Retrospektiva Nahý v trní malíře Mikuláše Medka (1926 – 1974) je za dveřmi… Bude se jednat o nejrozsáhlejší výstavu Národní galerie v Praze. Kromě Valdštejnské jízdárny, kde bude představena autonomní část umělcovy tvorby od jejího počátku až po vlastní závěr, se můžete těšit i na další artefakty. Ty budou představeny v Klášteře sv. Anežky České (Medkovy práce pro kostely v Jedovnicích, Kotvrdovicích a Senetářově) nebo ve Veletržním paláci (rozměrné realizace pro Československé aerolinie). K vidění budou také neznámé práce a filmy z autorovy pozůstalosti nebo práce umělců, kteří Medka ovlivnili (Toyen, Dalí, Teige). Výstava bude otevřena od 11. září 2020 do 10. ledna 2021. K bližšímu či autentickému pochopení malířovy tvorby přinášíme unikátní text, který Mikuláš Medek napsal o sobě a vlastnímu tvůrčímu procesu v roce 1963.
Je „něco“ (událost). Toto něco je cílem mé cesty. Cesta je proces uskutečňování obrazu. „Něco“ je vědomí či uvědomění si přítomnosti permanentní psychické události. Proces realizace obrazu je pak uvedením hmoty (hmoty uměleckého díla) do bezprostředního kontaktu, styku s tímto permanentním procesem. Obraz je tedy jakousi citlivou plochou, přes kterou se přehnala tato „událost“ a pokračujíc v procesu pohybu zanechala za sebou předmětnou zprávu o své existenci v soustavě stop a otisků. Hotový obraz je model či předmětná definice původního nepředmětného „něco“. Chci-li vidět předmětnou událost jako permanentní aktivní tok existence, pak je realizace obrazu vstup či průnik do této události labyrintem materiálu. Labyrint je překážka přímočarého pohybu. Je to zadrhnutí, zpomalení, soustředění, a nakonec stanutí v cíli, za cílem, u věci.
Stanovení procesu realizace předpokládá jeho stanutí. Toto stanutí je konečná stopa. Na začátku práce znám svůj cíl. Cíl je jen součást procesu, je jeho stanutím. Tímto stanutím poznávám celý proces, jak jeho počátek i jeho konec ve vzájemných vztazích a významech v jedné komplexní a statické informaci. Tím se dostávám za cíl mimo dynamiku procesu, do statického světa prohry či vítězství. Do světa faktu – věci – ukončené realizace.
Svět je stvořen z dění skutečných konečných událostí. Tyto události rozptylují věc a ukazují proces. Otisk tohoto procesu vstupuje do světa jako předmětná realita, jako věc. A tato věc (obraz) se zase stává součástí procesu.
Jestliže se „událost“ nerealizuje v bezprostředním kontaktu s hmotou (uměleckého díla, jeho materiálu) je její otisk matnější a méně důrazný než událost sama. To vše, co se uskutečňuje mimo konkrétní materiál uměleckého díla, stopu události oslabuje.
Statický otisk události zpředmětňuje dynamiku této události autentičtěji, nežli strnulé zobrazení její části (události).
Pochody a vztahy mé psychiky jsou melodicky vsazovány do procesu zpředmětnění obrazem, a to vsazováním těchto událostí, vztahů a pochodů do vztahů obrazového materiálního světa.
Plocha obrazu je součástí mé psychofyzické senzitivity. Jednotlivé fáze procesu vzniku obrazu nejsou proto závislé jen na zrakové kontrole, ale podléhají kontrole a orientaci této psychofyzické senzitivity (slepá orientace). Spoluúčast této senzitivity na procesu zpředmětnění obrazu rozšiřuje a přesahuje hranice pouhé optické informace. To znamená, že událost se realizuje též jako opticky neatraktivní stopa. Mnoho fází vzniku obrazu se vzájemně překrývá a v dalším procesu zaniká. Jsou to němé stopy, uzle zasypaných cest a kruhy na vodě, intenzivní svou latentní přítomností. Stejně intenzivní jako vteřina, kdy špička pravé nohy opouští zem, aby pata levé nohy na ní dopadla. Tato vteřina bez tíže je neoddělitelnou součástí chůze.
Obraz je výsledkem poznání, tedy modelem tohoto poznání. Trauma. Šok.
Průnik událostí vytvoří atmosféru aktivní netrpělivosti.
Jedna stopa je informací o přítomnosti, řetěz stop je zprávou o běhu i dosaženém cíli. Totalita obrazu je pak univerzální otisk procesu pohybu, dění, poznání, jeho začátku i konce.
Otisk předpokládá jak intenzitu a naléhavost událostí, tak přítomnost hmoty a překonání odporu této hmoty, která otisk přijímá.
Realita je realizací, nikoli tedy stavem, ale procesem. Svět před obrazem je utvořen z dění skutečných událostí. Tyto události rozptylují věc a ukazují proces. Událost sama je matoucí a nepřehledná. Přehled o události si tvoříme ze stop událostí zanechaných.
Obraz je předmětná zpráva o psychické události. Předmětnost zprávy dává této události intenzitu přítomnosti.
