V den, kdy si připomínáme 10 let bez Václava Havla, podívejme se blíže na knihu a osobnost Zdeňka Neubauera, přítele bývalého prezidenta. Ten měl – coby disident i státník – tohoto svérázného filozofa v mimořádné úctě, ba své texty psal v duchu s otázkou právě k němu: „jak na to asi Zdeněk bude reagovat?“ A tak není divu, že se Neubauer stal vůbec prvním laureátem nadace Vize 97. Stalo se tak v roce 2001. Později obdržel tuto cenu také Stanislav Grof…

„Je to pohled do neobyčejného života člověka, který dalece předčil konvenční vnímání toho, co je vědec: chodil bos po venkově v poutnickém plášti s kapucí, vášnivě diskutoval, což trvalo hodiny, žertoval a smál se, vždy přátelský, měl zájem mluvit s kýmkoliv o čemkoliv,“ uvádí trefně Tomáš Šrdlant na úvod filmového dokumentu s názvem Radost z myšlení. Život filozofa, vědce, básníka a proroka Zdeňka Neubauera.

Kniha vybraných esejů (o vědě, náboženství i kultuře), která by mohla také přispět k dalšímu poznávání života a díla Zdeňka Neubauera (1942 – 2016), klíčového českého myslitele je pozoruhodná. Nakladatelství Malvern tak učinilo další záslužný krok a navázalo na svůj výběr z roku 2007 vydaný pod názvem O počátku, cestě a znamení časů. Neubauer byl známý, avšak těžko uchopitelný vědec a filozof považovaný mnohými za otce celé intelektuální generace. Ale ani tento zastřešující pojem není dostačující. Divý, zasmušilý, otevřený, vznětlivý a geniální muž chodící zpravidla bos ulicemi i krajinou byl zkrátka bezprecedentním fenoménem.

Neubauer přesahoval hranice svého původního vědeckého oboru – tedy biologie – a posouval dále možné představy o dnešním muži vědoucím (intelektuálovi) a moudrém (filozofovi). A také proto je nejnovější kniha vybraných studií, respektive esejů a úvah z různých časových period dobrou volbou. Představuje totiž možný klíč k Neubauerovu chápání světa, jeho prožívání i aktivnímu reflektování.

Zdeněk Neubauer, zmíníme-li jeho řádné curriculum vitae, vystudoval biologii, zabýval se zvláště mikrobiologií a v letech 1967 – 70 působil na slavné Mezinárodní laboratoři pro genetiku a biofyziku v Neapoli, kde se objevně soustředil zejména na studium „bakterio fága lambda“ – teoreticky neobyčejně významného bakteriálního viru. Neubauer byl extravagantní i avantgardní postavou, a vlastně bychom zde mohli zmínit mnohé další maximy, a nebyli bychom daleko od pravdy. Avšak, pokud bychom měli zvolit krátce výstižnou definici, museli bychom zdůraznit plný význam slova: inspirativní.

Neubauer se jevil jako odkudsi mezi nás přinesená pochodeň milující otevřený prostor, v kterém pak ozařuje potemnělé okolí. Pro některé své odpůrce mohl být však až příliš neurčitě plamenný; ale tak tomu u silných osobností obyčejně bývá.

Po návratu z Itálie navíc graduoval roku 1971 na FFUK v oboru filozofie a v této době také začal publikovat. Šlo převážně o svébytné texty na rozhraní filozofických a biologických disciplín, a to většinou v samizdatu nebo v zahraničí. Mnohdy se podepisoval jako Sidonius. V roce 1982 opustil pro své nekonformní postoje univerzitu, kde krátce působil i po absolutoriu, a živil se jako programátor v podniku ČKD, kde nacházeli azyl mnozí disidenti. V roce 1990 obnovil „Rádlovu“ katedru filozofie a dějin přírodních věd na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy, kterou pak řadu let vedl jako docent a od roku 1992 jako profesor. A zde působil nadále jako pedagog i po svém penzionování. V roce 2001 získal Cenu VIZE 97, v roce 2008 Cenu Toma Stopparda za svou esejistiku.

Ano, snad vše, co dělal, bylo pozoruhodné, významné a zpravidla i oceňované. Měl charisma mudrce i kumpána, geniální paměť i neskonalou jazykovou výbavu. Čím je Neubauerova činnost tak zajímavá, je v podstatě zjevnější s odstupem času a s přibývajícími souvislostmi nynějšího vývoje. Byl podílníkem a zvěstovatelem globálních změn – nejen vědeckých paradigmat, tedy i proměn celkového vědomí lidstva či přesněji řečeno: transformace „avantgardního“ mezinárodního společenství schopného citlivě reflektovat a postupně formulovat naší zlomovou dobu. Neubauerova osobnost byla fascinující pro svůj doslova žitý světonázor, i když vedl vpravdě jobovský zápas coby – obrazně řečeno: mnich, mystik i rytíř. Selský rozum i smysl pro mystično, respektive náboženský vhled se v něm přirozeně mísily. Návrat k prostému požitkovému i „úžasnému“ extatickému světu, který nalézá cestu z bludiště nekonečných pouze intelektuálních interpretací, t byla jeho cesta.

