Milí přátelé,
budete-li náhodou 2. srpna odpoledne v Plzni, tak vás zvu na komentovanou prohlídku mé výstavy věnované zátiším, která jsem udělal za uplynulých čtyřicet let. Začátek prohlídky je v 17 hodin v Masných krámech Západočeské galerie v Plzni, Pražská ul. 18. Výstava, jedna z mých dosud největších, potrvá už jen do 28. srpna (úterý až neděle 10-18 h). Přeju hezký výlet. Michal
Takto nás a vás všechny zve Michal Cihlář na komentovanou prohlídku své výstavy. U této příležitosti vyšel na webu ČT ART otevřený a vydařený rozhovor s umělcem (Text a foto – Kateřina Zemanová). Mimo jiné se zde autor pouští do svých oblíbených témat – jakými jsou odpor proti prázdnému konceptuálnímu umění, jeho samotná tvorba, ve které ctí především řemeslo a realismus nebo cestování s manželkou do exotických končin. Tedy hezké čtení:
MICHAL CIHLÁŘ: LINORYTY VIBRÁTORŮ JSOU JEN VYPREPAROVANÁ REALITA
Dvě místnosti plné prázdných PET lahví, pracovna přetékající časopisy. U okna osamělý stůl – připravený k vyrývání linorytů. Grafik Michal Cihlář „chaos“ k životu zkrátka potřebuje. Jak se mu tvoří v dnešní době? A chce, aby se lidé styděli, když se dívají – třeba na jeho aktuální výstavě v Plzni – na linoryty BDSM pomůcek?
Jeho díla můžete do konce srpna vidět v Plzni v Masných krámech Západočeské galerie na retrospektivní výstavě Zátiší s hozenou rukavicí. A jsou pozoruhodná. Daří se mu pracnou techniku linorytu, stejně jako zátiší, která často zobrazuje, aktualizovat pro dnešní dny. Když pak v jedné části galerie poodhrnete plastový závoj, vstoupíte do prostoru, v němž můžete spatřit autorovy fotografie ze sexshopů z různých metropolí světa i jeho výtvarné práce, v nichž jsou motivem různé erotické pomůcky, přičemž jedna taková velmi výrazná pomůcka pak „in natura“ leží na nízkém soklu uprostřed výstavní síně…
Překvapilo mě, kolik věcí, PET lahví a tiskovin máte doma. Je to chaos, nebo promyšlený systém?
Je to chaos, ten mě inspiruje. Kdybych měl všechno v dokonalých sloupcích, nebyl bych to já. Když jsem ale sbíral obaly od žvýkaček nebo banánové nálepky, byl jsem schopný je zakládat do alba přesně podle států, barev nebo výrobců, tam mi chaos nikdy nevznikal. Jsem vlastně puntičkář.
Proč tvoříte?
Protože nic jiného neumím. Jsem asi trošku víc introvertní a raději, než abych se s někým o mé vizi nebo o mých plánech dohadoval, udělám práci sám za sebe, doma u stolu. Za celých čtyřicet let jsem nebyl nikde zaměstnaný, celou dobu mám svobodné povolání, vše je tedy v mé režii. Jsem solitér. Ostatní lidé mě mohou skvěle nastartovat, ale pak mě vlastně brzdí. Nemohl bych pracovat pod jménem nějaké firmy nebo agentury. Tvořím hlavně pro svůj pocit z dobře vykonané práce.
Není to někdy unavující?
Takhle o tom nepřemýšlím. Rád bych, aby mě to, co vytvářím, bavilo, a to se celkem i děje. Rád bych, aby to, co dělám a jak se chovám k lidem, mělo úroveň. Chci poskytovat jistotu, ať už uměleckou nebo lidskou, žít a pracovat za sebe, ne podle aktuálních trendů.
Neopakujete se pak?
A kdo se neopakuje… Lada se také opakoval. V září mi bude dvaašedesát. V tomhle věku se už opakujeme skoro všichni, jenomže někteří to o sobě nevědí, zatímco jiní s tím vědomě začali už třeba ve čtyřiceti.
Před dvanácti lety jste vytvořil přes stovku ilustrací sobotních příloh Lidových novin Orientace. Lišil se přístup k novinové ilustraci, tedy k ilustraci na zakázku v časovém presu, od vaší volné tvorby?
Miluju, když pracuji na nějaký důležitý podnět, jakým je třeba vernisáž mé výstavy. Nebo na popud zajímavé zakázky. Následné termíny mě nutí k tomu, abych věci, které mám v hlavě, opravdu dodělal. Leckdy je to i pod velkým tlakem. Třeba z těch Lidovek jsem vždy v úterý dostával pouze téma článku, nikoliv text, protože ten právě někdo psal. Měl jsem den na to, abych ilustraci vymyslel, vyryl, vytiskl a aby uschla. Druhý den jsem linoryt musel vybarvit, naskenovat a odeslat do redakce. Těch sto šestnáct ilustrací by nikdy nevzniklo, kdyby nebyla povinnost je odevzdat. Asi nad sebou potřebuju mít Damoklův meč. Jsem určitě lenivý člověk, ale nemám čas to praktikovat.
