„Na základě své zkušenosti mohu čtenáře ujistit, že Picasso vyjadřuje duševní problematiku – pokud se projevuje v jeho díle – která je naprosto analogická problematice mých pacientů,“ prohlásil ve své studii z roku 1932 C. G. Jung. Ano, tento geniální myslitel 20. století měl s moderním uměním problémy. Jeho krátká a svým způsobem ojedinělá esej vzbudila živé a nesouhlasné reakce nejen v odborných kruzích. Carl Gustav Jung (1875 – 1961), švýcarský lékař, psycholog a terapeut byl spolu se Sigmundem Freudem považován za klíčovou osobnost ve svém oboru, avšak výtvarné umění nahlížel snad až příliš z vlastního vědeckého stanoviska.
Dlouho snad nikdo ani netušil, že se Jung zabýval po celý život malováním. Tuto svou nikoliv jen okrajovou činnost však upozaďoval ba přímo tajil. Až teprve v posledních letech je tato Jungova stránka odhalována, dohledávána a publikována. Zatím posledním výsledkem těchto snah je výpravná kniha s názvem Umění C. G. Junga, která právě vychází v českém překladu. Přináší řadu obrazového materiálu i studií zabývajících se nejen Jungem jako tvůrcem, ale i kritikem, analytikem a sběratelem umění.
Co však tomuto záslužnému počinu předcházelo? Bylo to vydání Červené knihy v roce 2009 (česky 2010), které se stalo světovou senzací. Toto objevné a objemné faksimile, respektive rukou psané a malované dílo totiž odhalilo Jungovy fascinující vizuální kvality jeho výtvarné tvorby, spojující hlubinnou symboliku se zkoumáním „myšlení v obrazech“. Autor jakožto psychoterapeut, který se nepovažoval za „umělce“, vytvářel zejména v letech 1915 – 28 svou „aktivní imaginaci“ v tichu domácí pracovny. Nezvyklé výjevy, připomínající v mnohém středověké iluminované rukopisy s kaligraficky úhledným písmem, autorovi zřejmě sloužily jak sebe/reflektivní doplňky jeho vědeckého zkoumání. Staly se však něčím mnohem více – a to svébytným výtvarným dílem opatřeným pečlivými poznámkami, komentáři a interpretacemi.
Jung si navenek vždy držel „image“ analytického psychologa a svou soukromou výtvarnou činnost nemínil zveřejňovat (ani jeho potomci a později správci jeho celého díla na tom zprvu nechtěli nic měnit). V roce 1962, rok po Jungově smrti, vyšly knižně Vzpomínky, sny, myšlenky, kde byl renomovaný vědec poprvé veřejnosti přiblížen i jako soukromá osoba. A právě zde tu a tam Jung verbálně naznačil (ale jen nepatrně ukázal) existenci své vizuální tvorby. Mimo jiné do určité míry popsal tvorbu svých vybraných mandal, obrazů či soch. A v kapitole „Setkání s nevědomím“ rovněž odtajnil počátky své Červené knihy.
Kniha vzpomínek vzbudila zájem o Jungovu zatím jen tušenou výtvarnou činnost a věci se daly do pohybu. V roce 1975 si svět připomínal výročí – 100 let od Jungova narození. Jeho rodné město Curych uspořádalo památce této mimořádné osobnosti biografickou výstavu. Expozice se skládala z rukopisů, fotografií či knih, ale také bylo konečně možné spatřit něco zcela výjimečného: faksimile devíti stran Červené knihy a snímky kamenných artefaktů. Tato ochutnávka nastartovala další vlnu veřejného zájmu a nové aktivity.
Společnost dědiců C. G. Junga však s publikováním dalších podobných děl nějaký čas váhala a respektovala původní ryze soukromou povahu utajovaných výtvarných prací. Ve zmíněných „Vzpomínkách“ – ve skutečnosti rozhovorech (které Jung ještě před svou smrtí k vydání odsouhlasil) však sám dotazovaný autor o svém „umění“ hovořil. To uvolnilo ruce dědicům a vydavatelům příštích publikací. A tak již v roce 1977 vydala Aniela Jaffé na základě curyšské výstavy Jungův ilustrovaný životopis, který obsahoval také řadu kreseb či obrazů.
