Nejnovější kniha Josefa Kroutvora nazvaná Driftbook rozšiřuje pozoruhodnou autorovu literární řadu. Jak už podtitul naznačuje, jedná se o zápisky z let 1999 – 2024… „Na začátku byl driftwood – vyplavené dřevo. Ohlazený tvar vytvořený přírodou, náznak plastiky. Na začátku bylo pár slov, krátký zápis v notesu, abych nezapomněl. A hle, zápisky přibývají, až je jich tolik, že vznikl driftbook…“ upřesňuje všestranný pisatel krásné knihy.
Josef Kroutvor je vnímavý poutník, zapisující bez významové hierarchie kratší poznámky – vjemy, komentáře, úvahy. Jako vystudovaný historik umění a dlouholetý pracovník Uměleckohistorického muzea v Praze: oplývá erudicí, kterou však ve svých knihách ukazuje jen decentně a smysluplně. Je úsporný, trefný a čtivý: „Texty lepím jako vlaštovka hnízdo… Nepíši plynule, sbírám stébla a ze změti postupně vzniká tvar. Píši tužkou, gumuji, škrtám, opravuji, přepisuji. Vnitřní rytmus slov ujasňuje myšlenku sdělení.“ Již z této sebereflexe je tedy zřejmé, že se nejedná o deníkové kupení záznamů, ale spíše o snahu výstižně zachytit – v rovnováze obsahu a formy – cosi zaznamenat a sdílet. „Deník nutí k povinnosti pokračovat den za dnem, ale já potřebuji k psaní i pauzy a návraty,“ podotýká již zralý Kroutvor střídající literaturu či kavárny s životem v přírodě, v „bezčasí“ na chalupě i na svých výpravách.
Autor takových zápisů je takříkajíc „stará škola“ – člověk existující v souladu s hodnotami časem prověřenými. Je dobrovolně stranou experimentů (v psaní i umění) i pře-zbytečných civilizačních vymožeností (zvláště pak přebujelého automobilismu a planého turismu), mnohé umění „konzumní éry“ jej baví méně než procházka po lese. Josef Kroutvor sledující přesto empaticky mnohé okolní dění, je bytostný Středoevropan (vynikající je na toto téma jeho publikace Potíže s dějinami), rovněž milovník Itálie či Francie, kde krátce roku 1968 studoval. V těchto neklidných dobách se nakonec rozhodl vrátit do vlasti a publikovat v samizdatu pod kafkovskou šifrou Josef K.
Kroutvorovy studie milovaného středoevropského regionu tvoří výchozí základ pro jeho (za již svobodných poměrů) opakované cesty, zážitky i zápisky. Cílem takových „poutí“ či „vandrů“ bývají oblíbené kavárny v Praze, Paříži, Vídni nebo Benátkách… (v Praze to bývala i hospoda U Supa) také však příroda, muzea, galerie – umění nejen moderně volné, ale mnohdy užité a prastaré. Zastavený čas… v prostoru, čase… nebo s knihou: „Knížka netančí, nezpívá, čím tedy může potěšit? Snad přátelstvím, podanou rukou. Knížka je více než oblíbená četba. Knížka je také oblíbená věc. S knížkou nejsme nikdy sami, vracíme se k ní, knížka nabízí dialog.“
Od (výtvarného) umění Kroutvor očekává „duchovní obsah“ – a přitom i vazbu ke světu a k člověku, který zde zanechává stopu svého prožitku, tázání a také vzhlížení…
foto© František Bukeš
Nejnovější kniha Josefa Kroutvora dokládá autorovy pěší výpravy, cesty vlakem, putování, chalupářské přemítání, výšlapy na kopce obyčejné i památné… Při četbě záznamů (někdy až aforismů, jindy zas pouček) jsme pak svědky nadšení z prožitků a objevení známých či nově objevených cílů – také však povzdechů nad dopady zištnými způsoby bezohledné civilizace. Tradice, souvislosti, vědomí kontinuity… pokora i vybrané (přirozeně kultivované) způsoby – to jsou autorovy hodnoty vytvářející generační i obecně chápanou základnu. Z té může čtenář – v souhlase či po svém – vycházet, dozvídat se, uvědomovat si mnohé postřehy. A nevelké zápisky rozvíjí svou pravdu třeba i na detailech. Kroutvor zkrátka nabízí míru lidských – věcí jisté sdílené těžiště, které máme či potřebujeme.
Vybrané citace z knihy: Josef Kroutvor – Driftbook / Zápisky z let 1999 – 2024, Malvern:
// Nečtu knižní novinky, čtu, co potřebuji. A někdy se rád vracím ke knížkám už přečteným a pročteným. Vytáhnu Švejka, přečtu si kousek z Hrabala. S chutí si přečtu povídku Oty Pavla, či Reynkovu báseň. Do ankety kniha roku se moje odpověď nehodí.
//Jsme přehlceni, zahlceni, nemáme ani čas ne své přátele, na četbu, na koncerty… zahlcení je ale nesvoboda! Myšlení potřebuje jistou prázdnotu, prostor, samotu, zdrženlivost, a to platí už od doby prvních poustevníků. Obnova sil je něco jiného než dobře se vyspat. Potřebuji do lesa, poklonit se Kraví hoře, stoupat do Novohradských hor.
//Sprchlo, ochladilo se. Rajská zahrada je liduprázdná. Dnes ji mám celou pro sebe, já melancholický osamělý chodec. Listí žluté, rezavé, rudě zbarvené zdobí zahradu ve stylu art deco. Chválím podzim, udělám dvě kolečka a pomalu se loudám domů, abych dokončil „pudžu“.
