Otisky lidského těla jsou důkazem naší existence nahlížené z odstupu, jsou individuální stopou zdejšího pobývání všedního, ale možná i rituálního, tiše osudového. Prázdno pak může být jeho prostornou negací, také však poukazem na veškerenstvo, taoistickým dechem, řeckou pneumou, individuálním tázáním či tušením naší duše. Yves Klein se stal zářící kometou na uměleckém nebi – a přes vesmírný okamžik zanechal nám zde mimořádný odkaz. Během krátkého vezdejšího života splnil si řadu cílů – stal se velmistrem juda honosícím se černým pásem, vystupoval za náležité pozornosti s konceptuálními i hudebními projekty, nalezl duchovní cestu i ženu svého srdce, společnou chybějící entitu.
Klein měl jistě vlohy a touhy pro exhibování a stal se tak inspirátorem následné vlny happeningů či body artů druhé půle 20. století. Do své vizuální tvorby zapojoval nevídanou monochromní barevnost, plátkové zlato, mořské houby, stopy ohně i jiných živlů. Pro naplnění svých vizí zval si do procesu vznikání ženy, jejichž nahá těla rituálně otiskoval za zvuků za vlastní monotónní hudby. Také jeho osoba se stala součástí umělecké produkce a výsledného sdělování, jasnou značkou (tímto pojetím se stal předchůdcem Josepha Beuyse či Andy Warhola). Kleinův odkaz musíme brát jako jedinečný přínos poválečné, leč doznívající avantgardy. Pro jeho hlubší poznání si je nutné uvědomit bytostně duchovní základ, který je vzdálen povrchním gestům a šokům.
Zbytek tohoto článku je viditelný pouze pro přihlášené.
Pro přístup ke všem článkům se přihlaste, nebo se zdarma zaregistrujte
Diskuze k tomuto článku