„Cítíme se ohroženi. Na jedné straně vidíme, jak základní kulturní a duchovní hodnoty, politické výdobytky staletí, ba i obyčejná lidská slušnost bere zasvé. Na druhé straně nás zavaluje děs z toho, co zvyšující se vyčerpávání přírodních zdrojů, devastace přírody a populační exploze přivedly lidstvo na pokraj ekologické katastrofy v planetárním měřítku. Tváří v tvář takovým skutečnostem se ovšem zdá duchovní ohrožení člověka něčím druhořadým… Tato bezmocnost nás nutí orientovat se na problémy ohrožení duchovního, usilovat alespoň o obranu člověka a jeho lidství, tj. o přežití lidských hodnot. Činíme tak studiem, diskusemi, psaním, a přitom bolestně pociťujeme, že místo činů se zabýváme neplodným intelektualismem, provozujeme pouhou filozofii… Tvrdím ale, že záchranu lze očekávat především uvnitř radikální změny našeho vztahu k jsoucnu, k přírodě. Tedy právě na poli myšlení, oné ´pouhé´ filozofie“. Takto zdánlivě paradoxně vidí a definuje situaci Neubauer z kraje knihy v eseji psaném již v roce 1972 pod názvem Chiliasmus a eschatologie aneb partnerství s přírodou.

Eschatologie (teologická nauka o věcech posledních) a chiliasmus – křesťanské očekávání Boží pozemské říše, před níž musí dojít k zásadním pozemským změnám… to je věčné a naléhavé Neubauerovo téma a východisko. A tradiční rysy chiliasmu – pocit ohrožení a sdílení hrůzy a blížícího se konce „shnilého“ veškerenstva jsou provázeny znameními na nebi i na zemi.

Ale pro případně zdárný (tedy včasný) přerod (vědomí a svědomí) lidstva je tentokrát již nezbytný podíl každého schopného jedince. „Smysl, o který přitom jde, je to, co se musí vykázat ze sebe a to zde a nyní. Hledat smysl člověka znamená tázat se, jakou hodnotu člověk, každý z nás, vytváří, nese a žije, jaké je to poslání a jak je mu práv… nevystačíme si s rozumováním, musíme vidět.“ A v tomto vyjeveném kontextu je potřeba také chápat a ono Neubauerovo nenápadné, ale klíčové: „píšu o tom, co vidím.“ A je to až neuvěřitelné, že tento intelektuální kalibr, chcete-li: chodící encyklopedie znalostí klasických pramenů, ustál svody „rozumování“.

Ano, Neubauer hlásal, že „vztahování se k celku se děje v myšlení“, ale také tvrdil, že „Nejde o to, zda se tato příprava děje spekulací, rozjímáním, vzděláváním, nebo tvůrčí činností; musí se však dít na poli smyslu, ve vztahu k celku jsoucna a v naprosté služebnosti tomuto celku…“ (1972). V tomto smyslu se pojí Neubauerovo souznění k tradicím klasické vzdělanosti, ale také již k praxi a konkrétní časovosti, čímž se stával mostem mezi minulostí a přítomností.

„Filozofie začíná údivem… a údiv je pozitivně laděný otřes… je potkáním a setkáním,“ zdůrazňoval Neubauer. A tak ani nepřekvapuje, že byl jakýmsi novodobým poutníkem, neúnavným chodcem přestože (právě proto) byl limitován svým tělesným handicapem – omezenou tělesnou citlivostí a hybností. A jistě i tato umanutost navzdory nepříznivému osudu, se jevila okolí extrémně. Neubauer byl na jedné straně strhujícím „vůdcem / příkladem“ – archetypem mudrce. Na straně druhé býval některými autoritami považován za náboženského i filozofického (vitalistického) fanatika, k čemuž jistě přispíval i vlastními deklaracemi. Avšak přes své nepřehlédnutelné buřičství byl učencem staré školy – obdivovatelem Aristotela, Darwina a Friedricha Nietzscheho – a to se všemi klady i zápory.

Ale více či hlouběji definovat tohoto filozofa „tělesnosti“, tuto rozkročenou postavu, její zjevnou identitu, se plně neodvážili ani jeho nejbližší přátelé. „Leckdo ho považoval za (polovičního) šílence, leckdo za génia,“ ohlíží se v otištěném nekrologu Zdeněk Kratochvíl – Neubauerův přítel a v jistém, byť již také akademickém smyslu žák/oponent i nástupce. Sám zde nastiňuje svého inspirátora takto: „Přes všechnu rozervanost a buřičství miloval klasické kánony učenosti a znal je, ať už šlo o Homéra nebo o Kanta, a kupodivu také o latinskou tradici (Vegilia, Augustina). Četl je však mnohdy po svém, nějaký důvod k tomu většinou našel. Proto bylo velice nejasné, jestli je Zdeněk klasický učenec, nebo filozofický anarchista…“

