V těchto dnech probíhá v Paříži multimediální expozice nazvaná Yves Klein – Nekonečná modrá. V prostorách Atelier des Lumiéres se díky novým technologiím promítá jakési „kino“ obklopující návštěvníky ze všech stran. Projekční plochy oživují obrazem i pohybem dílo slavného avantgardisty a mystika. Fantaskní výjevy umocňuje hudba Mozarta, Haydena či současného elektronického uskupení Thylacine. Těžko soudit, jak by se na tento projekt díval sám legendární autor. Po stránce vizuální by byl Klein zřejmě nadšen silně podmanivou atmosférou pobízející k nekonečnému odpoutání, k směřování, jaké si vždy přál. Ostatně fotka skokem letícího Kleina se stala ikonickou…
Kleinova umělecká kariéra trvala jen 7 magických let! (1955 – 62). Zemřel v pouhých 34 letech na následky selhání srdce; jeho syn se narodil dva měsíce po jeho kosmickém odchodu. Klein za sebou zanechal však i odkaz umělecký a duchovní – stal se inspirací mnoha konceptuálním akcím či happeningům; byl však doslova revoluční vizionář, i když měl vlohy pro exhibování. Během krátkého vezdejšího života splnil si řadu cílů – stal se velmistrem juda honosícím se černým pásem, vystupoval za náležité pozornosti s konceptuálními i hudebními projekty, nalezl duchovní cestu i ženu svého srdce, společnou chybějící entitu.
Kleinův odkaz musíme brát jako jedinečný přínos poválečné, leč doznívající avantgardy. Pro jeho hlubší poznání si je nutné uvědomit bytostně duchovní základ, který je vzdálen povrchním gestům a šokům. Jako autodidakt netrpěl předsudky, neměl zábrany a nesvazovaly jej konvence. Navíc – umění obecně se nacházelo v jakémsi „bodu nula“, v novém vědomí a očekávání. Taková situace byla ostatně reflektována skupinou zvanou Noví realisté, k jejímž zakladatelům patřil spolu s umělci Armanem, Jean Tinguelym a slavným teoretikem Pierrem Restanym, který měl rovněž vliv i na české umění.
Klein byl doslova „boží člověk“ snažící se sdělit, a hlavně sdílet novou budoucnost i vlastní umění, které však bylo při jeho širokých aktivitách – jak říkal: „jen dočasným popelníkem“. Určujícím životním momentem se Kleinovi naopak stal rok 1948, kdy do jeho osudu vstoupilo mystické dílo Maxe Heindela. Tento dánský okultní myslitel se zasloužil nejen o umělcovo „nastavení“. Yves Klein, nadšený Heindelův čtenář a následně člen rosnkruciánského řádu, se stal „zjevením“ spirituálním i tvůrčím. V souladu se svým probuzeným vědomím zpřítomňoval a zpředmětňoval roviny světa jinak neviditelného – tedy éterické i astrální.
Klein však až příliš dychtivě předběhl svou dobu, a nakonec se uchýlil k pověstné zářivé ultramarinové modři pod názvem IKB (International Klein Blue), kterou si dokonce nechal patentovat. Tato modř mu symbolizovala základní a všudypřítomné „vehiculum“- krev či duchovní esenci.
Do své vizuální tvorby zapojoval nevídanou monochromní barevnost, plátkové zlato, mořské houby, stopy ohně i jiných živlů. Pro naplnění svých vizí zval si do procesu vznikání ženy, jejichž nahá těla rituálně otiskoval za zvuků vlastní monotónní hudby. Také jeho osoba se stala součástí umělecké produkce a výsledného sdělování – jasnou značkou (tímto pojetím se stal předchůdcem Josepha Beuyse či Andy Warhola).
Radan Wagner
Diskuze k tomuto článku