Před nedávnem zemřel ve věku 87 let malíř a vzácný člověk Zbyšek Sion, rodák z východočeské Poličky, který zůstal tomuto místu po celý život věrný. ART REVUE poskytla jedinečnou vzpomínku výtvarnice i autorka publikací Eva Čapková (mimo jiné monografie Vladimíra Boudníka). Přinášíme vám její vzpomínku i obrazové svědectví, člověka, který měl ke Zbyškovi Sionovi velmi blízko: „Snažila jsem se to napsat jinak a připomenout možná méně známé stránky Zbyškova života. Už samo dětství stojí opravdu za to.“
V úterý 21. října odešel vynikající malíř a člověk Zbyšek Sion. Sion byl malířem poctivým, osobitým a člověkem, který nerad dělá kompromisy, alespoň takto jsem ho poznala já. Měl fenomenální paměť a štiplavý až sarkastický smysl pro humor. Měl rád nejen výtvarné umění, ale i literaturu. Rád vyprávěl až neuvěřitelné příběhy ze svého života. Patřil do Křižovnické školy čistého humoru bez vtipu a Spolku pohodlí.
Zbyšek Sion se narodil do rodiny autolakýrníka Rudolfa Siona, v níž se žilo výtvarným uměním, i když ne na akademické úrovni, v tom se stal Zbyšek Sion průkopníkem. Jeho otec se zajímal o výtvarné umění a zejména v době, kdy byl zaměstnán v ČKD Praga, se často vydával v neděli na výlety s malířskou výbavou, a ve svých akvarelech zachycoval nejen krajinu, ale i nejrůznější památky, které cestou navštívil. Dědeček z matčiny strany Josef Kukla si v důchodu přivydělával malováním dřevěných talířů. Sion se již v dětství s těmito výtvory setkával. Vyjadřování pomocí štětce a barev tak nějak patřilo k rodinné tradici. Poklidný život však brzy ukončily válečné události. Sion byl vytržen z dětských her a pohádek a byl nemilosrdně vehnán do kruté životní reality.
„To nejdůležitější se odehrálo do mých osmi let.“, říkal Zbyšek. Otec, který si v Poličce založil živnost, vlastnil vedle potřeb lakýrníka i rotaprint, rozmnožovací stroj, pomocí něhož během protektorátu tiskl letáky pro místní odbojovou skupinu. Její členové však byli zatčeni a Sionův otec odsouzen k šesti a půl letům vězení, kde také v roce 1944 umírá. S německou důkladností sobě vlastní pak rodině přišel nejen balík s jeho osobními věcmi, ale také účet za pohřeb na vězeňském hřbitově, jak Zbyšek hořce vzpomínal.
Šestiletý Sion si z této doby odnesl ještě jeden hluboký zážitek. Stíhací jednotky SS hledající partyzány uprchlé z poličského vězení, které bylo vzdáleno jen několik metrů od domu Sionových, vyhnaly všechny obyvatele ulice ven a postavily je do řady. Bylo dopoledne a tudíž se jednalo především o matky s malými dětmi. Sion si vzpomínal na řev vojáků: „tschechische Schweine, tschechische Hunde! Wir werden euch alle erschießen, wenn die Partisanen nicht gefunden werden.“. Nedlouho předtím byly vyhlazeny Ležáky, vesnice na Vysočině vzdálená jen asi třicet kilometrů od Poličky. Nebylo pochyb o tom, že své výhrůžky myslí vážně. Sion tak podle svých slov zažil čekání na svou vlastní smrt a na smrt svých blízkých. Mezitím byli však partyzáni chyceni a odvezeni do Pardubic, a tak lidé se tak mohli vrátit zpět do svých domovů. Maminka dovařila oběd, sestra se vrátila ze školy, a vše pokračovalo tak, jakoby se bývalo nic nestalo. Pro chlapce to však byla traumatizující životní zkušenost, kterou vytěsnil do podvědomí a znovu si ji vybavil až po letech.