A zmiňme zde v krátkosti ještě fragment jiného vzpomínání v podání dalšího Neubuerova bližního známého Václava Cílka: „Díky tomu, že Ivan Havel vždy s radostí dával lidi dohromady, tak počátkem devadesátých let klem Zdeňka Neubauera jako přirozeného středu věcí vzniklo něco jako ´družina filozofická´. V podstatě se jednalo o pokračování platónské akademie, která se formovala ještě za disentu… Považuji či považujeme Zdeňka Neubauera za největšího českého filozofa poslední třetiny 20. století a počátku 21. století… Byl to malý, klopýtavý muž, který často chodil bos. V rukách i nohách měl po obrně málo citu. Byl srdečný. Emoce dával najevo – často společensky nevhodné – výkřiky a vzdechy… Přednášet začínal pomalu a někdy nejistě, ale pak se dostával do transu a strhával posluchače až do omámenosti… Zdeněk po sobě nezanechal žádnou školu a doufám, že něco podobného ani nevznikne… Stejně tak by neměla být publikována ani většina z toho, co Zdeněk napsal.“ Takový, snad překvapující závěr snad i koresponduje s Neubauerovou oblíbenou citací Platóna: „Poznání je erotický vztah a není radno jej vystavovat veřejnému prostoru, či dokonce vnucovat jiným.“ Ale berme to s nadsázkou.

Neubauer coby renesanční bytost byl blízkým přítelem a vyznavačem především francouzského křesťanského filozofa Paula Ricoeura, váben však byl i Nietchzsovým Tak pravil Zarathustra, řadu podobností   nalezli u theistického existencionalisty Gabriela Marcela či Martina Bubera s jejich otevřeností k dialogu, pokorou i láskou či vztaženosti k Bohu a odpovědnosti k celku po vzoru Karla Jasperse a dalších.

Vedle této „čisté“ filozofie se v Neubauerovi přirozeně usazovala a vyvíjela jeho láska i zkušenost s biologií. A v tomto ohledu se jeho „učení“ posouvá výrazněji k aktuálnímu času. V eseji z roku 1992 nazvaném Gaia – návrat bohyně, se tyto skutečnosti začínají více artikulovat. Výchozím bodejme zde zlomová kniha Jamese Lovelocka Gaia: živoucí planeta z roku 1988. Pokud je čtenář biolog, chemik či jinak přírodně zaměřený tvor, určitě si z toho odnese mnohem více. Tato víceméně vědecká stať napasovaná do knihy, ne populárně naučná publikace přibližuje počátek proměn. Neubauer vnímá knihu takto: „Lovelockova teorie GAIA byla původně uvedena jako hypotéza… nyní ji její zastánci označují za teorii… Světového ohlasu si však Gaia vysloužila svým majestátním mytickým vzezřením nejstarší bohyně – rodičky veškerenstva, nikoliv jako hypotéza, teorie či východisko pro ekologický výzkum… Vědecký názor na svět přivodil ztrátu důvěry k přirozené zkušenosti, a tak člověku zahradil přístup k přirozenému světu. Díváním se na skutečnost jako na mrtvou objektivní realitu vyloučil ze zřetele nejen bohy, ale s nimi i sám Život – nehledě k smyslu, vědomí, subjektivitě. Jak se druhé tisíciletí chýlí ke konci, lze sledovat návrat mnoha představ přirozeného, mytického světa, které věda dosud vykazovala mimo oblast pravdy.“

A sledovaná kniha Zdeňka Neubauera už svým názvem Hledání společného světa naznačuje další pozice a východiska. V zařazeném eseji Postmoderna jako renesance (1993) se mimo jiné praví jasně: „Zkušenost současného člověka se vyznačuje nepřehlednou mnohotvárností a chaotickou proměnlivostí. Její rozličné podoby – politická, náboženská, poznávací, tvůrčí – postrádají společného jmenovatele… Svět jako by se rozpadl… Leč s poznáváním každé meze klade se ipso facto nějaké za: věroučným doplňkem křesťanského chiliasmu byl ´život budoucího věku´. Rovněž současná, postmoderní verze, ´skonání věků´ přirozeně vyvolává hnutí hlásající příchod věku nového (New Age), jehož nejrůznější podoby a rozvrhy klíčí na troskách starého, odcházejícího světa… Vědeckou pravdu tak potkal stejný osud jako pravdy křesťanské. Skutečnost, kterou popisuje věda, už dávno přestala být bezprostředně vnímatelně přítomná… Svět objektivní reality se ukázal světem lidsky neobývatelným.“ Ano, Zdeněk Neubauer cítil, předvídal a zvěstoval svým životem i dílem již naléhavou změnu vědomí a vnímání plné skutečnosti. Ta se začíná dít.

Radan Wagner

Vzpomínkový večer s filmem o Zdeňku Neubauerovi naleznete ZDE.