Zpravidla se vyjadřovala v množném čísle… celý život přemýšlela ve dvou. Se sestrou – dvojčetem byla jedna duše a nikdy se nerozešly. Dílo sester Válových patří k vrcholům českého výtvarného umění. Květa zemřela v roce 1998, Jitka o 12 let později – dnes je to přesně 10 let. Měla velké hnědé oči laskavé i uhrančivé, s oblibou mluvila nespisovně a ještě raději kouřila. Jezdil jsem za ní pravidelně… Vzpomínám a přikládám v původním znění rozhovor, který jsme spolu vedli roku 2008:

Jitka Válová (1922) žije ve svém rodném Kladně v nenápadném domku, kde spolu se svou sestrou Květou (1922 – 1998) vytvořila obrazy náležící k tomu nejlepšímu, co může české moderní umění nabídnout. Tvorba, život, postoje a činy byly v jejím (jejich) případě vzácně a příkladně konzistentní a úctyhodné. Obě sestry studovaly na VŠUP v Praze ( 1945 – 50 u prof. Emila Filly), a staly se výraznými představitelkami figurálního malířství nabízejícího nevšedním způsobem základní situace lidského rodu. Tragismus a smutek, ale i vzdor a víra, to jsou stálé znaky velkorysých kompozic, někdy až monumentálních, vždy však čímsi dojemně intimních a samozřejmě přesvědčivých. Od vypjatých syrových kompozic se její tvorba dostává ke smíření, zklidnění a blíže k fatálnímu spočinutí. O této nelehké vzrušující cestě, ale i běžných životních peripetiích jsme si s Jitkou povídali, vážně i s upřímnou expresí jí vlastní v jejím legendárním bytě – ateliéru, krátce před jejími 85. narozeninami.

Jitko, v Klatovech nedávno proběhla výstava Tvých litých kreseb inspirovaných poslechem klasické hudby. Představila jsi tam své nové práce nebo se jednalo o starší kompozice (např. z roku 1965 na motivy hudby K. Szymanovského)?

Tam byly vystaveny nové kresby na motivy jiných autorů. Teď, když jsem tu muziku poslouchala, měla jsem z ní daleko víc. Uvědomila jsem si, že sleduji tu skladbu, cítila jsem kompozici, nějakou její vnitřní logiku. Mnohokrát jsem věděla, co přijde – třeba kontrast, pak ztišení a tak… Začala jsem tu hudbu vnímat prostě úplně jinak. Dost mně to pomohlo, cítila jsem se taková vysušená a tohle byla inspirace. Tento soubor dělám od roku “6“. V 80. letech jsem se k litým kresbám taky dostala. Ale to byly figurální kompozice.

Na těchto listech pokrýváš plochu papíru spontánně, bez rozmyslu, rovnou během poslechu nebo později až po odeznění hudby?

Ne, to dělám přímo během poslechu a vybírám si kratší úseky, tak ty, ve kterých o něco jde, tedy dramatičtější…

Takové volné zpředmětnění (zafixování, zobrazení, grafické zpracování) hudby mi připomíná nějaké vlnění – partitury, kde noty byly zastoupeny křivkami emocí. Může totožný hudební kus na Tebe působit časem různě?

Snažím se zachytit podstatu, ale kresbu udělám jen jednou, nevracím se k tomu znova; ale asi by ta hudba na mě působila vždycky trochu jinak.

Věříš tomu, že obrazy v sobě uchovávají změřitelnou (uchopitelnou) vloženou energii?

Musí tam něco zůstat! U nás jednou byla jedna holka s takovým kyvadélkem a musím ti říct, že se jí to u našich obrazů točilo jak vrtule nejmíň metr do všech stran. Ale co to je, to holt nevím.

Kdybychom postupovali obráceně, totiž že by se někdo pokusil „zhudebnit“ Tvou malbu… jaký by byl (nebo podle tebe měl být) adekvátní výsledek?

Dcera mojí kamarádky studuje klavír a skladbu, není to ale nějakej Marian Varga… Chci ji požádat, aby něco na mé obrazy zkusila, tak ti dám pak vědět.

