byl blízkým přítelem spisovatele Émile Zoly, který ho vždy v tisku nadšeně podporoval. Malíř si jeho podpory velmi vážil, neboť ve své době se mnoha pozitivních ohlasů v tisku od kritiků nedočkal. Manet byl velkým oblíbencem dekadentních básníků Stéphane Mallarmého a Charlese Baudelaira, kteří ho podporovali v jeho snaze zachycovat na plátnech skutečnost bez jakýchkoliv příkras a lichotek. Manet tyto básníky také portrétoval…
Manet nikdy nechtěl být členem žádné umělecké skupiny, vždy se chtěl svou tvorbou a svým pojetím umění odlišovat. Paradoxně však byl často považován za ‚krále impresionistů ‘, a to hlavně pro svoje nevšední náměty, barevné kombinace a práci se štětcem. Doživotní členství v oficiálním Salonu Manet získal ve svých 49 letech – jeho kariéra malíře začala poměrně pozdě, avšak svým talentem a jinakostí výrazu si Manet brzy získal slávu a uznání. Jeho zdraví a neléčená syfilida si však vybraly krutou daň – posledních šest měsíců svého života Manet trávil v bolestech a utrpení… Deset dní před jeho smrtí mu muselo být kvůli diagnostikované gangréně amputováno levé chodidlo.
Manet zemřel ve věku 51 let 30. dubna 1883 v Paříži. Byl pohřben na Cimetière de Passy.
Radan Wagner
Diskuze k tomuto článku