Některé válečné události však Sion zaznamenal bezprostředně ve svých dětských kresbách, které se dochovaly díky jeho matce, jež je sbírala a schraňovala. Jedná se například o kresby leteckého náletu na Pardubice. Den po náletu totiž Zbyšek se svou matkou cestovali k očnímu lékaři a on okýnkem ve vlaku viděl kolem sebe naprostou zkázu. Město v plamenech. Později popsal obrazy svých vzpomínek jako apokalyptické. Následně však poznal i krutost ruských vojáků, kteří na konci války hnali z Brna přes Poličku nacistické vojáky.
Sion vyrůstal se svojí sestrou jako poloviční sirotek. Rodině tehdy pomáhali příbuzní, ale i otcův přítel a místní malíř Josef Václav Síla, žák profesora Nejedlého. Při jedné z jeho návštěv na jaře 1944 obdivoval Sion jeho perokresebu z plenéru. Přál si dokázat jednou kreslit tak, jako on. Na druhé straně papíru však Sion uviděl nějakou divnou hmotu, jakousi hnědou přiškvařeninu. Vypadala ošklivě. Když se zeptal: „mistře, co to je?“ Síla odpověděl: „Mozek esesáka“. Když totiž kreslil u lesa potůček z části překrytý sněhem, uviděl utíkat partyzány, kteří byli pronásledováni vojáky SS. Jednoho z nich partyzáni zastřelili. Svalil se na zem hned vedle Síly, který do papíru obtiskl jeho vytékající mozkovou tkáň. Prý na památku.
Válečné prožitky, všechno, co do sebe Sion v raném věku vstřebal, nutně muselo nějakým způsobem nasměrovat jeho pohled na svět. Ať již si to uvědomoval nebo ne. Pravděpodobně zde totiž můžeme najít prazáklad Sionova kritického, ironického až sarkastického tónu jeho výtvarných prací, ale také jejich jedinečnosti a hloubky.
Už od jeho dětství se v rodině tak nějak počítalo s tím, že ze Siona vyroste umělec. Především kresba se totiž stala hlavní náplní jeho volného času. Nejprve kreslil svoje nejbližší, například matku při mytí nádobí nebo sestru a další své příbuzné. Jeho prvními modely se stávají rovněž kamarádi. Sion zachycuje klukovské hry a dobrodružství. Již tehdy jej zajímala figura a její pohyb. Spíše výjimečně zaznamenává krajinu v okolí Poličky. Své přátele udivoval tím, že uměl kreslit i zpaměti, což se ostatním chlapcům jeho věku nedařilo.
V roce 1953 byl Sion přijat na Vyšší školu uměleckých řemesel v Brně k profesoru Bruknerovi, kterého záhy vystřídal prof. Zemina. Do Brna jezdil Sion jednou týdně nebo jednou za čtrnáct dní raním dělnickým vlakem. Během cest kreslil své spolucestující, vznikají tak například kresby hráčů karet a další. Chodil také na brněnské hlavní nádraží, do bufetů a hospod, kde studoval lidskou postavu. Zajímaly ho střety mezi lidmi, vypjaté situace, ale i civilní život běžného člověka. V této době se také potkává s Antonínem Tomalíkem, který začal na školu chodit o rok později a se kterým navazuje přátelství, jenž bylo ukončeno až Tomalíkovou předčasnou smrtí v roce 1968.
Společně s Tomalíkem nastoupil v roce 1957 do přípravného ročníku Akademie výtvarných umění v Praze k profesoru Vodrážkovi. U Vodrážky studenti trénovali rovněž kresbu portrétů, postav a zátiší. Přijímací zkoušky na akademii totiž spočívaly právě na těchto dovednostech a zájmem profesora bylo, aby se na akademii dostalo co nejvíce jeho studentů. Získávání řemeslných dovedností bylo nesmírně důležité a řemeslo se stalo i základem Sionovy pozdější tvorby. I tehdy, kdy své postavy stylizoval, kdy abstrahoval, vycházel stále z toho, co znal, co bylo jeho reálnou zkušeností. Bez dnes často podceňovaného řemeslného umu může těžko vzniknou pravdivá malba, ať už realistická nebo abstrahující.
