Prokletý surrealistický básník a výtvarník je již pětadvacátým rokem nezvěstný. Záhadné zmizení Karla Šebka (nar. 1941) v mnohém souzní s jeho nekonformní pozemskou existencí, které se chtěl tolikrát nadobro zbavit. Snad nikdo v našich končinách tak vrchovatě neztotožnil vlastní bytí a bezprostřední tvoření. Jeho dosavadní, tedy ten známý a svědectvím doložený, život byl surrealistickým dílem par excellence.
Karel Šebek žije – tak zněl mnohoznačný název výstavy v Galerii Morzin ve Vrchlabí (2015), v kraji, kde tento svérázný člověk vyrůstal a kam se vracel. Vedle Šebkových kreseb, koláží, básní či korespondence se v expozici dílčím způsobem představili i další surrealističtí přátelé a souputníci: Jan Švankmajer, František Dryje, Andew Lass, Kateřina Piňosová, Jan Gabriel a další osobností s Šebkem související či jím inspirované. Současně s touto vzpomínkovou přehlídkou probíhěhla v nedaleké Jílemnici ještě jedna výstava věnovaná tomuto místnímu „podivínskému“ rodákovi. A to v Galerii V kotelně pod názvem Zítra je nikdy aneb Třikrát Jilemnice citující tak titul jedné z básníkovy sbírky. A připravují se i další akce spojené s výročím záhadného zmizení bytosti unášené milosrdnými anděly i ničivými démony.
Kdo byl či je Karel Šebek? Dětství prožil v Jílemnici („Jilemnice má pět tisíc obyvatel, to znamená pět tisíc pohřbů, protože ještě nezemřeli,“ píše neklidný básník poklidného maloměsta). Jeho strýcem byl spisovatel Jaroslav Havlíček a bratrancem klinický psycholog Zbyněk Havlíček, známý též jako básník, překladatel a klíčová iniciační osobnost tzv. spořilovských surrealistů, z nichž nejznámějším u širší veřejnosti se stal malíř a grafik Libor Fára. Šebek po škole absolvoval sanitářský kurz a nastoupil v psychiatrické léčebně v Dobřanech u Plzně. Fantazie schizofreniků a dalších duševně chorých chovanců jej přitahovala a vzápětí inspirovala. Zkoušel také na sobě účinky různých medikamentů, ale i známých drog – a dostavil se první z celé řady pokusů o sebevraždu (po prozrazeném a nezdařeném přechodu přes západní hranice spolu s několika chovanci). A tak se z ošetřujícího experimentátora stal vážně labilní pacient s nevyzpytatelným chováním. Po ukončení léčby vystřídal řadu běžných zaměstnání (nejčastěji se živil jako topič), a když jej Zbyněk Havlíček seznámil se Surrealistickou skupinou, byl okouzlen a dále nasměrován. Tvorba, která mu byla původně naordinována coby léčebná artterapie, se stala posedlostí, uvolňujícím ventilem i životem. A také život se stal jeho tvorbou.
V polovině šedesátých let se opět usídlil v psychiatrické léčebně a s nerozlučným doktorem Havlíčkem v rámci průzkumů dále experimentoval; tentokrát však s halucinogenním LSD (stejně jako celá tehdy ilegálně působící Surrealistická skupina). Po Havlíčkově smrti v roce 1969 začal Šebek stále více propadat úzkostné toxické psychóze a vystřídal řadu dalších psychiatrických ústavů (Kosmonosy, Sadská, Bohnice) i protialkoholních léčeben (U Apolináře, Lojovice). V průběhu svého „známého“ života absolvoval na třicet pokusů o sebevraždu díky svému nedobrému duševnímu stavu, ale i jako součásti sdílení surrealistické nekompromisnosti – s tímto „tvůrčím“ gestem si přišel na své. (Tradované jsou jeho cílené srážky s tramvají či konfrontační chůze po kolejích vstříc rozjeté lokomotivě, ale i skok ze čtvrtého patra v Lublaňské ulici v Praze, který skončil dopadem na zaparkovaného trabanta. Ten byl zcela zdemolován, avšak prý zfetovaný Šebek vyvázl jen s lehkým zraněním; jindy však odnesl své umanuté sebepoškozování krátkou klinickou smrtí či pumpováním žaludku). A tak není divu, že jej básník a přítel Pavel Řezníček nazval „posledním žijícím fextem“ (což je lidové či pohádkové označení pro člověka, jehož ostatky se po smrti nerozložily a pouze seschly nebo výraz pro bytost nezranitelnou, nesmrtelnou a nadpřirozenou. V Čechách se pověsti o nezničitelných fextech – nezmarech tradovaly zvláště na Rychnovsku a Vambersku). Ostatně, Šebkovo krédo znělo: „Život je choroba, kterou je nutné přežít.“
Nejen Šebkovy výstavy v Jilemnici naznačovaly a dokládaly, že téma sebevraždy nemusí vždy souviset jen s tíživou či chorou myslí, ale se surrealismem jako svébytným postojem. Již Jaques Rigand uveřejnil v dadaistické Litterature roku 1920 esej o „bezdůvodné sebevraždě“ jako uměleckém činu (sám jej později spáchal). A také první číslo Révolution surrealisté z roku 1924 začíná anketou „Je sebevražda nějakým řešením?“ V ní, mimo jiných, odpovídá známý básník René Crevel: v tomto činu vidí „nejsprávnější řešení“ (k němu se také odhodlal v roce 1935). Tím se stal pro ostatní surrealisty příkladem absolutně svobodného aktu vůle a osobní volby. Také český umělec Otta Mizera, člen Skupiny Ra, toto gesto ve svých textech vzýval a proměnil je posléze ve skutečnost na počátku padesátých let v Paříži.
