„Nakonec vydržíme mnohem více, než si myslíme, že dokážeme…“
Náhlá izolace a tichá samota přináší možnost nových a nečekaných prožitků… Pozastavení okolních vjemů a všedních rozptýlení nabízí vstup do vnitřních dějství – k jinému zakoušení a možná i k oživlé imaginaci. Intenzivní setkání s vlastní duší i tělem – radosti, bolesti, bdění i snění – stalo se pro malířku Fridu Kahlo (1907 – 1954) náhlým impulzem k malování. Od roku 1925 trávila po těžkém zranění čas na lůžku bez svobodného pohybu a pomalu začala malovat…
V roce 1940, tedy právě před 80 lety, definitivně ohromila New York a pak i celý kulturní svět svými obrazy, které ignorovaly běžné dělící hranice. Fantazijní realita či reálná fantazie fascinovaly tehdy a fascinují i dnes nebývalou poetikou i naléhavostí. („Nemaluji sny ani noční můry, maluji svou vlastní realitu“).
Do té doby byla tato „mexická“ malířka známa spíše jen svému blízkému okolí. Po nešťastné události s trvalými následky objevila svůj malířský talent a prohloubila osobní vhled a magické vnímání světa („Maluji květiny, takže nezemřou…“). Obrazy jí tišily bolest, stejně tak jako morfium a dříve pití („Chtěla jsem své smutky utopit v alkoholu, ale ty mrchy se naučily plavat!“).
Zjevovaly se jí na plátně pod/vědomé stavy a procesy – surreálné zrcadlové zkušenosti i vize mimořádně naléhavé a v malbě přirozené, smyslné, bolestné, prozářené, mnohdy úlevně levitující. Byly to tíže i stavy beztíže, vzpomínky na život pestrý i dramatický, výkřiky, spočinutí i tázání, úlevná okouzlení… („Není nic absolutní. Všechno se mění, všechno se pohybuje, všechno se točí, všechno letí a odchází.“).
V Praze by měla mít Frida Kahlo v dohledné době výstavu fotografií… nyní prozatím vstupme do jejího pověstného „modrého domu“ a světa zázračných obrazů…
-rw-
Více prohlídka ZDE.
Krátký originální dokument ZDE.
Diskuze k tomuto článku