V roce 1957 navštívil Sion v Brně výstavu skupiny Osma a jeho nazírání na výtvarnou práci se začalo měnit. Umělci jako Kubín, Kubišta, Filla, Procházka se stali pro mladé hledající studenty vzory. Následujícího roku vznikly pod vlivem Bohumila Kubišty dva Sionovy autoportréty v geometrizujícím tvarosloví a temném koloritu. K jeho vzorům patřil také Picasso, o kterém, protože byl členem komunistické strany a tvůrce mírové holubice, se hovořilo v Československu převážně pozitivně, méně kladně však bylo vnímáno jeho progresivní dílo.
Avšak ani Sionovy pražské začátky nebyly jednoduché. Výtvarná škola mu neposkytla ubytování na internátu, a proto přebýval první noci na nádraží. Pak se mu podařilo sehnat ubytování v soukromí, kde ale panovala zima, a proto trávil většinu svého dne, mimo vyučování, v knihovně. Postupně se však situace zlepšila. V roce 1958 začal studovat, – na rozdíl od Tomalíka, který se z osobních důvodů na Akademii nedostal – , v prvním a druhém ročníku u profesora Jiřího Horníka a později u Karla Součka v ateliéru figurální malby. Zároveň získal stipendium a mohl se plně věnovat studiu. Na akademii se seznámil s Janem Koblasou, Antonínem Málkem, Karlem Neprašem, Bedřichem Dlouhým, Alešem Veselým, Čestmírem Janoškem, Jiřím Valentou a Zdeňkem Beranem.
V letech 1959 – 1960 se znovu změnil způsob jeho tvorby, kresba se uvolnila a do šedých škál vstoupila barva. Vedle školních prací, jenž postupně začaly nabývat expresivnější charakter. pracoval na přípravných studiích k malbě Kazatel, věnoval se kresbám, podle niž vznikl v roce 1962 obraz Koupání, který předložil na konci školního roku ke klasifikaci. I když se Koupání tváří jako žánrová nebo alegorická scéna, povrch obrazu vytváří strukturální reliéf. Právě užívání struktury společně s abstraktním způsobem vyjádření učinilo ze Siona jednoho z čelních zástupců české strukturální malby. Právě Koupání viselo celou dobu v jeho pražském i poličském ateliéru. Obraz měl stále u sebe.
Rok 1960 byl pro Siona významným i v další rovině. Skupina studentů se totiž rozhodla uspořádat neoficiální výstavu svých prací. Výstavy nakonec proběhly dvě a do povědomí vstoupily pod názvem „Konfrontace“. Sion se svojí účastí na druhé z nich a svojí účastí se zařadil mezi zástupce strukturální abstrakce, nového směru, který později dostal název informel. Patřil do skupiny mladých mužů, kteří nechtěli a nemohli tvořit podle postulátů všudypřítomného socialistického realismu. Kvůli Konfrontacím byl však Sion málem vyloučen z Akademie, jelikož studenti měli přísný zákaz vystavovat. Později se tradovalo, že je na přímluvu Jiřího Koláře zachránil profesor Souček. Kolář již touto dobou znal Sionovo dílo. Byl ho totiž společně s Mikulášem Medkem a Františkem Šmejkalem na jaře 1960 navštívit na koleji v Hradební ulici, kde se seznámil s jeho tvorbou.