Lité kresby o kterých jsme mluvili, jsou vlastně abstrakcemi nebo spíše nefigurálními (až nefigurativními) záznamy konkrétních pocitů. V Tvé malbě ale moc abstraktních obrazů není. Proč?

Já to neumím tak cítit, nakonec ani ty lité kresby nepovažuji za abstraktní.

Tvé obrazy jsou spíše vypjaté – dramatické; připomínají nám nekonečný lidský konflikt, křehkost a pomíjivost lidské existence. Zápasy a střety – to bylo oblíbené (stěžejní) téma Tvého profesora na UMPRUM Emila Filly. To on Tě k této tématice přivedl?

Kubismus mně byl cizí, ale ty jeho zápasy to mě vždycky zajímalo. Zvířata jsem ale nikdy nedělala, spíš lidi – zápasníky, jak tloukli jeden do druhého. Jednou se mě jeden kluk ptal, jestli chodím na zápasy, prý že ty hmaty jsou přesné. Já jsem si je jen vymýšlela.

Stejně jako Fillu ani Tebe příliš nezajímá v tvorbě individualita – jedinečnost lidského osudu, ale spíše podstata, cosi společného a nadčasového. Dá se to tak říct?

No jo. Já to nemusím všechno prožít, ale dovedu se vžít do určité situace. Je tam tedy vždycky odstup. Prostě tu empatii mám v sobě vrostlou, že mně to nedělá potíže. Kdybych prožila nějakou tragédii, asi bych to neuměla nebo ani nechtěla namalovat.

Nepřebíráš cizí představy či formy, ani trendy Tě nezajímají?

Trendy mě nebaví, stejně je neumím.

Myslím dokonce, že člověk nepotřebuje být kdesi stále „na cestě“, aby došel k (sebe)poznání. Dnes se nepřetržitě přelétá z místa na místo, cosi se hledá, zjevná je nekonečná posedlost novými zážitky, požitky, extrémy. A život tak (přesto) není mnohdy žitý, ale spotřebovávaný… Kdyby to dříve šlo – cestovala bys více, lákalo by Tě to, potřebovala bys to?

Myslím, že ne. My jsme měly jiné starosti. Spoustu obrazů jsme s Květou přemalovaly. Neměly jsme na nové plátno a blintrámy, spoustu kreseb jsme rozdaly, občas nám někdo něco i dal.

Jedním z Tvých zásadních (výchozích) zážitků (či traumat) byla v rámci povinné studijní praxe návštěva krutého prostředí jatek…

Já jsem tam chodila strašně nerada, musela jsem se přemáhat. Řezníci ale byli laskaví, zvířata zabíjeli rychle nějakou elektrickou pistolí. Říkala jsem si ale: „Krávo jedna, maso bys žrala, ale na tohle už nemáš odvahu!“ No, kreslila jsem tam a zůstalo to ve mně, i když jsem to pak trochu přetransformovala a používala k jiným významům, třeba jako ten obraz Poslední dotyk.

Změnil se nějak znatelně člověk během 20. století? Je lepší?

Já myslím, že je stejný, akorát má jinou formu. Když zloděj něco ukradne, už mu neuseknou ruku. Záleží na jednotlivci. V celku jde pak o harmonii. Dobro a zlo tu bude vždycky, ale jde o to, aby bylo v nějaké snesitelné rovnováze. Bůh taky musel mít Satana, aby stvořil celý svět. Nebo se podívej na elektrický proud – musí být plus i minus jinak budeme mít hovno!

Proč se v dnešní době tak málo věří (důvěřuje) obrazům, slovům, idejím? Žádný apel, zdá se, již není účinný a strhující. Filmy, někdy i výstavy chrlí násilí… a obecenstvo se tím baví… Řítíme se vstříc zkáze nebo je to jen iluzorní pocit a věci (tak jako vždy v historii) nejsou tak horké a fatální, jak se zdá?

To jo… stačí, že si toho lidi všimnou a nějak reagují. Ale neodvažuji se říct, že lidi jsou lepší.

A možná je to jen další cyklická dějinná vlna, po racionální etapě přichází (pomalu ale jistě) věk více duchovní a méně zpupný. Také v Tvých pozdních obrazech je méně vyhrocených zápasů a více tušené spirituality…

No mně je taky bližší ta východní filozofie, ta myslí nejen na člověka, ale na celou přírodu. Bere to komplexně. My jsme ale byli z katolické rodiny.