Chcete, aby se lidé styděli, když se dívají na vaše linoryty zobrazující různé sexuální hračky? Nebo se proti tomu studu snažíte spíš bojovat?
Kdybych vytvářel grafiky, které nebudou diskutabilní, tak je nemusím ani dělat. K čemu mi je, že jich budu mít stovky, když se na ně lidé podívají a hned na ně zapomenou. Nebo když je na výstavě svižně minou. Když ale uděláte něco, co diváky podprahově vyruší z tóniny, na kterou jsou právě naladěni, tak budou na mou práci snad koukat déle než ty čtyři sekundy, co obvykle věnují každému z nadpoloviční většiny obrazů v galerii. Chci, aby se lidé zastavili, aby se dívali, aby přemýšleli. Nestojím o to, aby se styděli. Proč? Linoryty vibrátorů jsou v podstatě pouze vypreparovanou realitou bez emocí – jako kdybyste koukala na nějakou vycpanou sovu. Stydí se někdo, když vidí vycpaninu sovy?
Setkal jste se někdy s cenzurou? Ať už od pořadatelů výstav, sociálních sítí, nebo snad autocenzurou?
Autocenzuru nemám. Nicméně když vytvářím novou věc, uvažuju, jestli už nemůže být za hranou obscénnosti, kýče nebo uslintanosti. Lákají mě kontroverzní témata, třeba vyrýt parafrázi na japonskou šungu (erotické grafiky, pozn. red.). V šungách mají Japonci k vidění úplně všechno, nemáte ale nikdy pocit, že se jedná o pornografii, protože se vše odehrává v závějích dekorativních vzorů.
A k té cenzuře: Před pár lety jsem měl mít výstavu v jedné malé výstavní síni na pražském Žižkově. Dal jsem si na pozvánku nový dvacetičtyřbarevný linoryt se svázanou školačkou podle obálky japonského manuálu o bondážích. Kvůli té pozvánce galerista teprve chystanou výstavu obratem zrušil… A jednou si přáli v redakci LN, abych pozměnil svou ilustraci k tématu o onanii. Vyryl jsem tehdy šimpanze, který si dělá dobře při sledování Planety opic v TV, kde se zrovna hlavní šimpanzice líbá s americkým astronautem… Přišlo mi to absurdní, text nevadil, ilustrace ano.
Netajíte se tím, že se vyhrazujete například vůči konceptuálním dílům Jiřího Kovandy…
…no, protože jsem realista. Vyhrazuji se proti všem přeintelektualizovaným konceptům. Myslím, že umění je odvozeno od slova umět a nikoliv od slova obhájit. Popouzí mě také, když média mluví o Kateřině Šedé jako o umělkyni. To je matení lidí. Její sociální experimenty v Českém Krumlově nebo na Benátském bienále jsou maximálně uměním manažerským.
Jaké kvality tedy musí umělecké dílo mít, aby u vás obstálo?
Sochař, malíř nebo grafik musí mít zázemí v tom, že umí kreslit, vymodelovat portrét, namalovat dobře akt. Většinou, když to neumí, tak se to pozná, protože jeho umění kulhá. Jenomže dnešní pedagogové často vyučují, že umění je cokoliv, třeba i ulítlá akce v Krumlově. To je omyl, který se množí jako plevel. Iritují mě také nudné videoinstalace, které jenom žerou elektřinu a zabírají místo na stěně. Vadí mi tahle doba, kdy větší váhu než ruční práce mají data.
Takže se vaše díla nikdy do NFT (Non-Fungible Tokens, tedy nezaměnitelné tokeny, pozn. red.) nepřevedou?
Tak se to jmenuje? No, nikdy neříkej nikdy… Moje práce ale v bublině těch, kteří tohle adorují, asi nikdy moc nezarezonuje… Myslím, že lidé vnímají mou práci jako moc klasickou a připadá jim nemoderní. Doba na nás bohužel tlačí, aby se vyráběly krátkodeché šunty. I v umění.
Linoryty vytváříte výhradně podle předloh. Kdy reálie z předlohy ve svém díle podstatně měníte?
Třeba když ilustruji a předloha neexistuje. Například téma Che Guevara v Praze pro LN jsem vymyslel tak, že si Che bude dávat u stánku na Václaváku buřta. Taková fotka ale neexistuje. Musel jsem najít vhodný snímek jeho hlavy a pak vyfotit mou ženu pózující s buřtem. Potom jsem jen vyměnil hlavy a pozadí.
To jste dělal ve Photoshopu?
Ne, lepím si koláže, které pak pomocí toluenu natisknu na lino a podle otisku je pak ryju.
Může být zátiší i jakýmsi portrétem člověka?
Určitě ano. Neubráníte se tomu, abyste ze zátiší sama nečouhala, když si ho budete sama sestavovat.
(pokračování rozhovoru Kateřiny Zemanové s Michalem Cihlářem naleznete ZDE)
Diskuze k tomuto článku