Klasik radikální malby Georg Baselitz (1938) se rozhodl k velkorysému gestu a daroval vídeňské Albertině a Morganově knihovně 100 svých průkopnických kreseb na papíře. Nyní probíhá v této souvislosti ve Vídni výstava připomínající tuto světově uznávanou osobnost, která se svými typickými výjevy zobrazenými „hlavou dolů“ snažila „osvobodit obraz od obsahu“. Ke své tvorbě autor také prohlásil: “Práce s destrukcí na mě udělala obrovský dojem, protože jsem si brzy uvědomil, že sám mohu udělat dobrou kresbu jen tehdy, když zničím co nejvíce toho, co už bylo někde známé, tj. pokud napadnu formu a také obsah.“
Dílo Georga Baselitze sehrálo významnou roli při utváření – nebo přesněji řečeno radikálním „převrácení“ – dějin umění po roce 1945. Retrospektivní výběr děl umožňuje snadno se vrátit na cestu, kterou Baselitz vytyčil při hledání nové metody zobrazení, metody situované do oblasti “tam, kde ještě nikdo nebyl”, jak sám umělec řekl. Ačkoli Baselitz vychází z reprezentačních motivů, zůstává jasně patrné, kolik abstrakce používá ve svém myšlení a uměleckém provedení, aby dospěl k originálnímu tvůrčímu jazyku. Za tímto účelem se umělec také intenzivně věnuje dějinám umění, kterým se jeho počáteční instinkt agresivně brání, vzdoruje – rebelskému postoji, který plodí vývoj jeho revolučních vizuálních výtvorů. Zde je člověk ohromen, když si uvědomí, jak jeho obrácení motivů představuje logický krok k osvobození se od obsahu, aby se soustředil na základní otázky obrazového designu.
Časový oblouk se zde rozprostírá od raných až po poměrně nedávná díla, která také jasně naznačují význam kreseb, které jsou autonomní, ale přesto se svými motivy vztahují k jeho obrazům. V žádném případě se nejedná o pouhé skici nebo předběžné kresby, každé z těchto prací na papíře používá Baselitz k tomu, aby si představoval jinou uměleckou výzvu – během níž se používají nejrůznější materiály včetně tužky, indického inkoustu, akvarelů a pastelů.
Krátký životopis: Malíř, sochař a grafik Georg Baselitz se narodil před 85 lety v Deutschbaselitz, okrese Kamentz v Sasku. Během vysněných studií byl v roce 1957 vyloučen z Akademie výtvarných umění v Berlíně-Weißensee (východní Berlín) pro “společensko-politickou nezralost”. Poté studoval v Západním Berlíně, kam se přestěhoval o rok později. Stejně jako jeho současníci Sigmar Polke a Gerhard Richter se Georg Baselitz obrátil především k zobrazivému jazyku v době, kdy abstrakce (informel) nebo fotografie, happeningy, formovaly západoevropskou a americkou avantgardu. Baselitz dodnes tvrdí, že vždy chtěl vystupovat jako malíř, u kterého můžete vidět, “odkud pochází”. Je třeba dodat, že se nikdy nepřihlásil k žádné doktríně a považuje izolaci, kterou si sám uložil, za nezbytnou dodnes. Neoexpresionistická volba stylu spolu s figurací ho odhaluje jako obdivovatele Francise Bacona, Luciana Freuda a Franka Auerbacha.
“Narodil jsem se do zničeného řádu, do zničené krajiny, do zničeného lidu, do zničené společnosti” (Baselitz 1995)
Na začátku roku 1960 vyvolal Georg Baselitz umělecký skandál a soudní případ s vyobrazením Phalloie, ve kterém byl nakonec osvobozen. Jeho “Hrdinové” (1965/66), které vytvořil během svého pobytu ve Florencii, jsou obzvláště slavní. V polovině 60. let objevil také manýristickou grafiku, zejména barevný dřevoryt, který od té doby sbírá a používá jako zdroj inspirace pro vlastní grafiku. Baselitz poprvé vyjádřil své velké nadšení pro malíře jako Jacopo da Pontormo, Agnolo Bronzino a Rosso Fiorentino v roce 1962 ve svém Pandemonském manifestu: “Je ve mně slepá ulička, touha po řeckých sloupech, závislost na excesu, manýristická závislost na přebytku, změť úponků a umělostí, chlad a oddanost – to je vždy vynucená láska.”
Od roku 1969 maluje Georg Baselitz své motivy vzhůru nohama, což od něj vyžadovalo zvláštní kontrolu a pozornost. Soustředění se na malbu a odstranění banálního motivu mu pomohlo k průlomu a dodnes jsou jeho díla nezaměnitelná. Po “lesech vzhůru nohama” následovaly velkoformátové akty v malbě tvořené přímo prsty. Od konce roku 1980 Baselitz maluje svá díla položená na podlaze, což přirovnává k pohledu “do pekla”.
Na počátku roku 1980 obrátil svou pozornost také k sochařství, v kterém Baselitz dřevěné bloky motorovou pilou. Na Benátském bienále představil “Model pro sochu”. Zabýval se v ní – stejně jako svými obrazy z 80. let – odkazem německého expresionismu, dřevěnými plastikami Ernsta Ludwiga Kirchnera.
Po pádu Berlínské zdi v roce 1989 a otevření Východu se umění Georga Baselitze stalo světlejším a jeho akvarely „voňavějšími“. Na konci roku 2000 vytvořil nový, sebevědomý výběr motivů v sérii “Remix”. Přitom se ohlédl za svým vlastním životopisem, za svým dílem. Pozdější díla z roku 2010 ukazují rozpouštějící, záhadně se třpytící těla na tmavě modrém pozadí. Baselitz se v nich opět zabývá vlastní tělesností a vztahem se svou manželkou. Georg Baselitz žije a pracuje v Basileji, Salcburku, Ammersee a Imperii.
Výstava: Georg Baselitz, 100 kreseb, Museum Albertina ve Vídni, potrvá do 17. září 2023.
-red-
foto: Museum Alberina Vídeň, Martin Müller a archiv
Diskuze k tomuto článku