Zapomínaný spisovatel světového významu z Karlových Varů, působící v Curychu, Praze a Berlíně.
Je to nejzáhadnější postava hnutí dada, totální nihilista, anarchista sršící nápady i autor „zvrhlé“ literatury. Pokud se při věčné konspiraci objevil na veřejnosti, strhával na sebe pozornost předních umělců i curyšské policie. Narodil se a vyrůstal v Karlových Varech, mnohdy pobýval jako československý občan v Praze. Málo se to však ví. Říkal si Walter Serner a patřil k nejradikálnějším dadaistům. „Při chůzi působil dojmem akrobata, který za bouřlivého potlesku tančí nad záchrannou sítí a ještě si přitom hrdě podupává,“ tak na něj vzpomínal jeho slavný kolega Hans Arp. Tento „floutek“ však přetékal idejemi, nápady. Byl to právě on, kdo formuloval základní myšlenky dada. (Co naplat, že byl později Tristian Tzara obviněn z jeho plagiátorství).
JAKO PRVNÍ NAPSAL DADAISTICKÝ MANIFEST JIŽ NA POČÁTKU ROKU 1918!
Serner nejprve uveřejňoval své eseje a vyprávění, v nichž ještě není ani stopy po pozdější dadaistické agresivitě. I k právě otevřenému Cabaretu Voltaire zaujímal pesimistický postoj.
Až v roce 1918, kdy byl Sirius pozastaven, Cabaret Voltaire rozpuštěn, a Tzara založil časopis Dada, otočil Serner o 180 stupňů – za tři týdny sepsal manifest Poslední uvolnění (Letzte Lockerung) – Příruční breviář pro hochštaplery, stal se dadaistou a nakrátko i pravou rukou šéfa dada Tristana Tzary. Sernerův debut se odehrál u příležitosti osmého Dada Soirée 9. dubna 1919, své první texty publikoval v květnu 1919 v Antologii dada, kromě jiných i výtah ze svého manifestu, který patří k nejzásadnějším a nejbrilantnějším dada textům vůbec.
„Dadaista je ten, který pochopil, že ideje můžeme mít jen tehdy, můžeme-li je uskutečnit.“ Vystudovaný právník Serner popíral zákony i vyprázdněné normy či projevy; také se slovy si pohrával, relativizoval je s elegancí sobě vlastní. V jeho manifestu z roku 1918 nazvaném Nejzazší či Poslední uvolnění se například dočteme: „Nebo rozinky. Stačí si představit, že od zítřka budeme místo břicho říkat krop, místo ukazováku fec – a všechno bude radostnější. Momentálně si velmi cením slova ´rozinky´. Když ho říkám, vybavují se mi zároveň porodní báby, poslanci a tvaroh…“. A jinde se zas dočteme: „Stehna jsou kapitální. Války ty nejtěžší průjmy. Mír skutečná katastrofa.“ Ale ani umění nebylo Sernerovi svaté: „Kolem ohnivého kotouče se řítí hovnokoule, na níž se prodávají dámské hedvábné punčochy a oceňují Gauguinové. Věru nadmíru skličující aspekt, nicméně poněkud rozdílný: hedvábné punčochy lze pochopit, Gauginy ne.“ Atd.
Walter Serner uprchl před 1. světovou válkou do Curychu, neustále měnil adresy (zde více něž 20x), většinou nikdo, ani přátelé, nevěděl kde zrovna bydlí. Koncem roku 1917 se zjevuje mezi dadaisty. Během tří týdnů formuluje manifest „Poslední uvolnění“, který dopisuje roku 1918. Obsahuje 78 paragrafů – jeden vyvrací druhý – teze, antiteze, city, nadhled, nihilismus: „Láska je schopna bez uzardění udělat z kachny labuť… nelze důvěřovat vůbec ničemu…“.
