Retrospektiva Nahý v trní malíře Mikuláše Medka (1926 – 1974) je za dveřmi… Bude se jednat o nejrozsáhlejší výstavu Národní galerie v Praze. Kromě Valdštejnské jízdárny, kde bude představena autonomní část umělcovy tvorby od jejího počátku až po vlastní závěr, se můžete těšit i na další artefakty. Ty budou představeny v Klášteře sv. Anežky České (Medkovy práce pro kostely v Jedovnicích, Kotvrdovicích a Senetářově) nebo ve Veletržním paláci (rozměrné realizace pro Československé aerolinie). K vidění budou také neznámé práce a filmy z autorovy pozůstalosti nebo práce umělců, kteří Medka ovlivnili (Toyen, Dalí, Teige). Výstava bude otevřena od 11. září 2020 do 10. ledna 2021. K bližšímu či autentickému pochopení malířovy tvorby přinášíme unikátní text, který Mikuláš Medek napsal o sobě a vlastnímu tvůrčímu procesu v roce 1963.
Je „něco“ (událost). Toto něco je cílem mé cesty. Cesta je proces uskutečňování obrazu. „Něco“ je vědomí či uvědomění si přítomnosti permanentní psychické události. Proces realizace obrazu je pak uvedením hmoty (hmoty uměleckého díla) do bezprostředního kontaktu, styku s tímto permanentním procesem. Obraz je tedy jakousi citlivou plochou, přes kterou se přehnala tato „událost“ a pokračujíc v procesu pohybu zanechala za sebou předmětnou zprávu o své existenci v soustavě stop a otisků. Hotový obraz je model či předmětná definice původního nepředmětného „něco“. Chci-li vidět předmětnou událost jako permanentní aktivní tok existence, pak je realizace obrazu vstup či průnik do této události labyrintem materiálu. Labyrint je překážka přímočarého pohybu. Je to zadrhnutí, zpomalení, soustředění, a nakonec stanutí v cíli, za cílem, u věci.
Zbytek tohoto článku je viditelný pouze pro přihlášené.
Pro přístup ke všem článkům se přihlaste, nebo se zdarma zaregistrujte
Diskuze k tomuto článku