O Vincentu van Goghovi (1853 – 1890) bylo vydáno mnoho knih, nejpravdivější spis však napsal bezděčně on sám. Jsou to jeho dopisy, jež odesílal po osmnáct let svému o čtyři roky mladšímu bratrovi Theovi. Je to vlastní životopis, i když nebyl myšlen jako literární dílo. Jedná se o zpověď dokládající malířovo skutečné prožívání, uvažování a tvoření – existenci plnou proměn i zaujetí, osamění i touhy po sdílení. Je to psaní nadšené i zoufalé, obyčejné i poučené, plné zjitřené introspekce, ale i vědomí souvislostí. Van Gogh těžce snášel samotu – sám ji vyhledával, sám ji kolem sebe šířil, ale trpěl jí. V roce 1888 odjel na francouzský jih do Arles, odkud poslal bratrovi 61 dopisů. Zde nalezl svět plný barev, venkovský život vzdálen Paříži a jejím svodům. Usadil se, intenzivně pracoval a zařizoval bydlení pro sebe i Paula Gauguina, který sem dorazil téhož roku. Jejich soužití se však ukázalo jako dramatické a nakonec nemožné. Gauguin odjel, Gogh zůstal opět sám, zdejšími nenáviděn, záhy nemocný a vyšinutý odvezen do ústavu pro choromyslné. Přinášíme zde jeden z dopisů, kdy malíř ještě v Arles žil pln naděje.
Milý Theo!
Děkuji Ti mnohokrát za plátno a za barvy, které právě došly.
Tentokrát stojí zásilka 9,80 franků. Vyzvednu si ji proto, až dojde Tvůj dopis, protože nemám peníze. Platil jsem i za předposlední zásilku 5,6é franků; jestliže jsi v předposledním účtu poštovné započítal, pak je to příliš drahé.
Pomaluji-li těch 10 metrů plátna jedině veledíly ve velikosti0,5 metru a prodám-li je hotově a za příšernou cenu nějakému vznešenému sběrateli v rue la Paix, pak nebude nic snadnějšího než vytěžit z této zásilky hodně peněz. Myslím, že brzy nastanou velká vedra a bezvětří. Během těchto šesti neděl bylo totiž větrno. Proto je báječné, že teď mám v zásobě barvy i plátno. Mám totiž na mušce půl tuctu motivů, zejména tu malou selskou zahrádku, jejíž kresbu jsem Ti včera poslal.
Myslím často na Gauguina; buď si jist, že tak či onak pojedeme já nebo on za druhým a on i já si zamilujeme přibližně tytéž motivy. Nepochybuji nikterak, že bych mohl pracovat v Pont-Avenu, tak jako jsem zase přesvědčen, že on si zdejší přírodu zamiluje. Dá-li Ti měsíčně jeden obraz, bude to ročně tucet obrazů, takže koncem roku bude mít ještě zisk, a to nebude mít dluhy a bude nepřetržitě tvořit, takže jistě tím nebude nijak poškozen.
A nakonec peníze, které od nás dostane, ušetří z převážné části tím, že budeme bydlet v ateliéru, místo abychom se povalovali v kavárnách.
Nadto získáme pevnější pozici a větší jméno za předpokladu, že budeme žít ve shodě a že jsme rozhodnuti jeden druhému dopřát potřebného klidu. Počínáme si jako blázni nebo jako ničemové, zdánlivě alespoň, a tak trochu i ve skutečnosti, žijeme-li každý sám.
Jsem tolik rád, že se mi vracejí bývalé síly, a to větší měrou, než jsem doufal. Jsem za to z největší často vděčen majitelům restaurantu manželům Ginauxovým, v němž se nyní právě stravuji. Jsou t neobyčejní lidé. Ovšemže tam musím platit, ale je tu něco, co se v Paříži nenajde; za své peníze tu člověk skutečně dostane najíst.
Tak rád bych se s Gauguinem sešel na dlouhou dobu.
Gruby má pravdu, že se člověk má vyhýbat ženám a dobře jíst. To člověku jen prospívá, a protože musí do práce vložit všechny síly, je velmi správné nevydávat jich v lásce víc než e třeba. Ale to lze uskutečnit spíš na venkově než v Paříži. Touha po ženách, která na člověka doléhá v Paříži, je spíš produktem nervového vyčerpání než přiznáním síly.