Studium na akademii Sion ukončil roku 1964. Jeho slibně začínající kariéru – v roce 1967 zakoupila Národní galerie jednu z jeho Apokalyptických kobylek – však přerušila normalizace. Když roku 1969 vystavil na podzimním salónu u Hybernů obraz s názvem: Jak vychovávati klackem, na kterém byly dvě postavy – jedna skrčená a druhá nad ní s holí v ruce a s brežněvovským obočím – , musel ho z výstavy po týdnu odstranit a odvezl si jej domů tramvají. Ironií osudu se Sionovi záhy ozval ředitel Jihlavské galerie, Ctimír Linhart, který od něj obraz koupil. Malba sice zůstala dlouhá léta uložena v depozitáři muzea, ale za utržené peníze mohl Sion dva roky svobodně žít.
I z tohoto důvodu v sedmdesátých a osmdesátých letech samostatně nevystavoval. Pokud by se však neodehrála událost u Hybernů, jistě by narazil na nevoli ze strany vládnoucího režimu dalšími svými díly, jenž měly silný společensko-kritický tón. Když se však rovněž v roce 1969 konala v Kolíně nad Rýnem výstava „Surrealismus in Europa – Surrealismus v Evropě“, byl na ni přizván a vystavoval vedle Salvádora Dalího, Maxe Ernsta nebo Giorgio de Chirica svůj Pád věže. Z českých umělců byli zastoupeni Bedřich Dlouhý, František Muzika, Jaroslav Vožniak, Josef Vyleťal, Irena Dědicová. Sion byl rovněž zařazen mezinejvětší světová jména v roce 1973, kdy v Berlíně vyšla kniha „200 Jahre phantastische Malerei – 200 let fantaskního umění“.
Díky těmto a dalším publikacím a výstavám se kolem něj utvořila skupina galeristů a také příznivců. Jednalo se převážně o obyčejné lidi, kteří šetřili, aby si mohli koupit některou z kreseb nebo maleb. Především v oblastních galeriích jako jsou Roudnice nad Labem, Hluboká nad Vltavou, Liberec nebo Hradec králové byli pracovníci, kterým se občas podařilo nakoupit i Sionovy věci. Vždy ale záleželo na jednotlivých lidech a jejich smýšlení.
Sion byl také několikrát předvolán státní bezpečností. V roce 1975 kvůli šíření zakázané literatury. Jednalo se o „Mirákl“ Josefa Škvoreckého, který Sionovi poslal Jan Koblasa, jenž byl tudo dobu emigrantem. Emigroval nejprve do Itálie, později do Německa. V Bartolomějské ulici se však dozvěděl, že policie ví vše o jeho aktivitách, například o prodeji děl do zahraničí. V roce 1981 byl předvolám podruhé, tentokrát kvůli obrazu Skleník s tajnosnubnou Venuší, který byl v roce 1981 reprodukován v tzv. „pražském“ čísle Svědectví Pavla Tigrida.
I když se Sion stýkal s lidmi z disentu, cíleně neprovokoval. Šel si svou vlastní cestou a řídil se svým vlastním svědomím. V jeho díle byla ale kritika režimu zřejmá. Teprve až po roce 1989 se mohly konat první samostatné přehlídky jeho díla, nejprve v Poličce, pak Lounech, Roudnici nad Labem, Ostravě a Praze. V roce 1996 proběhla jeho největší retrospektivní výstava v Galerii Rudolfinum. Vystavil na ní dílo let 1958 – 1996.
V Sionově životě se však nikdy neobjevila žádná femme fatale, žena, která by ho okouzlila natolik, že by jí dal přednost před svojí múzou. Své lásky Sion popisoval jako nešťastné. S trochou nadsázky tvrdí, že jeho způsob života mu nedovolil oženit se: „Muž se má ženit teprve, až uživí rodinu, tak jsem to musel pořád odkládat.“
Poslední roky sužovaly Siona zdravotní problémy způsobené prodělaným covidovým onemocněním. Zdatný chodec, který se každou neděli vypravoval na pěší túry, dvaceti až třicetikilometrové, musel své výlety ukončit. Také k malování již mu „cosi“ chybělo. Ale pořád tam bylo ono „možná ještě“…
text: Eva Čapková, foto: Daniel Kreissl
Diskuze k tomuto článku