Jedna z posledních dochovaných účtenek, kterou Yves Klein vydal zájemcům, půjde do aukce. Mluvíme o dokladu, který připravil v rámci legendární akce „Zóna nehmotné obrazové citlivosti“ z roku 1959, při které francouzský umělec prodával po částech prázdný prostor. Tento „kus papíru“ má svou hodnotu v rámci Kleinova duchovní (konceptuální) tvorby, ale i v širších souvislostech umění 20. století. Do dražby tak půjde jedna z mála zachráněných účtenek – a očekává se, že cena se bude pohybovat mezi 300 000 až 500 000 EUR (331 000 až 552 000 USD). Nový vlastník bude mít šanci během pařížského prodeje v Sotheby´s již v dubnu.

Yves Klein byl znám svou typickou modrou barvou (kterou si nechal patentovat pod názvem International Klein Blue neboli IKB) a překračováním dosavadních uměleckých hranic, které bořil v krátkém rozmezí: v letech 1950 – 1962.

Vedle obrazů či spíše monochromních objektů a otisků byl znalcem asijské kultury (Klein studoval – učil se judo v Japonsku mezi lety 1952 a 1954 a také projevil zájem o Zen buddhismus). Tento životní postoj promítal i do svého „evropského“ umění / žití.

„Prázdnota byla jeho celoživotním tématem a projekt, ze kterého pochází nabízená účtenka je milníkem v dějinách umění 20. století,“ řekl Guillaume Mallecot z francouzské Sotheby´s.

Klein při této akci v roce 1959 však neprodával vymezený prázdný prostor za peníze. Jednotlivé „zóny“ měnil se zájemci za zlato, které pak házel do řeky Seiny nebo používal pro své zlaté artefakty – panely pod názvem „Monogolds“. Nabízená účtenka je jedna z mála zachovaných (zájemci o obchodní transakci měli tehdy dokument spálit). Dochovaná účtenka, kterou si účastník akce schoval, (podobné pokračovaly do roku 1962) patří k pouhým 4 současným exemplářům a byly dosud nejčastěji vystavována na Reina Sofia v Madridu či Centre Pompidou v Paříži.

Kleinova účtenka nastoluje ještě další inovátorský rys. Podle organizátorů aukce se jedná o první znaky používání náhradní měny naznačující s předstihem NFT trend, který s sebou přinesl „zpochybnění norem vlastnictví, respektive alternativní způsob platby (bitkoiny) v oblasti digitálního umění.

Tedy úhrnem: V představeních či akcích Zone de Sensibilité Picturale Immatérielle (Zóny nehmotné obrazové citlivosti či Storied Empty Space) z let 1959–1962, Yves Klein nabízel ve městě prázdná místa výměnou za zlato. Chtěl, aby jeho kupující zažili The Void (Prázdnotu) tím, že jim prodal prázdné místo. Podle jeho názoru tato zkušenost mohla být zaplacena pouze nejčistším materiálem: zlatem. Výměnou pak vydal kupujícímu list o jejich vlastnictví. Následnou částí procesu umělecké akce, pokud s ní kupující souhlasil, bylo spálení certifikátu… Klein poté hodil polovinu zlata do řeky, aby obnovil „přirozený řád“ a druhou polovinu zlata použil k vytvoření série pozlacených artefaktů, které spolu s řadou dalších monochromů ke konci svého života vytvářel coby stopy očistného rituálu. Jako první umělec inscenoval s úspěchem Klein vlastní život jako uměleckého dílo.

Přestože umělec z důvodu své předčasné smrti v roce 1962 tvořil jen osm produktivních let, je jeho dílo mimořádně bohaté a nelze je redukovat jen na malířství, které sám považoval za „pouhý popel mého umění“. Klein překročil hranice klasického výtvarného umění a šel přes skulptury až k performativnímu a konceptuálnímu umění.

Yves Klein nejraději používal modrou, růžovou a zlatou barvu a pracoval s lidskými těly, aby se tak nejvíce přiblížil svému cíli – uvěznit neviditelné. Jako představitel avantgardy daleko předstihl mnoho svých současníků, když se zabýval pojmy „nehmotný“ a „prázdnota“, které chtěl předvést prostřednictvím akcí a manifestů. Spousta jeho známých akcí byla tehdy považována za provokace, jako například výstava modrých monochromií stejného formátu v Miláně v roce 1957 nebo prezentace naprosto prázdné galerie „Le Vide“ o rok později. Klein nechtěl ale v první řadě provokovat, šlo mu spíše o zviditelnění vyvinuté spirituality pomocí komplexního uměleckého díla. Jako vášnivý vyznavač juda a člen mystického rosekruciánského řádu se soustředil na vztah těla a duše. Tvůrčí uspokojení našel v práci s lidskými těly, které nazýval živými štětci a kterými rozrušil a občas i vyděsil současníky. Spojil tím vlastně tři elementy umění – lidské tělo (které namočil do barvy), samotné plátno (na kterém zůstaly otisky těl) a myšlení pozorovatelů (na kterém zanechal vždy svou stopu, i když to častokrát bylo „jen“ znepokojení).

-red-

foto: archiv