Na počátku 90. let minulého století se rozhodlo o inventarizaci všech dostupných Jungových mnohdy tísnivě vzrušujících výtvarných děl. To znamenalo náročnou lokalizaci a identifikaci (Jung své práce zpravidla nesignoval ani nedatoval) i postupné začleňování do širších souvislostí v rámci celé Jungovy vědecké tvorby. Zvláště správné datování vyžadovalo studium mnoha pramenů. V roce 1998 čítal konečně vedle položek z ústřední Červené knihy seznam více než stovky artefaktů. Vše samozřejmě zatím zůstávalo v utajení, a dokonce i bez plánů na zveřejnění. (Hlavní roli zde hrály obavy rodiny o poškození dosavadní pověsti Junga coby spořádaného a vyrovnaného vědce).
Až v roce 2000 bylo rozhodnuto, aby se ujal vytrvale apelující Sonu Shamdasani přípravy pro vydání Červené knihy. Newyorské nakladatelství W. W. Norton uvedlo velkoformátové faksimile na podzim roku 2009. Také díky mimořádnému přijetí tohoto počinu však další veřejné seznamování s Jungovou výtvarnou tvorbou pokračovalo.
U příležitosti vydání již legendární knihy uspořádalo Rubinovo muzeum v New Yorku výstavu, jež představila originál Červené knihy a několik dalších exponátů. To byla zásadní událost, která myslitelovo vizuální (vnímané již jako umělecké) dílo do značné míry osamostatnilo. Výstava putovala z New Yorku do Los Angeles a pak do Curychu, v menších obměnách se dorazila také do Musée Guimet v Paříži. Po dalších zastávkách ve Washingtonu a Ženevě stanula expozice na nejvyšší metě svého druhu: byla roku 2013 prezentována na bienále v Benátkách, tedy nejprestižnější mezinárodní přehlídce výtvarného umění.
Červená kniha vzbudila ještě větší pozornost a zájem o Jungovu práci. Mezitím pokračovala a narůstala další inventarizace jeho umělecké práce. A tak se Nadace pro dílo C. G. Junga rozhodla sestavit další a šířeji zacílenou publikaci s nově objevenými díly a komentáři zasvěcených badatelů – editorů. Jmenuje se Umění C. G. Junga. Co v knize, která nedávno vyšla nalezneme? Od roku 1885 se odvíjející kresby hradů a bitevních scén (o nichž se Jung zmiňoval ve „Vzpomínkách“), akvarely, kvaše a pastely volných krajin či pařížských scenérií, kresby budoucího Jungova domu v Küsnachtu. Od roku 1915 přibývající malby na papíře či pergamenu, dřevěné řezby a další práce týkající se autorova „střetnutí s nevědomím“, kdy vytvořil novou metodu vizualizace psychických stavů a procesů (aktivní imaginace). V knize jsou tedy díla, která se váží k Červené knize, ale také artefakty určené pro domov, rodinu či přátele vyrobené z papíru, dřeva či kamene. Takové nepředstavují vnitřní svět, ale spíše osobní či filozofické myšlenky.
Všechny práce vytvořené v různých technikách prozrazují Jungovu zručnost, ke které se dopracoval jako samouk. Jeho činnost byla možná zpočátku rozptýlením, ale převážně měla jistě i hlubší smysl. „Kdykoliv jsem ve svém pozdějším životě nevěděl kudy kam, maloval jsem nějaký obraz nebo opracovával nějaký kámen,“ vzpomínal Jung. Práce také podněcovala vlastní nevědomí. Takové záznamy zhmotňovaly autorovy fantazie a umožňovaly mu lépe jejich pochopení. To bylo jistě terapeutické podobně jako jeho náčrty mandal naznačující ob/rysy bytostného Já.
