Když se vysloví jméno Zdenek Rykr, veřejnost většinou tápe. Přitom je autorem grafické podoby výrobků, z nichž nás některé obklopují do dnešních dní. Připomeňme známého mouřenína s kávou na čokoládě Kofila nebo ikonické logo s psacím písmem firmy Orion. Rykr byl však v první polovině 20. století postavou s širším záběrem – umělcem rozporuplným, který v mnohém předběhl svou dobu. Letos si připomínáme hned dvojí Rykrovo výročí…

Zdenek Rykr se narodil 26 října 1900 v nádražní budově v Chotěboři – a železnice se mu nakonec stala osudnou i v roce 1940. V letech 1920 – 25 studoval v Praze dějiny umění a klasickou archeologii, absolvoval doktorátem, avšak kulturní veřejnost jej zná spíše jako výtvarníka – svérázného samouka. (Na Akademii ho nepřijali pro „nedostatek talentu“). Stál vždy poněkud stranou, neuměl či nechtěl se zařadit do skupinových proudů, jeho cesta i povaha nebyla jednoduchá…

Vraťme se ještě k tvorbě grafického designu. Rykrovi bylo pouhých 21 let – a již započal pracovat pro Orion, respektive firmu nazvanou tehdy Výroba orientálních cukrovinek na Královských Vinohradech. Stal se hlavním „vizuálním stratégem“ a hned první den spolupráce navrhl legendární čtyřcípou hvězdu. (Obal Kofily – čokoládové tyčinky s příchutí kávy – z roku 1923 s typickou figurkou sedícího mouřenína rozkošnicky čichajícího k šálku vonící kávy, zůstal prakticky nezměněn až do 80. let. Dnes se objevuje v mírně upravené verzi). 

Později využívaly jeho služby i další firmy: Baťa, Kolínská rafinérie petroleje, Čedok, Škoda či Káva Kulík, německá automobilka Horch či Dr. Zátka. Přes tyto zjevné úspěchy nebyla taková činnost považována za hodnou umělce, ale Rykr šel neochvějně za svým cílem.

Zdenek Rykr měl tedy jiný názor na užité umění a veřejné prostředí. V roce 1929 kriticky napsal: „Čím dál tím horší jsou ta naše nároží a plakáty. Stále se doufá, že se toho nějaký český malíř chytne. Stovky adeptů vysílá ročně umělecko-průmyslová škola, desítky akademie výtvarných umění a pořádný plakát si nakonec český průmyslník musí objednat z Německa. Je to zvláštní. Už do nakladatelství se pár malířů dostalo, dělají obálky, prospekty, ilustrace k pohádkám o botách, o pivu, o kloboucích – ale ještě žádný český malíř nenamaloval pořádný plakát na boty. Na pivo, na klobouk.“

V červnu 1930 se u Nejsvětější Trojice v Podskalí oženil. Jeho manželkou byla prozaička a publicistka Milada Součková (1899 – 1983), dcera architekta a stavitele Antonína Součka. Manžel s nadšením také ilustroval její básnické sbírky. Bydleli na Novém Městě v Gorazdově 22 (před sňatkem žil Rykr na Starém Městě v Benediktské 6).

Rykr se dožil pouhých 40 let, ale stihl mnohé… Stal se doktorem filozofie, úspěšným grafikem, teoretikem či recenzentem umění, ilustrátorem, ale také malířem a experimentátorem či scénografem. Jako malíř debutoval dvěma obrazy v Praze roku 1921. Spolu s Josefem Šímou a Bedřichem Feuersteinem byl hostem druhé výstavy slavné skupiny Tvrdošíjní. Na uměleckou scénu jej tedy uvedli Josef Čapek, Emil Filla, Václav Špála, Jan Zrzavý a Otto Gutfreund. Rykr zde vystavil své obrazy v kubistickém duchu, které však záhy vyměnil za popisný či magický realismus. A s Tvrdošíjnými se rozešel. Věnoval se raději samostatným výstavám a psal kritické články, za něž si vysloužil nejedno zavržení. Jeho projevy i názory byly proměnlivé, mnohdy neuchopitelné a nezařaditelné. To se v čase stylů a ismů příliš netolerovalo.

Vedle mnohých „slepých uliček“ se Rykr v letech 1930 – 40 soustavně zabýval věcmi, které se obecně dostaly na program až později. Bylo to například Rykrovo poučení z čínské kaligrafie, které se až v 50. letech nazývalo lyrickou abstrakcí či action painting.

Později došel tento svérázný umělec až k čistě nefigurativní malbě, a především k velmi pozoruhodným plastickým artefaktům z „neuměleckých“ materiálů. To byla zjevná inspirace možná dadaistickým Kurtem Schwittersem a jistě surrealistickou poetikou, jak podotýkal v roce 1963 Jindřich Chalupecký ve své studii „Zapomenutý Rykr“. Připomeňme v této souvislosti i přístup Jeana Dubuffeta a jeho art brut.