Chodíš do kostela?

Ne. Jeden čas jsem to zkoušela, ale pak jsem přestala. Co tam bude dělat když špatně slyším? Nemám ráda tyhle instituce, lidi se na to vrhají jak pes na kost. Cítila jsem že tam nemám co dělat. To budu raději doma.

Jitko, vždy jsi byla nekompromisní odpůrkyní komunistického režimu, nesměla jsi, až na výjimky svobodně vystavovat. Nikdy jsi neměla sklony, byť jen na okamžik, uvěřit v socialistické (komunistické) ideály?

Hned jak jsem vstoupila na Umprumáku tak se na mě vrhli. Komunisti., to jsem tehdy byla ještě u Kaplického. Jednou jsem jim ale napsala že jsem byla na jejich schůzi a že jsem viděla samou nenávist a zlobu a že jsem křesťansky založená. Ideje jsou vždy ideální, ale nesměli by se toho chopit lidi aby to nezkurvili.

Celý život pobýváš mimo centrum na Kladně, kde bylo na protistátní živly lépe vidět a kde je nutné mít k občanskému postoji dosti odvahy. Už Marie Majerová Tebe a Tvou sestru ocejchovala coby „černou skvrnu na rudém Kladně“. Jakou máš jinak zkušenost se státní mocí. Nebo se vás jen snažili izolovat (ignorovat)a brát spíše jako neškodné umělce – blázny?

Ne, víš my jsme byly malý hovna ve vysoký trávě. My jsme jim za to nestály. Jednou mě ale předvolali na StB. Já jsem tam ale místo sebe poslala Květu (ta byla na to vyřizování), myslela jsem že nás, když jsme dvojčata nerozeznají. Pak se to ale nějak domákli a vyhrožovali mě. Prý že bych za to mohla dostat pět let, ať raději spolupracuju., ať donáším. Já jim na to řekla: „To ode mě nechtějte. Na mně by to poznali; a kdyby ne tak bych jim to stejně řekla.“

To ani Tvá dělnická témata (Kováři, Svářeči, Elektrikáři apod.)z druhé poloviny 50. let nevylepšila kádrový profil?

Vůbec ne! Naopak jsme je sraly. Říkali že, Květa prý dělá těm dělníkům velké ruce, že je mají jak opice a Jitka zas malé hlavy že se jim tam ani nevejde mozek. V Poldovce nám jednou udělali výstavu, ale žádný papaláš tam nepřišel a nic si nekoupil. Květy si nikdy nebrala servítky, nahrávali nás na magnetofon. Jo ale Kotalík tam přišel, měl to zapotřebí?

Pevné figury dělníků byly v druhé polovině 60. let vystřídány spirituálnějším otiskem lidské existence. Postavy na obrazech a kresbách se začaly protahovat, rozvolňovat a odhmotňovat. Kdy a jak došlo k proměně? Pozvolna, náhle, pod vlivem poznání díla Giacomettiho, například?

Figury jsem měla dřív reálnější. Já ti nevím, asi se to měnilo pozvolna. Ale jednou v šedesátém pátém jsem udělala jeden obraz a z toho jsem vycházela, místo postav tam najednou byly takový skoro až kostry, V ateliéru se to jmenovalo. Figury jsem protahovala, teprve pak jsem poznala Giacomettiho, zaujalo mě to, ale nikdy jsem ho nekopírovala. Šla jsem svou cestou, to by mě jen rozptylovalo.

Po dlouhém, skoro desetiletém, mlčení jste se mohly se sestrou představit v Galerii V. Špály na bilancující výstavě. To se odehrálo již za působení J. Chalupeckého? Jaký jste s ním měly vztah?

Kupodivu jsme s ním vycházely dobře. Vždycky když jsme dostaly s Květou stipendium, tak jsme ho pozvali na skleničku a říkaly jsme: „Na zdraví našeho pána, který nám na chlast dává.“ Jednou k nám Chalupecký přišel sem domů, to jsme dělaly pastely, a líbilo se mu to.

