Otisky lidského těla jsou důkazem naší existence nahlížené z odstupu, jsou individuální stopou zdejšího pobývání všedního, ale možná i rituálního, tiše osudového. Prázdno pak může být jeho prostornou negací, také však poukazem na veškerenstvo, taoistickým dechem, řeckou pneumou, individuálním tázáním či tušením naší duše. Yves Klein se stal zářící kometou na uměleckém nebi – a přes vesmírný okamžik zanechal nám zde mimořádný odkaz. Během krátkého vezdejšího života splnil si řadu cílů – stal se velmistrem juda honosícím se černým pásem, vystupoval za náležité pozornosti s konceptuálními i hudebními projekty, nalezl duchovní cestu i ženu svého srdce, společnou chybějící entitu.
Klein měl jistě vlohy a touhy pro exhibování a stal se tak inspirátorem následné vlny happeningů či body artů druhé půle 20. století. Do své vizuální tvorby zapojoval nevídanou monochromní barevnost, plátkové zlato, mořské houby, stopy ohně i jiných živlů. Pro naplnění svých vizí zval si do procesu vznikání ženy, jejichž nahá těla rituálně otiskoval za zvuků za vlastní monotónní hudby. Také jeho osoba se stala součástí umělecké produkce a výsledného sdělování, jasnou značkou (tímto pojetím se stal předchůdcem Josepha Beuyse či Andy Warhola). Kleinův odkaz musíme brát jako jedinečný přínos poválečné, leč doznívající avantgardy. Pro jeho hlubší poznání si je nutné uvědomit bytostně duchovní základ, který je vzdálen povrchním gestům a šokům.
Jako autodidakt netrpěl předsudky, neměl zábrany a nesvazovaly jej konvence. Navíc – umění obecně se nacházelo v jakémsi „bodu nula“, v novém vědomí a očekávání. Taková situace byla ostatně reflektována skupinou zvanou Noví realisté, k jejímž zakladatelům patřil spolu s umělci Armanem, Jean Tinguelym a slavným teoretikem Pierrem Restanym, který měl rovněž vliv i na české umění.
Klein byl doslova „boží člověk“ snažící se sdělit a hlavně sdílet novou budoucnost i vlastní umění, které však bylo při jeho širokých aktivitách „jen dočasným popelníkem“. Určujícím životním momentem se Kleinovi naopak stal rok 1948, kdy do jeho osudu vstoupilo mystické dílo Maxe Heindela. Tento dánský okultní myslitel se zasloužil nejen o umělcovo „nastavení“, ale také o celkové zveřejnění rosenkruciánského učení, které se nacházelo dosud spíše v utajení či naznačení. Až zásluhou aktivního zasvěcence Rudolfa Steinera a jeho přednášek po celé Evropě „nastal čas“ k náležitému zveřejnění. A brány vědění (nikoliv slepého vzhlížení) se počaly otevírat také v jiných „centrech“. A tak byl i Max Heindel v letech 1907 – 08 „Staršími bratry“ povolán, aby knižně a názorněji zpracoval toto učení západní moudrosti, vyvěrající ovšem dávno v starobylém egyptském vědění v bájné osobě Herma Trismegista. Na počátku 20. století tedy bylo sepsáno a publikováno epochální dílo – „nejdůležitější učebnice okultismu v západním světě“. Pod názvem Rosenkruciánská kosmokoncepce se nauka šířila a dostávala k připraveným jedincům (u nás vyšla tato kniha v překladu třetího amerického vydání v roce 2001).
Hermetická suma s akcentací na naše – řekněme neinstitucionální křesťanství – nabízela základní systém, na kterém však každá individualita může dále (i svébytně) stavět svou cestu (vzpomeňme na roesnkruciánského básníka, nositele Nobelovy ceny, V. B.Yaetse a jeho sexuální mysticismus). Rosenkruciánská (kosmo)koncepce nabízí propracovaný systém – složitě vrstvený, avšak logicky rostlý. Pod heslem „jak nahoře, tak dole“ pojímá i souvztažnost říše nerostné, rostlinné, zvířecí a lidské – a zde třídí tělo na fyzické, mentální a astrální – původem ovšem mimozemské. Také postupně se vyvíjející lidská stadia a místa osídlení jsou zřejmá (včetně Lemurie, Atlantidy atd.). Souznění s těmito fakty je však již otázkou individuálního srdce, instinktů, rozpomínání, ale i vědy a rozumu, který do tohoto pojetí nevnáší žádné rozpory, s postupujícím časem ba naopak.
Yves Klein, nadšený čtenář Maxe Heindela a od té doby člen rosnkruciánského řádu, se stal „zjevením“ spirituálním i tvůrčím. V souladu se svým probuzeným vědomím zpřítomňoval a zpředmětňoval roviny světa jinak neviditelného – tedy éterické i astrální. K tomuto přiblížení nejdříve používal krev coby základní „vehikulum“ síly, slova a pohybu – astrologického „zrcadla“ včetně transpozicí a inkarnací. Krev, místo kde se nachází ego, identita i posvátnost se jeví zásadním prvkem (Mefisto k Faustovi před podepsáním kruciální smlouvy: „Proč nesignovat obyčejným inkoustem? Krev je nejvýše zvláštní esencí?“).
Klein však až příliš dychtivě předběhl svou dobu a nakonec se uchýlil k pověstné zářivé ultramarinové modři pod názvem IKB (International Klein Blue), kterou si dokonce nechal patentovat. Kleinova tvorba je rosenkruciánstvím zcela prostoupena, ale není zde místo pro další zjevné paralely (snad jen zmiňme, že toto učení se stále více shoduje s výsledky vědy; viz. vážení éterického těla doktorem McDougallem).
Rosnkruciánské pozorování a vědění v souladu s hermetickými prameny je systematizováno číslem 7 a předurčeno dualitou vzájemně umocňovaných elementů. To je vyjádřeno také Chymickou svatbou – základním dílem Christiana Rosenkreutze (de facto J. V. Andreaem z roku 1459. Ovšemže také Klein pojal svou „pozemskou“ svatbu v tomto duchu – tedy obřadním sloučením mystických polovin/principů. A také pojetí čísla 7 je dále všude: 7 je článků lidské podstaty (stejně jako dní stvoření nebo čaker) – bytuje zde tělo fyzické, éterné, astrální, dále pak „já“ (ego), manas (obrácené „já“), buddhi (životní duch) a nejvýše pak átmán (duch člověka). A kolem Slunce také krouží 7 planet (Uran, Saturn, Jupiter, Mars, Země, Venuše a Merkur) a 7 jest inkarnací/period naší planety s rozdílnými vibracemi. A 7 kosmických úrovní a 7 světů každé bytosti (hmotný, toužebný, myšlenkový, životního ducha, božího ducha a světa panenských duchů). A Kleinovo pozemské (s)tvoření (umělecká kariéra, chcete-li) trvala pouhých 7 let! (1955 – 62). Pozemskou existenci opustil v pouhých 34 letech na následky selhání srdce; jeho syn se narodil dva měsíce po jeho kosmickém odchodu.
Radan Wagner
Diskuze k tomuto článku