Pro věc je podstatné, že je součástí děje. Skutečnost, realizace je existence či neexistence dějů. Rozhodující okamžik obrazu (jeho ukončení či nalezení) je stále přítomný.
Je to černá plocha, má tvar kruhu devět centimetrů v průměru, je vidět jasně červenou barvu zavřených víček proti oslnivému světlu reflektoru. Pak je to signál, dynamické poselství od kolmé plochy znaku na kolmou plochu senzitivity vidoucího. Přímá linka tohoto pohybu je vlastní tělo signálu.
Realizace obrazu je nevidomá organizace intelektuálních a senzitivních systémů ve vakuu uzavřené koule, průzračné jak ocel v průniku roentgenovými paprsky. Je to tma ozářená infračervenými paprsky jasnější než poledne patnáctého května na Sicílii za velikého větru. To malé černé ticho je čtyřistačtyřicet centimetrů čtverečních bezradnosti a senzitivity druhého článku středního prstu levé ruky, která se dotýká krabičky od zápalek plné pavouka a posunuje je po temně hnědém stole k pruhu světla, ve kterém se třepe úzkost za nehty pravé ruky.
Je to nepokoj na hranici vzduchu, pobouření proti imperialismu chůze, kdy levá noha s mikrochvílí bez tíže se nahrazuje nohou pravou, která lehce ohnuta v koleni opisuje oblouk k dopadu, který se signalizuje sotva znatelným klapnutím. A je to náhlá příhoda, kdy tento klidný, protože ustavičný rytmus nepokoje na hranici vzduchu exploduje do chaotického okruhu katastrofy. To se prudce vymrštila pravá ruka a zaujala postavení úhlu čtyřicetipěti stupňů ve vztahu k vertikále těla a zužujíc se až v jediný prst míří s přesností nepatrné odchylky ve směru malého černého obdélníku napsaného na neporušené vertikále zdi, vzdálené od vertikály těla devíti metry nezávislého vzduchu.
A je to dutina černé barvy, dutina plochy a plocha dutiny, která na svém pravém horním kraji zdvihá pozornost a obrací ji proti sobě, aby tím vyvolala v mase hmoty okolo soustředěné kruhy nepokoje.
V spletité dráze rukou nad plochou jednadvacetitisícosmsetsedmdesáti centimetrů čtverečních jsou uzle pseudovztahů, chyb i katastrof. Špičky prstů nikdy nenasoukají zpět do sebe tuto spleť k opravě nedostatečnosti a debaklu. Upadnutí stane se velkým krokem a černá barva sugestivní prázdnoty zamapuje přesný obrys a plochu chyb i katastrof do prostoru noci.
V dráze pohybu, který vykonává deset centimetrů široké ostří prodloužené ruky v průniku hmotou, je čistá plocha. Síla ruky je po celé délce dráhy zrazena. Drama pohybu je zde negativně vymezeno okrajem dráhy, na kterém se hromadí rozhrnutá hmota v drastické struktuře. Struktura je strup tohoto průniku. Hladká plocha pak je obnažená, živá a naprostá rána uprostřed svého strupu.
Plocha hry je veliká šestnácttisíc centimetrů čtverečních; její krátká severní hranice a něco kratší jižní, právě jako stejně dlouhé hranice východní i západní jsou vymezeny intolerancí hry.
Je to dekoltáž, třicet centimetrů dlouhá subtilnost těla, která se vymezuje balzamickou vegetací plátna.
Je to místnost s lehce skoseným rohem šikmo nalevo proti dveřím. Po levé straně, asi uprostřed kratší stěny stojí stůl, který má čtyři nohy, z toho jednu, tu blíže skosené stěně pokoje o jeden a půl milimetru kratší; tím má stůl zcela nepatrně porušenou stabilitu. Stůl je temně hnědý a přítomný. Zcela zanedbatelný nedostatek jednoho a půl milimetru délky nohy stolu, která je blíže skosené stěně pokoje, nutí stůl s pseudostabilitou odstranit. Zde dochází k manifestaci stolu. Prázdné místo v tkáni prostoru pokoje je přesný otisk objemu i tvaru stolu. Je manifestací stolu o to víc, že nepřítomnost jednoho a půl milimetru délky nohy ležící blíže skosené stěně pokoje ruší pseudostabilitu a instaluje stabilitu negativně vymezeného.
Je otvor v bláně „malby“ sugestivní, černý. Prázdný, němý. Předmětem této „malby“ je právě toto černé, prázdné nic. Blána malby, která svírá toto nic, je jeho negativní definicí. Překrývá ostatní nic s definitivně instaluje toto jedno jedinečné a neopakovatelné malé nic.
Protože je sporné, co čte pozorný čtenář: bílou plochu papíru či nekonečný sugestivní prostor černé barvy písmen.
Jan Koblasa, Mikuláš Medek, Obrazy z let 1959 – 1963, katalog výstavy, Teplice 1963
reprodukce na titulu: Polibek, 1955
foto: Národní galerie v Praze a archiv
Diskuze k tomuto článku