Za nedlouho přišel rok 1968 – nastalo všeobecné uvolnění, nadšení a nakonec vystřízlivění. Figury na Tvých obrazech z té doby se snad i více chvějí, naklánějí, mají symbolické konotace. Reflexe současné situace jsou zřetelné (Totalizace, 1969, Beznadějné šedé ráno, 1969). Hranice nepřekročitelnosti – titulů Tvého obrazu z roku 1968 jakoby předjímal dočasnost nabyté svobody. Tušila jsi (Tvá generace) o krátkou svobodomyslnou epizodu?

Já byla zoufalá. Když se sem vecpali Rusáci, my jsme několik let nesáhly na práci, mě to úplně dodělalo. Tak reagovaly spíše ženský, mužský ne, to je dobře. Myslela jsem že se z tý beznaděje nedostaneme.

Přelom 70. a 80. let přinesl po duchovní a „nerušené“ izolaci (koncentraci) a akumulované energii zásadná zvrat. Zájem o vaši tvorbu byl náhle nebývalý. Cítila jsi zadostiučinění nebo takové proměny (ne)přízně příliš nevnímáš?

V 80. a 90. letech jsme udělaly nejlepší věci. Hodně nám ten zájem pomohl, dalo nám to sebevědomí.

V roce 1983 vám manželé Ševčíkovi uspořádali putovní výstavu (Cheb, Ostrov nad Ohří, Roudnice). Postmoderní rehabilitace závěsného obrazu vás vynesla na výsluní. Začali jste vystavovat, prodávat. Čekal jsi vůbec takový obrat?

Vůbec ne. Tady na Kladně, v týhle čtvrti už spíše starých lidí, když někdo umře, vypraví se na hřbitov autobus. No a Květa tehdy před naší výstavou řekla: „Na hřbitov nebudu nic objednávat, ale do Chebu jo.“ Tak byl autobus. A přijelo tedy dost lidí, stejně jako pak do Ohře i Roudnice. Ale tehdejší ředitelé galerií vůbec nevěděli co malujeme, vždyť poslední výstavu jsme měly v roce „66“! Ale ty galerie od nás něco koupily. Tehdy měly peníze, dnes už nemají nic. Jo a do soukromých sbírek jsme prodaly jen občas. Jeden kluk si ode mě koupil Totalizaci za dva tisíce i když jsem za ní chtěla dva a půl. Měl pak blbý kecy. Ale zas tak moc jsme neprodávaly.

Slyšel jsem že máš jeden obraz s názvem V zajetí sama sebe (započatý v roce 1991) stále „rozdělaný“ a nepovažuješ jej dosud za hotový. Nebo už jsi překročila vlastní stín?

On mi sebral jeden kluk, že prej bez něho nemůže být… tak jsem řekla ať si ho vezme. Tím se to vyřešilo. Mně se moc stejně nelíbil.

Jitko, Tvůj nekonvenční život byl a je obdivuhodný… přinesl Ti spoustu dobrého i zlého… Máš nějaký nesplněný sen?

Já mám furt nějaký sny, ale nejsou takový že bych to brala tragicky. Já jsem měla největší sen a ten se mi splnil: abych mohla malovat, to bylo nejdůležitější! A jestli tam taky byly nějaký platonický lásky, to mě už přešlo, víš…

Věříš na Osud?

Jsem přesvědčená že Osud máme napsaný předem. Někdy se to podaří oddálit, člověk však tomu neunikne. Cesty máme přeurčený a teď záleží jen na nás jak se chováme.

Na čem právě pracuješ?

Teď dělám takový cyklus Na cestách předurčených osudem. To co mám tady na štaflích rozdělaný se jmenuje Na cestě k prozření.

Jaký máš pocit když vidíš svojí výstavu?

Docela příjemný. Jen si někdy u nějakého obrazu co jsem dlouho neviděla říkám: Do prdele, to jsem udělala já? To není možný!“

Jak dlouho zhruba děláš jeden obraz?

Dlouho! Někdy se k obrazu vracím rok, dva, někdy i déle.

Myslím, že nejlepší obrazy jsou ty které už v průběhu malování něčím překvapí i samotného autora…

To máš tedy pravdu!

(Rozhovor z roku 2008 vznikl pro Revue Art)

Foto: Martin Langer, Sanquis, dumvalovek.cz a archiv