Rykr stále maloval a roku 1937 se dokonce stal členem pařížského Salonu Nezávislých. Také jeho cyklus (1934) z odpadových materiálů byl aktuální i jasnozřivý. Kontaktem s mezinárodním avantgardním prostředím začalo Rykrovo české hledání dostávat více logické kontury a souvislosti. Také v domácím prostředí hrál v této době jistou pozitivní a přínosnou roli. V dubnu 1938 posílají Rykrovi noví francouzští přátelé (například Robert Delaunay) do Prahy své obrazy na mezinárodní výstavy. Rykr zase vystavuje více v cizině a začíná se o něm psát.

Čas však postupoval a nad Evropou se stahovala mračna. Rykr, s povahou náchylnou k temným chmurám, na jaře 1939 v Praze maluje sérii „zoufalých obrazů“, kterou uzavírá scenérií prázdné Kalvárie. A ve 12 hodin 15. ledna 1940 se nechává poblíž Chuchle – pod Barrandovem zabít projíždějícím vlakem. Mluvilo se především o obavách z gestapa, které odhalilo, že se Rykr coby ředitel První reklamní a inzertní společnosti snaží zachránit před deportací do koncentračních táborů své židovské kolegy. Nacisté tento záměr prý odhalili a měli chystat Rykrovo zatčení.

„Policejní zprávy v ten den hlásí: V pondělí v poledne byl přejet rychlovlakem pod Barrandovem Ph. dr. Z. R. z Prahy II. čp. 331. Jde pravděpodobně o sebevraždu z neznámé příčiny. Mrtvola byla po lékařské prohlídce dopravena do ústavu pro soudní lékařství.“ Urna s popelem je uložena na Vinohradském hřbitově – odd. XLIII, č. 25.

Lidové noviny uvedly v nekrologu: „Tragicky skončil Zdenek Rykr, ani ne čtyřicetiletý. Stál celým dílem dost stranou všech cest, kterými se ubíralo prvorepublikové výtvarnictví. Patřil k avantgardě našeho malířství, ale i v ní zaujímal místo zcela ojedinělé. Na osamocené výstavy jeho prací, smělých, inteligentních a vtipných, chodilo se se zájmem nebo aspoň ze zvědavosti.
Něco věčně neuspokojeného spočívalo na všem, co Zdenek Rykr vytvořil. Malíř intelektu, velmi vyspělý umělec, který dovedl všechno, co chtěl. Žil ve znamení ustavičného hledání a opuštění, puzen potřebou dál zkoušet a uskutečňovat.“

Ani po své smrti nebyl Rykr jednoznačně oceňován. Historička umění Alžběta Birmbaumová se s malířem rozloučila těmito slovy: „Žil si také sám, po svém – vylučoval se z celku s umíněností, která byla až naivní a dětinskou, a to snad byla i tragédie jeho života. Byl poeta a lyrik, viděl přírodu a chápal ji jako málokdo. Jeho několik souborných výstav nás o tom přesvědčilo. A pak nejednou vrhal se do zákrutů a podivností snobistického dadaismu, a snažil se dokazovat patrně i sám sobě, že se tak musí projevovat inteligence. Starý svět ho unavoval – ale nový nebyl schopen nalézt, protože se vzpíral staré pravdě, že není nových věcí, že jsou jen nové formy.“

Zdenek Rykr byl v angažmá Orionu dlouhých 20 let, ale vedle toho se věnoval vlastní tvorbě. Byla místy konzervativní i jindy zas avantgardní. Neustále zkoušel nové možnosti. Právě proto mu bylo vyčítáno, že nemá jasný autorský rukopis a nedrží si jednotící styl. V jednom rozhovoru historik umění Vojtěch Lahoda mluvil také o nepokryté závisti, která ze zdejších uměleckých kruhů k Rykrovi směřovala. „Byl to člověk kreativní, odvážný a chtěl dobýt svět. Navíc byl díky svému angažmá pro Orion jedním z nejbohatších tvůrců své doby. Přesto byl solitérem, a možná až outsiderem v kruzích prvorepublikové bohémy.“

Podstatný zlom v přístupu k Rykrovu dílu představovala až výstava malířovy tvorby v roce 2000, která se konala v Domě U kamenného zvonu v Praze. V roce 2011 proběhla Rykrova výstava také v Chebu. Rovněž Národní galerie v Praze vyzdvihla umělcův přínos – v designu i volné tvorbě – když uspořádala v roce 2016 ve Veletržním paláci výstavu Zdenek Rykr a továrna na čokoládu. Její autor Vojtěch Lahoda vydal v nakladatelství Kant stejnojmennou knihu.

-rw-