//Obrazy Václava Boštíka jsou prázdné, vyprázdněné jako obrazy amerického malíře Marka Rothka. Prázdno není demonstrováno jako bezobsažnost, naopak jako duchovní kvalita. O prázdnu věděli už staří Číňané, tao nám říká: Kolo má mnoho loukotí, ale to, kolem čeho se kolo točí, je prázdno ve středu kola. K prázdnu se vyjadřuje i moderní filozofie a výtvarné umění. Je dobré o prázdnu vědět, ale ještě větší umění je prázdno zaplňovat smysluplným obsahem. Boštíkovy obrazy beru přece jen jako určité fenomény…
//Takzvaný experiment je v literatuře omyl. Je to cizí, racionální prvek. Autor se soustřeďuje na slova, žongluje s nimi jako artista, místo aby se soustředil na výpověď, sdělení a vyprávění. Bez příběhu literatura strádá, je to jen mlácení prázdné slámy. Nelze spekulovat, vyprávět je třeba s pokorou.. Může se i přehánět, ale experimentovat s textem je cesta, která nevede nikam.
//Umění konzumní éry buď šokuje, anebo baví. Mezi těmito krajními polohami se rozevírá prázdno, leží nicota, jinými slovy nedostatek duchovního obsahu. Šokovat, to ale koneckonců znamená také bavit. Kdo chce, ať se baví, pak je to ale cokoli jiného než umění. Řekl bych, že je lepší jít se projít do lesa nebo si sednout do kavárny.
//V Jízdárně Pražského hradu probíhá velká retrospektiva Karla Malicha. Dnes už jsem na jiné lodi, ale kdysi mě Karel Malich silně ovlivňoval. S Malichem mě seznámil Zdeněk Sýkora, bylo to někdy na podzim v roce 1969, kdy mě zavedl do Slávie. Malich patřil ke Kolářovu stolu, společnosti, která se scházela každý den v jednu hodinu. Karel toho moc nenamluvil, byl introvert, takový introvert, až mě to popuzovalo. Vždycky jsem si myslel, že Karel je konstruktivista, ale po návštěvě Jízdárny už vím, že je vizionář. Drátěné plastiky jsou nádherné, míří k nekonečnu. Jedovatě barevné pastely se mě ale nelíbí, nedovedu si představit, že bych se mohl na takové věci dlouho dívat a věřit jim. Malichovy kresby přebývají v absolutnu či kosmu a já mám rád umění pozemské – umění s lidským komplexem.
//Na Váchalovi mně vadí jeho koketérie se satanismem, celoživotní kverulantství, vtipkování a mudrování na ševcovském verpánku. Obdivuji ale jeho lásku ke knize a tradičnímu řemeslu, blízké je mně i spojení literatury s výtvarným uměním. Váchal nikdy nebyl v Paříži a ani po ní netoužil, což byla chyba. Jeho nejkrásnějším dílem je, podle mého soudu, Mystika čichu. Nevelká,ale poetická knížka nabitá pozitivní energií. Jiří Olič výstižně napsal, že formát této knihy má velikost lidského srdce.
//Listuji ve velkém katalogu retrospektivní výstavy Marka Rothka v Římě. První obrázky z newyorské podzemní dráhy, surrealistické fantazie, hledání sama sebe. Nic ve zlém, ale možná že to ani velký malíř nebyl, spíše citlivý, hluboký, duchovní člověk. Možná že řešil i něco mimo obraz, tak jako řada jiných moderních malířů… Rothkovy obrazy jsou meditační plátna, mandaly, a právě to je na Rothkovi cenné a přitažlivé. Barva obklopuje a pohlcuje člověka, unáší ho do transcendence. Tyto obrazy, velká plátna, nevyprávějí, ale nabízejí duchovní prostor. Škoda, že obrazy postrádají jistou vzácnost, méně by bylo více. Obchod s uměním si přisvojil dílo, z Rothka se stala ikona americké abstrakce. V těch velkých sériích najednou postrádám figuru, či alespoň nějakou siluetu člověka, možná světce, moderního oranta. Rothko se o takové zpodobení nikdy nepokusil, ačkoliv se nabízelo. Ale možná že chyba není jen na straně malíře, neboť naše doba není schopna figuru do obrazu vůbec postaví. Zůstáváme abstraktní, vyprázdnění, nezabydlení v obraze i ve světě…
//Ve Veletržním paláci, dole v přízemí, se objevil ateliér Zdeňka Sekala, přenesený sem z Vídně. Za velkým sklem se nakupila spousta věcí užitečných i neužitečných, nástrojů i starých vyhozených krámů, které nakonec tvoří nádherný celek. Háky, ševcovská dřevěná kopyta, sekyra bez topůrka, zámečnické nářadí, bedničky, kořeny stromů, sádrové modely, masky, prostě řemeslo i umění, metafyzika i patafyzika. Věci jsou rozložené na součástky a opět složené, ale k jinému účelu. Tak trochu Kafka ve světě tvarů, vnitřní síla věcí, které nečekaně dostávají podobu zvířat, lidských figur a obydlí…
Napsal a citace vybral: Radan Wagner
foto© František Bukeš (portréty Josefa Kroutvora, 2025), děkuji autorovi za laskavé poskytnutí fotografií
Diskuze k tomuto článku