Na rozdíl od ostatních dadaistů nešlo Sermerovi o umění. („Psaní je podvod.“). Přesto (proto?) proto tak jeho manifest jen potichu inspiroval Tzaru k napsání již známého „Manifestu dada 1918“, uveřejněném ve 3. čísle časopisu Dada koncem téhož roku. Serner se stranil i aktivit kabaretu Voltaire. Vystupuje však na 8. Dada večeru 9. Dubna 1919. Je elegantně oblečen, obrácen však zády k publiku – na scéně přistupuje ke krejčovské panně bez hlavy a pokládá jí k nohám puget umělých květin. Řízným hlasem začíná číst svůj manifest. Publikum se od počátečního nezájmu proměňuje v agresivní dav. Tím ostatně končí celé – to pravé – curyšské dada. V Paříži je Sernerův manifest veřejně předčítán roku 1920 a vychází knižně. Tou dobou se však Serner, držící se původních dada zásad, setkává s Bretonem a Tzrarou – a dochází k zásadnímu rozkolu. Dadaistů měl po krk. Nastalo vzájemné obviňování. Serner: „Lapili se do pasti, co na ně přichystal jejich rozum!“ Tzara, Picabia a spol. jej zas označili za „nejbláznivějšího outsidera“.
Serner odjíždí se svým věrným přítelem – malířem a kulturním kritikem Christianem Schadem do Neapole, společný časopis i rozmělňující se dada nechali stranou. Ocitají se ze švýcarského sevření – „ostrova všemožného“ blíže k odkazu tradice a uchopitelného. Schad vytváří ve Vídni roku 1927 snad nejslavnější obraz „Nové objektivity“, reminiscenci na Itálii i psychoanalytickou symboliku prostoupenou animositou a tušenou sexualitou. Autoportrét s modelkou zachycuje Schada hledícího kamsi mimo výjev, osamoceného, bez kontaktu s ležící ženou smutných očí, jež drží symbolicky květ narcisu. Její nalíčení i účes jsou podle dobové módy, obličej však prokazuje neklidnou zvláštnost, kazící její dokonalost.
Na tváři je evidentní jizva – stopa – „sfregio“- úkaz běžně prováděný na jihu celého Apeninského poloostrova. Takto znetvořovali muži své ženy, aby se staly pro jiné případné milence nepřitažlivé, takto tato „kultura“ poznamenávala krásné ženy jizvu duševní i fyzickou. Toto znamení se obecně nazývá „Neapolitan sfregio“. Celý výjev je však díky znázorněnému městskému pozadí přenesen do prostředí Paříže – „centra největší sexuální svobody a nejmodernějšího umění“.
Také Sterner se částečně pouští během dvacátých let jiným směrem.
V Německu vydává také prózu „U modré opice“, která byla zprvu pozitivně přijata coby „podivná love story“ (v roce 1992 byla dokonce zfilmována). Jinak je stále v pohybu – víme, že roku 1923 si na československém konzulátu ve Frankfurtu n/M nechal obnovit pas. Ale je tajemný a tak se šíří pověsti, že je majitelem botelu v Argentině, obchodníkem s bílým masem či drogami, špionem. Princip dada náhody povyšuje stále na základní životní princip. „Když skončila válka, nasedl jsem zase do vlaku, už mě to totiž začalo nudit,“ nechal se slyšet. Stal se čteným a oblíbeným „Maupassantem kriminálek“. Jeho literatura, psána hantýrkou podsvětí, byla označována stále častěji jako oslava zločinu a bizarnosti, nakonec fašismem jak „zvrhlé umění“.
Sterner stačil ještě opět vydat svůj slavný manifest Poslední uvolnění, tentokrát s podtitulem: „Příručka pro hochštaplerky a všechny ty, kteří se jimi chtějí stát.“ Pak ale přestává úplně s psaním. („Psaní je obrovským podvodem, i když jaksi vznešenějším.“ Roku 1929 se objevuje zase v Praze, Mariánských lázních… 5. února 1939 si bere svou dávno přítelkyni Berlíňanku Dorothee Herz, v Praze se oficiálně přihlašuje na adrese Revoluční 30, pak V kolkovně 5, učí cizí jazyky, ale jinak není nic víc známo. Po německé okupaci chtějí s ženou vycestovat do Šanghaje (tehdy jediného místa na světě kde nebylo potřeba mít vízum či pas). Útěk se však nezdařil. Jako žid a poloviční židovka byli zatčeni a roku 1944 deportováni do Terezína, pak „nach Osten“… jejich stopa končí kdesi poblíž Rigy. Konec. Svět coby hovnokoule se zas projevil. Když přišel po válce do Berlína dnes slavný Hans Bellmer, uvedl, že největší vliv na jeho počínající tvorbu měly fantaskní povídky Hoffmannovy a dada kriminální příběhy Sernerovy…
P.S. Dnes existuje v Berlíně uznávaná literární cena Waltera Sernera. Dada video ZDE.
Radan Wagner
foto: archiv
Diskuze k tomuto článku