Stále činorodý již však invalidní důchodce Šebek (v neodmyslitelném černém baloňáku a rádiovce, kterou nosil i v létě) ukončil svou poslední „viditelnou“ životní etapu v roce 1995. V té době byl dočasně propuštěn z domovské dobřanské léčebny a odjel za známými i peněžními výpůjčkami do Prahy. Naposledy byl viděn na nádraží, odkud se měl, na lehko oblečen, vrátit zpět do Dobřan. Sem však již nikdy nedorazil. Existuje řada hypotéz o jeho útěku do zahraničí, nejspíše do Paříže, kde měl řadu přátel. A tak jeho náhlé znovuobjevení by jeho nejbližší vůbec nepřekvapilo. Možná šlo jen o (sebe)vraždu vlastní – původní identity.
Šebek však není pouhá toulavá existence, ale i autor ctěný a připomínaný nejen u nás, ale i v zahraničí. Na rozdíl od samotného Šebka se jeho dílo neztratilo – již rok po zmizení vyšel v nakladatelství Host jeho výbor poezie pod názvem Dívej se do tmy, je tak barevná. V roce 1998 se objevila kniha s doslovem jeho ošetřovatelky v italském překladu v nakladatelství Ponte del Sale v Rovigu u Benátek, v zemi, kde má Šebek řadu chápajících příznivců. (Vždyť Itálie má svého zakladatele evropské pesimistické literatury v básníku a prozaikovi Giacomu Leopardim: „Život je neodvratné a nevyhnutelné utrpení, z kterého existuje jediná cesta, totiž zánik.“). A právě v Benátkách byl umělec spatřen před pár lety. Známý česko- francouzský básník a esejista Petr Král jej prý najisto zahlédl ve dveřích jedné z benátských taveren. Zaskočený a chvíli jím pronásledovaný Šebek se však stihl otočit a ztratit v přilehlých křivolakých uličkách.
Jeho introspektivní básně jsou pochmurně naléhavé až sebetrýznivé („…jak žít v rozevřené ráně tohoto světa, abych nemusel neustále říkat svá slova plná krve… opatrně ochutnávám nepozřetelného Šebka… vždyť celý život je jen budování ideálního hrobu…“). Kresby a barevné koláže nesou stopu vyrovnanější individuální disciplíny i estetiky, ale i rysy dobové produkce jakou předjímali ve své práci již Karel Teige, Jindřich Heisler, Libor Fára či František Vobecký. Je to tedy svět imaginativní, nadsmyslový, nejednoznačný, vrstevnatý… prostoupený pochmurným i osvobozujícím tajemstvím – tušenou smrtí i slastnou erotikou v snovém i bolestném prolínání; také však absurdním humorem. Žena či přelud se stávají ohniskem kompozice; živočišnost vržená do labyrintu světa nástrah, závislostí a pudů, Éros a Thanat, nádech a zmar, vzhlížení i únik. Pro pochopení či prožívání těchto unikátních výstav je tedy patřičné znát a vnímat Karla Šebka jako celou a nedílnou osobnost vstupující do života i tvorby bez rozdílu a to nekompromisně.
A na závěr: poslední zdokumentovaná Šebkova stopa byla zaznamenána 22. 1. 2002 v Praze. Na výstavě Aleše Krejči v Galerii Ungula byla vepsána do knihy návštěv tato slova: „Je to pěkné, ale měl bys malovat jako Aleš Krejča, a ne František Muzika! Karel Šebek.“ A přátelé zde rozpoznali důvěrně známé písmo…
Radan Wagner
foto: autor
Diskuze k tomuto článku