Jungova psychologie nevědomí, jak kniha ukazuje, uvolnila sérii děl, v nichž se zaobíral vnitřními obrazy. V roce 1913 začal experimentovat sám se sebou – výsledky mohly vést k stimulaci a chápání psychických procesů i diagnóze, a tedy k terapeutické nápravě. Současně formuloval teorii kolektivního nevědomí a jeho archetypů, tedy jakýchsi psychických vzorců, které se vynořují prostřednictvím symbolických obrazů. O této základní hypotéze Jung přednášel a psal. Jeho záběr se týkal i výtvarného umění, jeho zájem se však týkal zvláště starověkých kultur.
Jak ukazují studie obsažené v knize Umění C. G. Junga nahlížel tento velikán 20. století tvorbu prismatem svých vědeckých teorií. Umělecké projevy vnímal nikoli jako jedinečné vyjádření, nýbrž spíše manifestaci nevědomého „společného základu“ lidského či kulturního. „Kolektivní psyché“ mu možná i bránila nazývat se „umělcem“ (originálním a více méně nevázaným tvůrcem), neboť individuálnost v tomto směru příliš neakceptoval. A zde se dostáváme opět k Jungovu vztahu k modernímu umění, které se začalo rozvíjet do všech stran právě od počátku 20. století. V knize se dočítáme úryvek Jungova dopisu švýcarskému malíři Hansi Ernimu: „V těch nemnoha případech, kdy jsem se do jisté míry psychologicky a také poněkud kriticky vyjádřil k modernímu umění (Picasso a James Joyce), jsem rozpoutal bouři neporozumění a hromobití hněvu. Nemám v tomto druhu zážitků žádné zalíbení. Pokud lidé chtějí poslouchat falešnou či atonální hudbu nebo pokud jim chaotická pestrobarevná, napůl infantilní a napůl patologická kresba připadá krásná, nebudu jim v tom bránit. Vidím, že naše doba dokonce musí nechat umělce kázat naprosté převrácení starého světa na hlavu. Podle mého názoru je to docela zajímavé, ale nepřipadá mi to krásné…“.
Přes tyto výhrady se Jung nepřestával moderním uměním zabývat, ale dělo se tak v soukromé korespondenci či za zavřenými dveřmi. Každopádně je jasné, že jeho zájem směřoval spíše k vizuálnímu obsahu umění než k jeho estetickým a formálním aspektům. Moderní doba hledala po ztrátě jednotného stylu (a ducha) individuální pohledy a z vědy o lidské duši se inspirovala spíše Freudovými než Jungovými myšlenkami. Dávala přednost jedinečnosti, i když se výsledky tohoto snažení mohly jevit zcela originálními jen zdánlivě a relativně. Ostatně byly zde i jiné tendence než Picassova bořitelská gesta, v tomto smyslu si Jung vybral extrémní, byť geniální příklad.
Jung se přikláněl k realističtějšímu uměleckému přednesu. Naproti tomu abstrakci vnímal jako reakci na nejistotu člověka a rozpadání domněle věčného řádu světa. Jsou to však tvrzení poněkud paušální a dnešní doba v mnohém ukazuje a potvrzuje Jungovy pravdy dotýkající se i umění. Jungova osobní vizuální tvorba jistě nezmění dějiny umění, ale pomůže úžasným způsobem obohatit jeho učení, které je vskutku nadčasové. Podobně jako fyzik Albert Einstein nebyl schopen či ochoten připustit nastupující (a staré pořádky bořící) novou kvantovou epochu, Jung se svým pojetím malířství narážel na nastupující moderní umění. To ze své podstaty nestvrzovalo staré pořádky, po kterých Jung volal, ale kladlo nové otázky. Na počátku této revoluční cesty stál také obraz Marcela Duchampa – kubofuturistický Akt sestupující ze schodů, který byl roku 1913 vystaven na legendární výstavě světové moderny na Armory Show v New Yorku. Tu během své zámořské cesty navštívil i Jung a podrážděně i vtipně si zapsal: „Vypadá to jako trafika po zemětřesení. Když s fotografií tohoto obrazu rychle pohybujete, takže vznikne stroboskopický efekt, pak opravdu vidíte ´La Nue´ na schodech, jenže není jasné, jestli dotyčný akt se chce dostat do kuchyně, nebo do jídelny.“
Radan Wagner
Diskuze k tomuto článku