Tato touha mizí právě ve chvíli, kdy se člověk uzdraví. Zdrojem toho zla je tělesná konstituce a nešťastné degenerování rodů z generace na generaci a pak nešťastné povolání a neradostný život pařížský – kořen zla trvá a člověk se ho nemůže zbavit.
Myslím, že Tvůj vliv na milovníky umění vzroste ve chvíli, kdy se přestaneš starat o to pitomé účetnictví a tu zatracenou náročnou administrativu u Groupilů. To proklaté, zamotané ředitelování! Nedovedu si představit, že existuje hlava, že existuje úředník, který by se tím nezničil na padesát procent.
Člověk musí být bystrý a chladnokrevný, aby zpracovával lidi, aby koupili, ale když se musí ponořit do vedení knih, stává se úplně bezbarvým. Rád bych přesně věděl, jak se Ti daří. Za předpokladu, že impresionisté budou malovat krásné obrazy a najdou příznivce, stále Ti kyne naděje, že později si vydobudeš nezávislého postavení. Škoda, že to dneska ještě nejde.
Hostinec, v němž bydlím, je neobyčejně zajímavý. E celý šedý, podlaha je z šedého asfaltu jako chodník, na stěnách šedá tapeta. Zelené, stále spuštěné záclony, velký zelený závěs před stále otevřenými dveřmi chrání před prachem.
Podobá se to velasquezovské šedi – jako je v Přadlenách. Nechybí tam dokonce ani uzounký šíp slunečního paprsku, pronikající závěsem – úplně jako na Velasquezově obraze. Samozřejmě stolečky s bílými ubrusy. A za tou velasquezovskou šedou místností je vidět starodávnou kuchyň, čisťounkou jako kuchyně holandské, s výrazně červenou cihlovou podlahou, se syrovou zeleninou, s dubovou skříní, se svítícím měděným kuchyňským náčiním na modrobílých kachlech kuchyňského krbu se žlutooranžovým ohněm.
V ní pracují dvě ženy, rovněž šedě oděné, téměř jako v Prévostově obraze, který visí u Tebe; lze je srovnávat po mnoha stránkách. V kuchyni je stará kuchařka a silná malá služka rovněž v šedých, černých a bílých šatech. Nevím, popisuji-li to dost názorně, ale takového Velasqueze jsem tu viděl. Je to ještě starodávně provensálské, kdežto ostatní restaurace se shlédly v Paříži; je v nich vrátnice s nápisem „Obraťte se na vrátného“, ačkoli tam žádný vrátný není. Všechno tedy není skvělé.
Viděl jsem chlév se čtyřmi kravami v barvě bílé kávy a se stejně zbarveným teletem; hnědobílý chlév byl ověšen pavučinami, krávy byly čisté a překrásné, dlouhý závěs chránil proti prachu a mouchám. A zase še´d, velasquezovská šeď. Bylo to harmonické, ta světle hnědá a tabákově hnědá barva kravské kůže s něžnou, modravou šedobílou barvou zdí, zelená látka pronikavě kontrastující se zelenavou žlutí tetelícího se okolí. Vidíš, že lze malovat ještě něco zcela jiného, než co já jsem namaloval.
Musím se dát do práce. Onehdy jsem znovu viděl něco velmi harmonického a krásného: dívku s pletí v barvě bílé kávy, s popelavými vlasy, vzpomínám-li si dobře, s šedýma očima, v živůtku z bledě růžového kartounu, pod nímž bylo vidět pevná a drobná ňadra. To vše na smaragdově zeleném pozadí fíkovníku. Pravá, vznešeně panenská selka.
Snad mi přece jen bude jednou stát venku pod širým nebem, ona i její matka, zahradnice, tmavá jako hlína a vrásčitá, ve špinavě žlutém a ve vybledlém modrém šatě. Světle hnědá pleť děvčete je temnější než růžový živůtek. Matka byla úžasná: žlutavá a namodralá figura se odrážela od zářícího bělostného a citronově žlutého květinového záhonu v plném slunci. Pravý Vemeer de Delft. Jih není ošklivý.
Zdravím Tě!
Tvůj oddaný Vincent.
Diskuze k tomuto článku